Čím to, že v životopisech je tak málo života? (Na to následně odpověděl autor, kterého byste měli uhádnout.): "Může za to úřední žánr, který z nás vylisuje všechnu šťávu, ponechá jen pár stručných fakt. Neměl by náš životopis uvádět i naše lásky a nelásky, naše přátele i odpůrce, naše koníčky a náruživosti, touhy a sny, zvyky a zlozvyky, šťastné náhody a trapné omyly? Do pár řádek se to vtěsnat nedá, ale snad se aspoň něco z toho najde v mých knížkách..."

Tak, a je hotovo. Jsem zamilovaná. Vesmír ve své pošetilosti zamával s mými hormony a způsobil mi akutní mozkovou nedostatečnost. Zmítám se v záplavě fenyletylaminu a můj nápadník to má taky tak. Naše vzájemné souznění narušuje fakt, že ve skutečnosti je naše láska zakázaná. To opět zařídil Vesmír ve své škodolibé pošetilosti, asi abych příliš nezpychla. Ta síla, která řídí naše životy, mě vždy udělá šťastnou, ovšem napůl, neboť mé veselé období obsahuje vždy jedno velké „ALE.“

Někdy je dobře, když se člověk vrací. Někdy je lépe se nevracet. Návraty do míst vašeho dětství jsou ale úplně jiná kategorie. Je zvláštní, jak člověk stejná místa vnímá naprosto jinou optikou. Těch několik desítek let je už silná čočka a díky tomu hodně věcí vidíme úplně jinak.

Jen málokdo si uvědomuje, jak významnou roli hrála v dějinách lidstva poezie. Jak asi víte, historie se po tisíciletí předávala orálně a teprve mnohem později se začala zapisovat do análů. A podobně jako si my dnes pamatujeme ty nejstupidnější reklamní slogany a písničkové texty jenom proto, že se rýmují, pamatovali si dávní lidé příběhy vyprávěné ve verších mnohem lépe než ty, které byly pravda. Kalevala, Beowulf nebo Kodžiki nejsou vlastně nic jiného než opravdu hodně staré fake news.

"Snesu ti modré z nebe," řekl můj velký obdivovatel. A snesl. Vyzobávala jsem bonbony z modré krabice a myslela jsem si svoje. "Dovedu tě do sedmého nebe," sliboval můj obdivovatel. "Až nad mraky." A dovedl. Rozhlížela jsem se z Petřínské rozhledny a vítr mi cuchal vlasy. Můj ctitel se dožadoval odměny a já si stále myslela to svoje a nevěřila mu. "Koupím ti, na co si vzpomeneš," šeptal mi do telefonu a já si vzpomněla na celý svět...

Můj blog na FB si zakládá na tom, že si na nic nehraje. Jak to je, tak to je. Když jsem v p*deli, tak s plnou parádou. A já jsem velká parádnice. Jak si velectěné obecenstvo už ráčilo pošimnout. Celejch pět let už píšu o svých pádech a povstáních z popela a upřímně jsem doufala, že už se z toho bordelu nebudu muset nikdy hrabat. Jenže myslím, že dokud se člověk definitivně nevyhrabe z toho brajglu, kterej má v sobě, to smetiště, popeliště strachů, masek a obran před světem, nikdy, nikdy, nikdy to nebude dobrý.