Kdesi hluboko v bezmračných výšinách Mlhoviny se potkaly dvě netělesné bytosti. „To je ale náhodička, Náhodo, že jsme se zas po čase setkali. Nechceš si na chvilku přisednout?“ „Myslíš, že je to osud, Osude?“ ušklíbla se Náhoda, usadila se a začala klátit nohama. Pak se současně zvědavě nahnuly přes Okraj. Chvíli, která pro člověka trvá mnoho dní, pozorovaly dění pod sebou.

Je taková... divná doba. Tam venku i tady doma. Hladina samoty během epidemie čínský chřipky vystoupala až k horní rysce. A přesto nemám pocit, že bych se topila. Spíš se mi zdá, jako kdybych seděla na hrázi, dívala se do vody a houpala nohama. Nejsem ani ryba, ani rak. Nejsem ani smutná, ani veselá. Jako kdybych toho všeho nebyla součástí. Jako kdybych nikam nepatřila.

Těch deset výše uvedených bodů podle mne zakládá prostor k důvodným pochybnostem o celém vyšetřování. Moje hypotéza, která se snaží brát v potaz všechny dostupné informace – směřuje do rodin zavražděných. Podle mého něco tají – a stejně tak sousedi mrtvých. Minimálně ten, který novinářově snoubence půjčil dobíječku. Mělo by být prací policie, aby příbuzné a sousedy obětí s nesrovnalostmi v jejich výpovědích konfrontovala. Ale jak říkám, neznám vyšetřovatele tohoto mordu – a nemám přístup ke všem informacím.... Pecka se pokoušel všechno, co mu Sedlina naservíroval, utřídit.

Damián Petříček už byl z nejhoršího venku. Tedy po zdravotní stránce. Nyní bude čelit stíhání za vydírání. To si myslel, jak to má skvěle vymyšlené. Tu krávu podcenil. Nenapadlo ho, že na něho zaútočí. Říkal si, kolik tak může dostat. Nebyl ještě nikdy stíhán. Bude to chtít dobrého advokáta. Měl strach, aby ho doma nevydědili. Během chvilky si totálně podělal svůj život.

Groliš zběžně prolétl fotografie, které mu Mojmír Koňařík předal ve velké obálce. Zatvářil se spokojeně. Vytáhl pár bankovek a Koňařík mu poděkoval. Groliš zastrčil obálku do černého kufříku a měl se k odchodu. „Dobrej materiál“, utrousil a otočil se ke Koňaříkovi zády. Štefan Ruhal si prohlížel fotografie – a mračil se. Tak ta děvka spí nejenom s jeho zetěm – ale i s tchánem jeho dcery.

Svatbu měl Oliver Pecka na zámečku Stroziny blízko Mrakotína. Po slunečných a teplých dnech bylo poměrně zima a po ránu jemně mrholilo. Kéž by to bylo štěstí, pomyslil si Pecka. Hana Pecková – vířilo mu v hlavě jméno jeho nastávající. Hned ho napadne taková blbost – tak to je tedy pecka. Jenomže do smíchu mu příliš není. Všechno to na něho nějak doléhá – žení se, pak se stane otcem – a zřejmě skončí u policie, aby měl na rodinu více času – a manželství se mu nerozpadlo.

Markéta Brožanová byla rudá vzteky. „Ten zmrd zasranej – ubožácký hovado“, do očí se jí draly slzy vzteku. „A já se s tou zrůdou vyspím“, zaúpěla hnusem, jen si to vybavila. Oliver Pecka by ji rád nějak utěšil. „Nejraději bych ho za to vykastrovala.“ Oliver to nechal bez poznámky. Nabídl jí, že se mohou jít někam posadit, jestli chce, že se může ze všeho vypovídat – že ji rád vyslechne. A že by se rád něco dozvěděl o tom Petříčkovi.