POSLEDNÍ DVA A POSLEDNÍCH PÁR
Pondělí, 28 leden 2019

Related imageUplynulo už dvaatřicet let od největší radioaktivní katastrofy, od černobylské tragédie. Tehdy lidé z desítky měst a vesnic, ležících v zóně dopadu radioaktivních částic, museli svá bydliště opustit. Bylo jich kolem půl milionu... Vznikly tak rozsáhlé "zóny duchů". Existovaly ovšem i výjimky. Někteří vesničané však své domky neopustili, možnost přestěhování odmítli.

 

 

 

 

 

 

 

  Image result for Černobyl

 

 

Byli to většinou starší lidé, kterým se už nechtělo se měnit svůj život, stěhovat se někam jinam. V jedné takové běloruské vesnici, v Tulgoviči, ležící na okraji ochranného pásma, také žilo několi posledních starousedlíků. Ivan Šamjanok i jeho manželka byli jedněmi z nich. I oni odmítli nabídku, aby se přestěhovali; zůstali, a dál žili stejným životem jako dřív. Kupodivu, nikdy nepocítili žádné škodlivé účinky radiace. Dál pokračovali ve svém hospodaření, pěstovali si svou zeleninu i ovoce, chovali krávy, prasata a kuřata na maso, mléko a vejce.

 

 


 

 

Ivanu Šamjankovi bylo šedesát, když to „bouchlo“. Jeho žena sice už nežije, ale nedávno zemřela stářím, ne nějakou reakcí na radioaktivitu. A on, dnes už dvaadevadesátiletý muž, je kupodivu stále zdravý a plný života..  I dnes žije poklidným životem. Vstává v 6 hodin ráno, zapne si rádio, poslechne si národní hymnu, zatopí si v kamnech, ohřeje si snídani… nakrmí zvířata i drůbež, a jde na procházku se svým psem. Nemá žádné zdravotní problémy, jen někdy užívá běžné léky na problémy způsobené stářím. Ovšem každodenně si před jídlem vypije svou sklenku vodky, "pro chuť k jídlu".

 

 

 

 

Na druhém konci obce ještě žije druhý poslední obyvatel, synovec Šamjankovy ženy. A tak je to i v jiných vesnicích. Ale na rozdíl od vesnice Tulgovič, kde jsou „všichni“ muži, jsou drtivá většina ze stávajících černobylských obyvatel ženy.

 

 

 

Related image

 

Převážné části z nich už dávno bylo osmdesát let. „Bábušky“, jak si říkají, žijí v opuštěných roztroušených vesničkách, které dnes jen zřídka mají více než deset obyvatel. A jedovatých látek se nebojí. Žádná radiace je neděsí, větší strach mají z toho, že budou mít hlad.  Když přežily hladomor za Stalina, nacistickou genocidu, desítky let sovětské nadvlády, proč by teď utíkaly před nepřítelem, kterého ani nevidí…

 

Samy si pěstují potřebné plodiny a chovají zvířata, aby přežily. 

 

 

A kupodivu ony nezáří radioaktivitou, ale úsměvy a vesele baští jablka, maliny i brambory, co všude kolem rostou, a chytají a jedí tamější ryby… a ještě hlásí věty jako: "Tady je vzduch čistý, ne jako u vás ve městě, kde auta vypouští celou periodickou tabulku." Případně před častou konzumací alkoholu: "Sbohem mozku, uvidíme se zítra!"

 

 d@niela

zdroj: internet

 

 

 

Komentáře
... : mamča
Smekám před těmito lidmi, co neopustili svůj domov, svoje hospodářství a svůj způsob života.
Možná, že kdyby se nechali nahnat jako stádo do připravených paneláků, kde by měli ústřední topení, teplou vodu, a všechen komfort oproti dřevěným chaloupkám ve kterých žili doposud, byli by už dávno mrtví.
Protože je udržuje při životě právě ta práce kolem hospodářství, kterou nemůže nahradit koukání z okna paneláku někde ve městě, kde nikoho neznají.
Pro staré lidi je důležité prostředí, ve kterém prožili celý svůj život. Sousedé, známí, přátelé, kteří sdílí stejné problémy i radosti.
leden 29, 2019 09:53
... : doktor
Byla to nepředstavitelná tragedie a život v tak zdevastovaném prostředí si neumíme vůbec představit.
leden 29, 2019 12:43

Powered by Azrul's Jom Comment
busy