7. Jak jsem to málem nestihla    Michalovi se podařilo oddálit stěhování z atelieru o čtvrt roku, což bylo štěstí, protože rekonstrukce našeho budoucího bytu se trošku protáhla. Zatím ještě všechno vycházelo. Děťátko mělo přijít na svět v polovině dubna a byl teprve začátek března. Ještě pár dodělávek a mohli bychom se přestěhovat, aby bylo do porodu všechno pěkně připraveno.

Tichý večery, kdy ironický humor dojde i těm nejstatečnějším a nejneohroženějším ženám. Ticho zavře každej nevymáchanej zobák. V tichu je pravda. Mám ho ráda. Většinu času je to můj přítel. Nechává mě odpočinout. Přemýšlet. Uklidí bordel v hlavě. Je jako hebká, teplá deka, do který se zabalím a usínám.

6.  Svatební dáreček    „Měli bychom se vzít, než to na tobě bude vidět,“ prohlásil Michal nad smaženými tvarůžky, které zrovna večeřel. Takovou žádost o ruku bych si nedokázala představit ani v tom nejhorším snu. Brambora mi uvízla v krku a do očí se mi začaly tlačit slzy.  „Co brečíš?“ zeptal se tak nějak blahosklonně, protože si zřejmě myslel, že jsem celá dojatá štěstím. Dojatá jsem sice byla, ale hlavně z něj.

3. Šmolek  Po Michalově návratu se ukázalo, že naše sympatie jsou vzájemné a já už naštěstí nemusela hledat další střechu nad svou čerstvě dostudovanou hlavu. Aspoň prozatím.  Zlé bylo, když si Michalova bývalá přítelkyně přijela pro Bruťáka. Tajně jsem se utěšovala myšlenkou, že třeba ještě zůstane v cizině nebo že si ho z nějakých důvodů nebude chtít vzít k sobě.