Můj blog na FB si zakládá na tom, že si na nic nehraje. Jak to je, tak to je. Když jsem v p*deli, tak s plnou parádou. A já jsem velká parádnice. Jak si velectěné obecenstvo už ráčilo pošimnout. Celejch pět let už píšu o svých pádech a povstáních z popela a upřímně jsem doufala, že už se z toho bordelu nebudu muset nikdy hrabat. Jenže myslím, že dokud se člověk definitivně nevyhrabe z toho brajglu, kterej má v sobě, to smetiště, popeliště strachů, masek a obran před světem, nikdy, nikdy, nikdy to nebude dobrý.

Bylo mi třiatřicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje. Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například, že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník…

Tak tedy sedám za PC a zvedám Masterem hozenou rukavici. Přemýšlím, jak nejlépe napsat ódu na muže. Jak vymalovat muže v těch nejlepších barvách, v barvách duhy, abych nevynechala jediný odstín. Stavím tedy muže před sluneční paprsek jako skleněný hranol a nechám ho vrhat duhu na bílou zeď proti sobě a v odrazu jednotlivých barev hledám jeho obraz.

Asi víte, že já knížky mám nesmírně ráda, a kupuju si je, i když ve čtečce jich mohu mít víc, než v mé obsáhlé skutečné „papírové“ knihovně doma. Teď se mi dostala do rukou jedna překrásná, kterou si schovám, až budu mít věkem jí odpovídající vnučku. Ta má současná už knížku přerostla… Kupodivu je o spisovateli, kterého bych na kamarádství s dětmi absolutně netipovala – o Franzi Kafkovi. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka.

Mark Twain kdysi řekl, že pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás už nemůže potkat. Vaše „žába“ je ten největší a nejdůležitější úkol, ten, který budete s největší pravděpodobností odkládat, pokud s ním neuděláte něco teď hned. Je to také ten úkol, který může v dané chvíli nejpozitivněji ovlivnit váš život a pracovní výsledky.

Kdesi hluboko v bezmračných výšinách Mlhoviny se potkaly dvě netělesné bytosti. „To je ale náhodička, Náhodo, že jsme se zas po čase setkali. Nechceš si na chvilku přisednout?“ „Myslíš, že je to osud, Osude?“ ušklíbla se Náhoda, usadila se a začala klátit nohama. Pak se současně zvědavě nahnuly přes Okraj. Chvíli, která pro člověka trvá mnoho dní, pozorovaly dění pod sebou.

Je taková... divná doba. Tam venku i tady doma. Hladina samoty během epidemie čínský chřipky vystoupala až k horní rysce. A přesto nemám pocit, že bych se topila. Spíš se mi zdá, jako kdybych seděla na hrázi, dívala se do vody a houpala nohama. Nejsem ani ryba, ani rak. Nejsem ani smutná, ani veselá. Jako kdybych toho všeho nebyla součástí. Jako kdybych nikam nepatřila.