20. A život jde dál   - Štědrý den nezačal moc vesele, protože jsem ve vaně našla rybu, jak plave břichem nahoru. „Pánové, utopil se nám kapr,“ oznámila jsem stručně. „Nevadí, klidně ho vykuchej, to se nic nestane,“ prohlížel ho děda. „Kdepak, odmítám konzumovat cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně,“ prohlásila jsem pevně a šla jsem obalovat řízky.

Milý tati. Tatínku. Tak jsem ti nikdy neřekla. Sranda, ne? Protože tys mi nikdy neřekl holčičko moje. Neřekl jsi mi ale ani Evi. Natož Evičko. Asi. Mohlo by to být tím? Nevím. Nikdy jsi mě neobjal. Neumíš mi dát pusu. Nikdy jsem od tebe neslyšela, že mě máš rád. Nikdy jsi mě nepochválil. Nikdy jsi mě neuhodil. Takže vlastně asi můžu být ráda. Určitě jsou na světě mnohem horší tatínkové, než jsi ty.

19. Fousaté mimino - Vánoce už byly za dveřmi. Ctibor se připravoval na to, že si od nového roku otevře vlastní praxi v Brně a zatím si pronajal aspoň garsonku v centru, ve které jsme se scházeli. Tajně, protože jsem nechtěla Věru ranit ještě tím, že by měla před očima naše štěstí, když si všechno představovala úplně jinak. Byt v našem domě byl sice Ctiborův, ale dohodli se spolu, že tam Věra zatím ještě zůstane.

18. Věra a Ctibor   -   Na konci listopadu jsme jeli s Michalem pro zamluvené štěně. Malou jorkšírku jsme si měli vyzvednout kousek za Rousínovem, takže nás čekala pouze půlhodinka jízdy. „Mohl bys, prosím, vydržet tu chvíli bez cigarety, když vezeš dítě?“ požádala jsem Michala, který si zapálil, sotva jsme vyrazili. V tu chvíli se nám před autem mihla černá kočka. „No tohle, to bude smůla!“ vykřikl Michal. „Prosím tě, přece bys nebyl pověrčivý.“

7. Jenda   -   Co může chtít Michal takhle pozdě večer, divila jsem se, když mi před půlnocí pípla SMSka. „HOLKY MOJE, DNES UZ VIM, ZE BEZ VAS NEMUZU ZIT,“ stálo na displeji. Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem si řekla, že chlapec zřejmě přebral a ráno ani nebude vědět, co psal. Samozřejmě jsem neodpověděla a další zpráva už také nenásledovala. Za dva dny jsem mu volala, že už máme od dědy povoleného pejska.

Znáte takový ty večery, kdy si pustíte na HBO automatické přehrávání a sjíždíte jeden díl úplně připitomělýho seriálu za druhým, i když už máte mezi víčkama narafičený sirky? Víte, že jediný, co teď potřebujete je spánek. Usnout a nic nevědět o světě. A přesto nezhasnete, protože máte strach, co se stane, až bude všude ticho a tma?