NAPOŘÁD?
Čtvrtek, 21 únor 2019
Výsledek obrázku pro dívky na sídlištiLada seděla na střeše panelového domu a vdechovala svěží ranní vzduch. Ráda vstávala brzy, když byly ulice ještě prázdné, ptáci zpívali a slunce se zlehka dotýkalo vrcholků stromů Milíčovského lesa. Dnešek ale nebyl dnem, kdy by si přivstala pro svoje potěšení. Při té myšlence se kousla do rtu a rukou si bezmyšlenkovitě prohrábla krátké blonďaté vlasy.Nechtěla odsud pryč. Nechtěla se stěhovat pryč od Edity.

 

 

 

„Snad nebudeš skákat,“ ozvalo se Ladě za zády a ona se bleskově otočila.

„Zrovna jsem byla v rozběhu,“ protočila oči na svou kamarádku a Edita se posadila vedle ní. Poskládala nohy do tureckého sedu a z kapsy vydolovala krabičku cigaret. Dvě vytáhla a jednu podala Ladě.

„Máma by mě zabila, kdyby to viděla,“ konstatovala Lada nezaujatě a nechala Editu, ať jí zapálí. Silně si z cigarety potáhla, až se jí zatočila hlava.

„V tom kamrlíku na Moravě se pobijete tak jako tak.“

 

I Edita potáhla z cigarety a položila se na tvrdý povrch střechy. Uvažovala, jak to tu přežije bez své nejlepší kamarádky.

 

Neznaly se nijak zvlášť dlouho, teprve před rokem se přestěhovala do bytu naproti Ladě. Ale láska ke gramofonovým deskám a tajně získávaným samizdatovým knihám je nevyhnutelně svedla dohromady. Vzpomněla si na balíček knížek, které pro Ladu připravila na cestu jako překvapení. Smutně se pro sebe usmála.

„Bude se ti po mně stýskat, až odjedeš?“ zeptala se zastřeným hlasem. Rychle si odkašlala.

Lada típla dokouřenou cigaretu, položila se vedle Edity a vážně se jí zadívala do tváře.

„O tom nepochybuj. Nejlepší kamarádky napořád, ne? I když už nebudu na Jižňáku.“

„Přece se zase uvidíme. Je to pár hodin vlakem, není to konec světa. Zkusím přemluvit rodiče, ať mě pustí.“

 

 

Lada kývla a pokusila se usmát, i když se jí svíralo hrdlo zadržovaným pláčem. Než se znovu posadila, natáhla k Editě natažený malíček, za který se její kamarádka jistým pohybem zahálka. Jejich znamení. Slib, který se nedá porušit. Tomu obě věřily.

Sotva se Lada s rodiči odstěhovala na Moravu, poslala Editě hned několik dlouhých dopisů. Pár týdnů posílala každou středu pohledy. Psala ještě několik měsíců potom, když se jí zastesklo.

 

Ale jak se rok sešel s rokem, jedna na druhou zapomněla.

Jen občas se jim vybavilo, v mlhavých vzpomínkách, při náhodných rozhovorech, to jedno přátelství z Jižního Města.

 

 

 

 

Prosinec, 2017

„A máš noty?“

„Prosím tě, mami, už po desátý: mám noty i flétnu. Klid, nic jsem nezapomněla.“

„No jen aby. Pamatuješ, jak jsme jeli na vodu?“

„To bylo jenom jednou!“

„No jo, jednou. Jenže bez pádel se těžko sjíždí Vltava,“ zasmála se dobrosrdečně Lada a zasunula své dceři za ucho neposlušný pramen. Přestože jí bylo přes dvacet, stále ji viděla jako to miminko, které tak opatrně svírala v porodnici. A které si v deseti zlomilo nohu na náledí, proto Janě rázně zatrhla, aby šla na Chodovskou tvrz rovnou v podpatcích.

 

„Jsem z toho nervózní. Snad bych si i zapálila…“ svěřila se Jana matce, když společně vystoupily z autobusu číslo 154. Zimomřivě si přitáhla kabát k tělu. Ladě to samozřejmě neuniklo, ale poznámku o tom, že si měla vzít péřovou bundu, raději spolkla.

 

„To ať tě ani nenapadne, začínat s něčím takovým! Je to strašný zlozvyk…,“ zavrtěla hlavou Lada.

„Chceš mi říct, že jsi to nikdy nezkoušela?“ ušklíbla se Jana a úzkostlivě zasunula ruce hlouběji do kapes.

„Já? Nikdy.“

 

Zbytek cesty k Chodovské tvrzi došly obě ženy v tichosti. Lada se s dcerou rozloučila a nechala ji jít, ať se společně s ostatními ze základní umělecké školy připraví na vánoční vystoupení.

 

Výsledek obrázku pro Chodovská tvrz vánocní koncert

 

 

Každý rok, od doby, co se s rodinou přestěhovala zpátky do Prahy a Jana objevila lásku k hudbě, musela Lada jako věrný divák koncert absolvovat. V duchu se pousmála nad tím, jak její muž ležel doma a zoufale předstíral nachlazení, aby se nemusel s dalšími lidmi tísnit na venkovním prostranství tvrze.

 

Venku už se setmělo, když na vyvýšené podium nastoupili hudebníci. První písně zazněly a Lada se pomalu ponořila do vánoční nálady. Rychle se rozhlédla po ostatních, jestli si to také užívají stejně jako ona, a její oči se střetly se ženou s nápadně divokou čupřinou černých vlasů. Nakrčila čelo a odvrátila se. Nejspíš se jí něco zdálo, určitě. Edita na Jižním Městě už pravděpodobně ani nebydlí. Mohl to být kdokoliv, říkala si.

 

 

Výsledek obrázku pro Chodovská tvrz vánoce

 

 

„Lado?“

 

Tohle už ale kdokoliv být nemohl. Poznala by ten zvučný, přátelský tón kdekoliv.

 

Otočila se a hleděla do tváře dámě zahalené v černém kabátě s umělou kožešinou.

Pusu měla Edita rudě nalíčenou, a přesto působila vesele, a tak nějak rozpustile. V padesáti letech se tohle jen tak někomu nepodaří.

 

„Edito!“

 

Na pozadí jim děti zpívaly Tichou noc, když se spolu objaly. Lidé kolem na ně hleděli s mírným pohoršením, ale ani jedna z žen si okolí moc nevšímala.

„Kolik je to let?“ vydechla Lada.

„Skoro čtyřicet! Věřila bys tomu?“

„Bože, to je doba. A ty…tu máš dítě?“

„To mám, a rovnou dvě,“ zasmála se Edita a ukázala do skupiny zpěváků na drobného, kudrnatého chlapce, „Támhle je Tadeáš. Petra nevidím, určitě zase někde pobíhá s foťákem.“

 

Lada se usmála. Píseň skončila a na pódium se hrnuli další účinkující. Do Janina vystoupení zbývala spousta času.

 

„No, zima je pořádná. Co říkáš, jdeme na grog?“ navrhla Lada, která odmítala další půl hodinu na mrazu prožívat bez něčeho teplého na zahřátí.

„Ale platíš! Když jsi z té Moravy…,“ zasmála se Edita, vzala Ladu za rámě, a vydaly se spolu pro horký nápoj a vlídná slova znovu objeveného přátelství.

 

 

Eliška Šafránková

 

 

Komentáře

Powered by Azrul's Jom Comment
busy