Ahoj lidi, během noci ze včerejška na dnešek, asi do středně dopoledních hodin, byla Kudlanka vzata něžně do náruče a přenesena z jednoho hostingu na druhý. Konkrétně - Kudla už není na www.pipni.cz, ale na www.ignum.cz. Pochopitelně, že se mohou vyskytnout (a jak to vypadá, tak vyskytují) určité drobné zádrhele - takže vás chci poprosit, aby cokoliv vám nejde, jste mi nějak - jakkoliv - popsali a buď sem, nebo e-mailem poslali.

Zdravím tě, milá Kudlanko. Vypíšu svoje trampoty: v mém už druhém manželství  běží všechno podle předem nachystaného scénáře mého manžela, já se jen přizpůsobuji všem jeho aktivitám a plánům.  Když se někdy vzepřu a nesouhlasím, stejně není žádná změna, ať se snažím po dobrém či po zlém;

Tady je můj příběh: od mala, vlastně již od narození jsem měla smůlu – snědá a krásná – tetka o mně řekla, že budu mít těžký život už kvůli té své kráse. V pubertě jsem byla nepochopena autoritativními, sociáisticky a komunisticky věřícími rodiči - zákazy, příkazy, nekonečné fyzické tresty. Co následovalo? Věčné útěky z domova a od rodičů, vydírání z jejich strany: když neuděláš..., dokud Tě živíme..., dokud s námi bydlíš...

Dnes jsem vybrala pro zodpovězení tři dotazy najednou. Jednak  jsou - ač psány každý jinou dívkou - téměř stejné, druhak si myslím, že nejen čtenáři a čtenářky, ale právě i tazatelky si - doufejme - uvědomí, že jsou určité situace, které "prostě jinak řešit nejde". I kdyby je napsaly komukoliv, tu odpověď, kterou by slyšet chtěly, tak od serióního člověka nedostanou. Protože ke všemu je možné toho druhého donutit - jen k lásce ne...

 Ahoj Kudlanko, moc prosím o radu. Je mi 21 let a studuji prvním rokem vysokou školu. S mým přítelem jsem už šest let (letos je mu 28 let). Během těch šesti let jsme si prožili několik krizí - dokonce se jednou zamiloval do jiné holky, ale ta ho odmítla a nakonec jsme spolu zůstali (i když mě to tenkrát dost bolelo).

Ahoj Kudlanko, psala jsem Ti více než před rokem (těhotná s partnerem), který mně mimo jiné párkrát zmlátil. Miminko teď má už rok a je úžasné... To jen já blb jsem ještě doufala, že narození chlapečka změní situaci... ale vše bylo ještě horší. Sebrala jsem sílu, odstěhovala se, dítě je svěřené do mé péče. Co je můj problém teď?

Domácí násilí. Dvě slova, která se v posledních létech stala velice známými, která v sobě skrývají mnohdy dlouhá léta skrytého utrpení... Ano, už domácí násilí poznáme, je lehké rozlišit fyzické od psychického, víme, co všechno bylo "špatně", co "se nemá". Ale zatím si ještě nevíme rady s jednou důležitou věcí -