Říkáte si doma "miláčku"? Já tím vždycky strašně pohrdala a dávala jsem to patřičně najevo, takže mi tak nikdy nikdo neříkal. Přišlo mi to trapný, zprofanovaný a k uzoufání neoriginální. Takový nějaký upatlaný prostě. Jak bych jí tak nejlíp říkal? No tak co třeba stejně, jako tý minulý. Žejo.

Zlatý déšť už pomalu odkvétá. V okolí našeho domu je keřů hned několik a pořád jsou ještě krásné. Ráda se u těchto prvních poslů jara zastavím, teda jedněch z prvních, a potěším zrak pohledem do syté žluti jejich drobných kvítků. Bylo by určitě zajímavé udělat průzkum či kvíz toho, co každého z nás napadne, když jde kolem rozkvetlého žlutého keře. Nejspíš každého něco jiného - podle jeho znalostí, zálib a rozhledu.

"Ustřihneme-li ptáku křídla, přestane létat. (Ale nikdy nezapomene, že létal.)" - "Spoutáme-li koně, neběhá a začne být užitečný. Spoutáme-li řeku, zemře." Víte, kdo je autorem těchto slov? A kdo napsal následující kouzelné verše? Hádejte, namáhejte si své mozkové závitky – a jako vždy, nepište hned ono jméno do komentářů… Ale když tak se podívejte, zda znáte správnou odpověď.

Naopak. Člověk by ani neřekl, jak je statistika zábavná disciplína. Věděli jste například, že nejčastěji mají intimní styk se svými pacientkami zubaři, po nich ortopedi a teprve na třetím místě jsou gynekologové? Jako manželka lékaře doufám, že obor krční, nosní, ušní odpuzuje atraktivní pacientky přímo odstředivou silou. Prvenství stomatologů mě ale opravdu překvapuje. Můj zubař je sice zachovalý švihák, ale plastový rozvěrač čelisti ve spojení s odsávačkou slin prakticky vylučuje intimně laděnou konverzaci.

Jednou za čas, v nějakém záchvatu samoty a pod tlakem pocitu, že o něco zásadního přicházím, se přihlásím na seznamku. Jakkoli vím, co se tam nabízí. Nedá mi to. Takže jsem se tam zas minulý týden přihlásila. Aploudla jsem tam dvě fotky bez roláku, s milým, dívčím, nekomplikovaným úsměvem na tváři a čekala jsem, co se bude dít. No smršť. 2000 lajků za 2 dny, asi 50 rozjetých konverzací, ze kterých bohužel sítem nikdo neprošel a přestalo mě to bavit. Děsná spousta ztracenýho času konverzací s někým, kdo je úplně mimo. Furt nějaký pípání, upozornění, notifikace ve dvě ráno...

Lada seděla na střeše panelového domu a vdechovala svěží ranní vzduch. Ráda vstávala brzy, když byly ulice ještě prázdné, ptáci zpívali a slunce se zlehka dotýkalo vrcholků stromů Milíčovského lesa. Dnešek ale nebyl dnem, kdy by si přivstala pro svoje potěšení. Při té myšlence se kousla do rtu a rukou si bezmyšlenkovitě prohrábla krátké blonďaté vlasy.Nechtěla odsud pryč. Nechtěla se stěhovat pryč od Edity.

Minulý rok jsem měla tu čest být v porotě literární soutěže ZLATÝ KLÍČ, kterou jako každý rok vypsalo Jižní Město. Přečetla jsem plno povídek, fejetonů, nejrůznějších příběhů od nejrůznějších lidí. Ale co mne opravdu dostalo? Byly to dvě nádherné básně od paní Jiřiny Adamcové, která žije ve zdejším Domově seniorů.  Však také tuto soutěž vyhrála... Tato dáma, ač věkem zažila už mnoho jar, je neuvěřitelně duševně mladá a - hlavně neuvěřitelně umí... Věřili byste, že (vím, že se to nesluší, prozrazovat věk ženy, ale snad mi to pro tentokrát promine) paní Adamcová se narodila v r. 1927?

Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.