Jen málokdo si uvědomuje, jak významnou roli hrála v dějinách lidstva poezie. Jak asi víte, historie se po tisíciletí předávala orálně a teprve mnohem později se začala zapisovat do análů. A podobně jako si my dnes pamatujeme ty nejstupidnější reklamní slogany a písničkové texty jenom proto, že se rýmují, pamatovali si dávní lidé příběhy vyprávěné ve verších mnohem lépe než ty, které byly pravda. Kalevala, Beowulf nebo Kodžiki nejsou vlastně nic jiného než opravdu hodně staré fake news.

"Snesu ti modré z nebe," řekl můj velký obdivovatel. A snesl. Vyzobávala jsem bonbony z modré krabice a myslela jsem si svoje. "Dovedu tě do sedmého nebe," sliboval můj obdivovatel. "Až nad mraky." A dovedl. Rozhlížela jsem se z Petřínské rozhledny a vítr mi cuchal vlasy. Můj ctitel se dožadoval odměny a já si stále myslela to svoje a nevěřila mu. "Koupím ti, na co si vzpomeneš," šeptal mi do telefonu a já si vzpomněla na celý svět...

Můj blog na FB si zakládá na tom, že si na nic nehraje. Jak to je, tak to je. Když jsem v p*deli, tak s plnou parádou. A já jsem velká parádnice. Jak si velectěné obecenstvo už ráčilo pošimnout. Celejch pět let už píšu o svých pádech a povstáních z popela a upřímně jsem doufala, že už se z toho bordelu nebudu muset nikdy hrabat. Jenže myslím, že dokud se člověk definitivně nevyhrabe z toho brajglu, kterej má v sobě, to smetiště, popeliště strachů, masek a obran před světem, nikdy, nikdy, nikdy to nebude dobrý.

Bylo mi třiatřicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje. Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například, že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník…

Tak tedy sedám za PC a zvedám Masterem hozenou rukavici. Přemýšlím, jak nejlépe napsat ódu na muže. Jak vymalovat muže v těch nejlepších barvách, v barvách duhy, abych nevynechala jediný odstín. Stavím tedy muže před sluneční paprsek jako skleněný hranol a nechám ho vrhat duhu na bílou zeď proti sobě a v odrazu jednotlivých barev hledám jeho obraz.

Asi víte, že já knížky mám nesmírně ráda, a kupuju si je, i když ve čtečce jich mohu mít víc, než v mé obsáhlé skutečné „papírové“ knihovně doma. Teď se mi dostala do rukou jedna překrásná, kterou si schovám, až budu mít věkem jí odpovídající vnučku. Ta má současná už knížku přerostla… Kupodivu je o spisovateli, kterého bych na kamarádství s dětmi absolutně netipovala – o Franzi Kafkovi. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka.

Mark Twain kdysi řekl, že pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás už nemůže potkat. Vaše „žába“ je ten největší a nejdůležitější úkol, ten, který budete s největší pravděpodobností odkládat, pokud s ním neuděláte něco teď hned. Je to také ten úkol, který může v dané chvíli nejpozitivněji ovlivnit váš život a pracovní výsledky.

Kdesi hluboko v bezmračných výšinách Mlhoviny se potkaly dvě netělesné bytosti. „To je ale náhodička, Náhodo, že jsme se zas po čase setkali. Nechceš si na chvilku přisednout?“ „Myslíš, že je to osud, Osude?“ ušklíbla se Náhoda, usadila se a začala klátit nohama. Pak se současně zvědavě nahnuly přes Okraj. Chvíli, která pro člověka trvá mnoho dní, pozorovaly dění pod sebou.