Ať si kdo chce co chce říká, jsou věci, které prostě nejde nahradit. Třeba papír. Jsou chvíle, kdy si prostě nedokážu představit, že by vůni papíru, jeho tichý šelest a jeho sametový povrch měl nahradit nějaký kus plastu. A nemluvím tím o chvíli, kdy člověk sedí na záchodě.

14. Stěhování  -  Když začne nad ránem zvonit telefon, nevěstí to většinou nic dobrého. Ani tentokrát to nebylo jinak. Volala moje máma, aby mi oznámila, že právě zemřela babička. Pro celou rodinu to byl šok, protože byla o patnáct let mladší než děda a nebyla nijak vážně nemocná. To naopak dědovi prorokovali lékaři jen pár měsíců života, když ho ranila mrtvice. Začal se však léčit po svém a výsledek byl ten, že uběhlo deset let a děda v pohodě oslavil osmdesátiny.

Tak jsem včera obdržela zpětnou vazbu na můj „život“ na FB. Na tom „soukromém“, kde si občas dovolím ještě trošku víc, než tady. Prý se některým lidem zdá, že jsem divná a mám problémy. Asi bych to měla objasnit. Přátelé, ano, jsem divná. Z pohledu cizích lidí jsem bezpochyby hodně divná.

Jak Bedřich vystřelil    - Byla to zvláštní zkušenost, tahle naše dámská domácnost na výměnku. Ale nic naplat, nastal čas, aby život nabral zase nový směr. Celé dva roky všechno klapalo až moc dokonale. Jolanka chodila do školky a já jezdila dvakrát týdně do brněnské redakce novin, pro které už jsem zase psala.

Okresní přebor v přímém přenosu jsem zažila včera, když mě na kole chytla bouřka a bylo nutné se někam zašít. Lesem jsem proletěla jako střela, kopec nekopec, motivovaná hrozivým duněním a vichrem. Krmelec nikde, hájovna nikde.

12. Společná svatba, společný rozvod     Pár následujících dní zůstává v mé paměti zastřeno hustou mlhou. Ta byla zcela jistě způsobena léky na uklidnění, kterými mě krmila Vlasta, a také horečkou, která se ke všemu přidala. Musela jsem zůstat pár dní v posteli. Mezitím starostlivé příbuzenstvo povolalo z Brna i moji mámu, aby mi mohli všichni společně radit, co mám dělat. To se nedalo dlouho vydržet, tak jsem po dalším týdnu v Netkovicích poděkovala za péči a odjela jsem s Jolankou a s Cecilkou domů.

11. Zrada    Můj milovaný manžel přijel z Paříže domů na pouhé čtyři dny, které navíc utekly jako voda. Než jsme se s Jolankou nadály, už zase stál mezi dveřmi a mával nám na rozloučenou. Bylo mi smutno, ale říkala jsem si, že do září už to nějak vydržíme. Hlavně se mi však nechtělo být o prázdninách doma. Už kvůli Vladimírovi, ze kterého jsem měla od našeho incidentu dost nepříjemný pocit. Domluvila jsem se proto s bratrancem Jirkou, že strávíme část léta na jejich statku v Netkovicích.