POTŘEBUJU POHLADIT
Čtvrtek, 05 září 2019
Únava. Hodně práce a nějaký to baření člověka v mým věku odrovná celkem rychle. Za dva dny je vybito. A ještě k tomu cesta žlutobusem… Já vlastně nechápu podnikatelský úspěch Radima Jančury. Ty autobusy jsou děsný. Vepředu mrzne, vzadu je prádelna kombinovaná se saunou. Vzduch skoro žádnej. Ulička tak úzká, že steward Noel, který jí bohužel pravidelně prochází, do vás vždycky drbne. A ať chcete nebo nechcete spát, na každý zastávce se vás zeptá, jestli potřebujete kafe/sluchátka/časopis.

 

 

 

Když se mě ptal po šesté, už se mi z toho ježily chlupy. Byl asi hodnej, milej a snaživej, ale nenabízel to, co potřebuju. Hele, chtěla jsem říct, Noeli, chci pohladit, ale ne od tebe. Tak už sem, prosím tě, nechoď.


V Budějovicích přistoupila malá holčička a sedla si vedle mě. Pustila si tablet, na něm videa o líčení a další divný videa, který vůbec nevím, o čem byly. Já si pustila pohádku a přemejšlela o tom, čemu tahle holčička věří. A čemu jsem věřila já, když jsem byla malá. Myslím, že tomu samému, jako teď.

 

Pořád věřím na pohádky. Na prince a na víly a na strašidla. A na kouzla. A na tři splněný přání. Pořád žiju ve svým světě. Ty nejdůležitější potřeby se nám s tím, jak vyrosteme, opravdu moc nezmění. Stále toužíme po bezpečí, lásce, přijetí. Všichni bažíme po objetí. Malí, velcí. Tlustí, tencí.

 


 

 

Někteří z nás ten svůj ideální svět strčili do krabice pod postel, protože nám vysvětlili, že už jsme dospělí a podle toho se taky musíme chovat. Učitelé ve škole, rodiče, naši nadřízení, kolegové, partneři. Všichni ti, kteří už tu svou krabici mají sbalenou, po nás chtějí, abychom udělali totéž.

 

A tak chodíme do práce, která nás nenaplňuje, žijeme opuštěni v manželstvích a sami v partnerstvích. Ani venku se nehodí ukazovat,  jací doopravdy jsme. Dáme si sluchátka, tmavý brejle, hustý hadry a skloníme hlavu k mobilu. Takhle nás nikdo neuvidí. Takhle budeme jako ostatní.

 

Je to bezpečný. Protože když ukážeme sami sebe, když otevřeme náš svět světu okolnímu, vystavujeme se riziku, že nás shledají nedostatečným. Divným. Naivním. Že nás budou soudit.

A přitom náš vnitřní svět je to nejcennější, co máme, a co můžeme sdílet. Naše sny a ideály. Vize a představy jsou tím, co může změnit, když ne celý svět, tak alespoň naše nejbližší okolí.

 

Po propařený noci jsem dycky takhle trapná. Ale nebojím se, že mě budete soudit. Žádnou krabici pod postelí nemám. Je to sice někdy boj, ale už vím, že to stojí za to.

 

 

 

 

 

 

 

A co vaše krabice?



 

 

PS. Ten nápis na fotce je na Čechově mostě a uviděla jsem ho zrovna ve chvíli, kdy jsem si dávala v hlavě dohromady tenhle článek.

      

Náhoda? Pochybuju…

 

 

L. Y. A.,

vaše melancholická opice,

neohrožená žena

 

 

 

 

 

 

Komentáře
... : Míša šíša
Moc hezký
září 06, 2019 06:39

Powered by Azrul's Jom Comment
busy