Mám ráda severské detektivky. Mám ráda i německé, francouzské, americké, kdysi tu byly k mání i australské. O anglických ani nemluvě. Všechny jsou báječné, svým způsobem, všechny zobrazují život a myšlení tamějších lidí.

Použít pro titul svojí knihy slovo „SAMOMLUVA“ je hodné právě a jen Miroslava Macka. Stomatologa, překladatele sonetů Shakespeara, zakladatele ODS, bývalého politika, etc. etc. Páč slovo „SAMOMLUVA“ e u nás neodvolatelně spojeno do sousloví "samomluva je příznakem měknutí mozku". Po přečtení knihy vzpomínek M. M. bych chtěl upozornit čtenáře, že autor měknutím mozku rozhodně netrpí. Domnívám se, že by značná část našich spoluobčanů vydělala, kdyby měla tak kvalitní mozek jako on.

Autor byl velkým učencem své doby, slavný hvězdář, matematik a filosof, odporučoval všem studium politiky a řeckých spisovatelů. Ve svých básních prý hlásal základy naturalismu a neortodoxní názory, pro něž byl později i nenáviděn. Zato Evropa a Amerika našla a ctí v něm velkého básníka…  Nejprve jeho básně přeložil Edward Fitzgerald a založil tím na sklonku 19. století jeho velkou, celosvětovou slávu.

NA SVATÉHO JÁNA OTVÍRÁ SE LÉTU BRÁNA ...A máme léto a vedro. Dva dny nám netekla voda, ale nikdo neoznámil, že vodárny kopou novou přeložku. Do toho já zavařovala 20 kg jahod . V bytě 35°C,  všechno zapatlané od marmelády, a nikde ani kapka vody.

ŠTĚSTÍ ... CO TO VLASTNĚ JE? Každý z nás po něm touží, každý ho hledá. Celý život vlastně hledáme to pravé, obrovské a úžasné štěstí. Chceme být šťastni, chceme mít velké štěstí a někdy ani netušíme, že už ho máme. Ale jak to vlastně všechno začalo?

Tedy v době, když ještě nebylo freevideo.cz (z vyprávění starce). Pokaždé, když s nástupem nového akademického roku zaplaví ulice naší jihočeské metropole mladí, krásní, dosud nevzdělaní lidé, upadnu do jakéhosi kómatu vzpomínek na vlastní studentská léta. Ty obrazy jsou zahaleny růžovým oparem; ne snad proto, že bych si chtěl něco přikrášlovat, to ne, ale studoval jsem v Ústí nad Labem a čert ví, co tam ty chemičky vypouštěly do vzduchu.

Kniha Modlitba za Černobyl držitelky Nobelovy ceny za rok 2015 Světlany Alexijevičové je jako ten nejděsivější horor – ovšem s tím rozdílem, že vše je zde skutečné. Až příliš skutečné. Černobyl totiž zabíjí i dnes, tiše a zákeřně. Alexijevičová pouze zaznamenává svědectví, většinou těch, kteří přežili smrt svých nejbližších, mluví i s těmi, kteří pomalu umírají a není jim žádné pomoci.