Úsporný život s minimálními náklady a bez dluhů je děsivým snem ekonomů. Dnešní liberální ekonomové se nemohou odtrhnout od vize nekonečného růstu materiálních prostředků. Zodpovědní občané, kteří si šetří na období nezaměstnanosti nebo na stáří, nepatří do tohoto světa. Naopak zcela systémově se chovají ti, kteří se zadlužují. Na nekončícím plýtvání je založena celá ekonomika: zisky, zaměstnanost a daně státu.

Neohraničený liberalismus

  Tzv. keynesiánská ekonomika velí neustále utrácet, stále se počítá růst, kolik procent který stát dosáhl a podle tohoto údaje je úspěšný. Na růstu je vše založeno: zisky, výdělky, zaměstnanost, daně státu, platby zdravotního a sociálního pojištění. Krize mohou vznikat z různých příčin, ale všechny jsou v podstatě založeny na selhání materiálního růstu, které vede k nízkým příjmům státu a nenaplnění fondů.

Bez růstu je nezaměstnanost, sociální problémy a politické převraty. Nechtěli-li němečtí občané v třicátých letech zavést komunistické poměry jako řešení krize, museli zvolit Hitlera, který zajistil růst zbrojením, které je vlastně jakýmsi ekvivalentem růstu. Potom se musí ničit, aby se mohlo budovat a růst byl zajištěn za každou cenu. Zatímco zaostalé země nebo země zničené válkou růst mohou, vyspělé země musí plýtvat, tedy spotřebovávat stále více a ničit nikoliv válečným nasazením, ale nasazením odpadových kontejnerů. Když nejsou peníze, musí se půjčovat a tak dluhy rostou donekonečna a nelze je zaplatit bez drastických úsporných opatření, která potom likvidují zodpovědné politické subjekty dluhy nedělající nebo je dokonce splácející. Krize totiž nastává zastavením růstu, které může mít různé příčiny.

Ve třicátých letech to bylo nepochopení nové doby, lidé byli zvyklí šetřit, nekupovali stéle nové a nové výrobky, šetřili penízky do strožoku, jak byli zvyklí z doby císaře pána a zlatých dukátů. V letech okolo r. 2008 to bylo bankovní krizí poměrně složitého charakteru, která už byla mnohokrát popsaná.

  Plýtvání je nezastavitelné politickými subjekty. Oba hlavní politické směry – liberální a socialistický nemohou zastavit kolotoč materiálního růstu, plýtvání a dluhů. Liberálové na tom mají postavenou svoji ekonomiku, socialisté svoje politické sliby, které jim přináší hlasy.

Neohraničené náklady

  Neohraničené náklady jsou dalším případem úpadku postmoderny. Jejich esencí není v podstatě žádná teorie, jsou dány slabostí státu a možná i slabostí skutečného vnitřně pevného liberalismu jako součásti systému. K tomu patří záměrné komplikování života, aby se služby navyšovaly.

Dálniční obchvat se dělá tím nejkomplikovanějším způsobem, aby se vykoupilo co nejvíce zemědělské půdy a proinvestovalo co nejvíce peněz do rukou stavebních firem.

Možná to trochu přeženu: Lékaři si budou u pacientů nemoci „pěstovat“, aby měli práci a příjem (v pozadí stojí výrobci léků). Právníci budou lobbovat za co největší nesmyslnou změť zákonů, aby měli práci.

Úředníci budou vymýšlet další a další oddělení a prosazovat důležitost své práce, aby se úřady rozrůstaly a tím i platy vedoucích. Soudci budou kauzy natahovat, aby vykazovali důležitost a zdůvodnili svoje platy. Když to ještě trochu přeženu, policisté si budou zločince „pěstovat“, aby zdůvodnili totéž.

  Návštěva školy se bude prodlužovat donekonečna, vysoké školství bude vyžadováno na každou práci. Úroveň přirozeně poklesne, jinak by totiž nemohly davy průměrných vystudovat, ale zato budou různé nástavby, bez kterých nebude možné dostat ani práci zametače; všechno to proto, aby se pracovníci školství zaměstnali, případně aby vydělaly soukromé školy.

Podobně to bude se všemi sociálními pracovníky. Už dnes vidíme neustálou snahu každého opečovávat, jaká radost, že nějaké dítě potřebuje asistenta ve škole, protože je handicapované! Konečně najde zaměstnání dosud nezaměstnaný sociální pracovník. Představte si, že bychom neměli poškozené děti, kde bychom byli s HDP?

  Snaha vytvořit systém tak, aby byl co nejsložitější a mohlo se zaměstnat co nejvíce lidí je viditelná. Tyto zbytečné služby se samozřejmě počítají do HDP, takže paradoxně, čím více poškozených lidí, čím více zbytečných škol, čím více úředníků, tím vyspělejší je stát. Rostoucí náklady se přímo nemusí týkat tržních produktů, ale většinou jde o zisky soukromých subjektů, ať už jednotlivců nebo firem.