Eva Holatová se ujistila, že má v kabelce vše potřebné. To v jejím případě kromě pepřového spreje znamenalo i středně veliké kladivo. Ráno již bylo vcelku světlo – ale spoléhala na to, že v parku, kde se má v altánku setkat s tím grázlem Petříčkem, nikdo nebude. Byla nervózní, ale snažila se ovládat. Opakovala si, že jiné řešení neexistuje. Musela svého syna – Filipa samozřejmě neměla na mysli – chránit. Vůbec to s ním neprobírala. Vše jí přišlo nad slunce jasné. Honza byl vrah – a Damián Petříček má proti němu v ruce důkazy. A vydírá ji.

A tři týdny uběhly a byl první máj a my jsme se s lahví vína procházeli po Stromovce. A pátého května jsme protančili noc v Lucerně a řekli si, že se milujeme. Osmého května jsme byli v opeře a dvanáctého jsme měli odjíždět na tři dny na divadelní festival kamsi na Moravu. Byla jsem proklatě hubená a proklatě šťastná. A pak přišel ten pátek jedenáctého před odjezdem. „Slečna Zoufalá má v hale návštěvu! Opakuji! Slečna Zoufalá má v hale návštěvu!“ vtipkoval Milan u mého kancelářského stolu a hlasem zdařile imitoval prodavačku v hypermarketu.

Nějak jsem poslední dobou "nezvládala", ale pevně doufám, že je už všechno v pořádku. Na náhubek jsem si zvykla, takže všechno zas bude OK. A pochopitelně, že všem nedočkavcům, kteří čekali na pokračování "PÁTRÁNÍ DETEKTIVA SEDLINY", se tímto omlouvám. A máte tu dnes výjimečně dlouhé pokračování... Doufám, že si to předešlé případně obnovíte a začtete se do dalšího!

„Cynický!“ ozvalo se chraplavě ve sluchátku. „Brýden Zoufalá!“ řekla jsem mile. „Co pro Vás mohu udělat, paní Zoufalá?“ ozvalo se nevrlým tónem, který ne zcela korespondoval se včerejší milou nabídkou večeře. „Kdy máte večer hlad, totiž čas?“ vyhrkla jsem a dodala: „Na večeři“, nadechla jsem se: „bych Vás chtěla pozvat, totiž. Jak jsme vám nabouraly s kamarádkou auto a tak!“ dokončila jsem kostrbatě myšlenku, a v telefonu se ozval o poznání nadšenější hlas:

Nejsem vlastníkem auta. Řidičák jsem před deseti lety dostala z nějakých nadpřirozených příčin a od té doby jsem nedojela dál než za roh do hypermarketu a zpět. Kdybych tvrdila, že bez nehody, byla by to lež. Petr si ve svém obstarožním kočáře odvezl všechny své movitosti. O jeho veteránku se sice jako o movitě věci mluvit moc nedá, ale Petr vždy tvrdíval, že své první auto opustí teprve, až škodovka skutečně vydechne naposledy.

„Jmenuji se Lucie Zoufalá a jsem alkoholik“ vyprskla jsem zhrzeně a zapotácela se před zpoceným zrcadlem. Na dně flašky Ryzlinku zbylo vína na jednu polévkovou lžíci a mně se parádně motala škeble. Připlácla jsem dlaň na svojí ztrhanou tvář v zrcadle a poslední, co jsem slyšela před pádem na dlaždice byla moje vlastní slova: „Si táhni! Si táhni odkud jsi přišel!“

Co třebas hádanka? Tentokrát budete hádat autora - mohu vám o něm prozradit pár zajímavostí, ale stejně si myslím, že jeho jmíno všichni brzo uhodnete... Otec i dědeček byli knihtiskaři, on sám chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi - proto chodil i do keramické školy.  Vydal několik sbírek poezie i delších básnických skladeb knižně, většinou je doprovodil vlastními grafickými díly.