ŽLUTÁ JE BARVA NADĚJE
Neděle, 13 leden 2019
Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.

 

 

 


No takže jak jsem pak došlápla na schod, jela jsem. Noha zůstala vzadu a já slyšela křupání. V zoufalém boji jsem vyrvala zábradlí ze zdi a na schody se mi vysypalo domácí mango kari s rýží, který jsem si nesla k obědu do práce. Ležela jsem na schodech, na hlavě zábradlí, kterýho jsem se pořád kdovíproč držela, na černým kabátu ostře žluté kari. Jeho kořeněná vůně se mísila s mým květinovým parfémem a odporným smradem impregnace.

Hlavou se mi honila jedna, jediná myšlenka. Vlastně dvě.

První: Ujede mi autobus.

Druhá: Už na všechno seru. Namouduši. Nechám toho. Končím.

 

Přestanu brát telefony. Přestanu chodit do práce. Přestanu dělat věci, který nemám ráda s lidma, který nemaj rádi mě. Přestanu s těma svejma pitomejma pozitivníma kecama o tom, jak je všechno krásný, jak jsem vyrovnaná a mám všechno pevně v rukou. Velký hovno mám v rukou. Vůbec nic nemám v rukou, kromě toho pitomýho zábradlí.

Můj život se odvíjí naprosto neorganizovaně a zcela bez mého svolení se dějou věci, na který nemám žádnej vliv, který nechci a nijak o ně neusiluju. Naopak věci o který usiluju se vytrvale a umanutě nedějou.

Sedím na schodech a pláču na rozlitým kari. Žlutá je barva naděje, říkám si. Moje schody jsou nadějeplný.

Takže přestanu.

 

Přestanu se bát, co se stane, když se vším přestanu. Přestanu se prostě snažit. Hrát si na osud. Vymejšlet si v hlavě konstrukty o tom, proč je zrovna tahle věc, nebo tenhle člověk pro mě zásadní, pravý a jedinečný. Přestanu mít pocit, že jsem k něčemu předurčená. Že se musím naplnit. Že takhle to přece nejde. Jde. Nejsem. Jsem jen další mizerná existence. Tečka mezi miliardou dalších teček na Zemi.

Přestanu psát mezi řádky. Přestanu se snažit každýho pochopit. Kdo se snaží pochopit mě? Aha? Řeknu vám to. Vůbec nikdo. Přestanu si namlouvat, že mě má někdo rád. Asi největší lidskej omyl. Většina z nás má ráda hlavně ten pocit, že nás má někdo rád. A proč? Protože se sami neumíme mít dostatečně rádi. Je tak? Je. Kolikrát vám někdo napsal - potřebuju tě. A udělalo vám to dobře? Udělalo. Bodejť by taky ne. Je to fajn, když vás někdo potřebuje. Konečně na světě k něčemu jsme! To, že nás někdo potřebue nám teprve dává hodnotu. Bingo.

 

 

Výsledek obrázku pro WOMAN ON THE STAIRS

 

 

To je přece celý nemocný. Potřebovat můžete ledatak na záchod. Člověka musíte milovat, aby to mělo nějakej smysl. Umíte to? Víte vůbec, co to je milovat? Rozeznáte mizernou a prachsprostou touhu od lásky? Závislost od lásky? Potřebu od lásky? Setrvačnost od lásky? Sebeobětování od lásky? Zodpovědnost od lásky? Kdo z vás to dokáže? Já asi ne. Já už nevím. Po tom všem co mám za sebou, nevím. A přitom láska za to stojí. Jako jediná. Abychom jí poznali. A udělali jí místo v našem krátkým životě.

 

No nic. Tohle všechno mi prolítlo hlavou na těch schodech. Chápete to? Jsem ještě normální a nebo už ne? Jak se říká, že v okamžiku smrti vám proletí hlavou celej život. Víte, že je to pravda? Jednou se mi to stalo, když jsem myslela, že umírám. Točila jsem se v autě na dálnici D1, střecha, kola, střecha, kola... svodidla, škarpa. Ticho. Tak při tom otáčení, při tom praskání skel a mačkání plechu mi hlavou proletěl celej můj život. Viděla jsem se jako malá, viděla jsem svýho dědu, školku, školu.. mámu a tátu. Neumřela jsem, nakonec.

 

A ani dneska na těch schodech jsem si nic nezlomila. Jen jsem se strašně lekla, že bych mohla. Že nemám kontrolu nad tím, co se děje. Nejvíc bolí strach, říká se. A mě už to nebolí. Nebojím se, protože vím, že nakonec bude všechno dobrý. A jestli to teď není dobrý, ještě to není konec.

 

LOVE YOU ALL

“Neohrožená žena”

 

 

Komentáře
... : *deeres*
Murphyho zákon: Může-li se něco podělat, tak se to podělá. A může-li se podělat více věcí , bude to ta, která nadělá co nejvíce škody..
Murphyho filozofie: Usmívejte se. Zítra bude hůř a musíme trénovat na nejhorší.
Nakonec se jedná jenom o náš náhled na věc.
Optimista věří, že žijeme v nejlepším možném světě. Pesimista se bojí, že je tomu skutečně tak.

leden 13, 2019 17:18
... : doktor
Neohrožená neboj ,vše úplně normální.ŠEL JSEM ZE SMETÍM A NA DOMOVNÍCH SCHODECH ( bydlím v paneláku ) uklouznu,co říkám uklouznu,letěl jsem a přistál v křovinách okolo předzahrádky a smetí letělo na druhou stranu než má maličkost.To nic není,vše jsem posbíral a pajdajíc - kulhajíc donesl do kontejneru,ale při zpáteční cestě jsem zjistil,že postrádám klíče.Já kůň je nechal asi v krámě.Pádím do obchodu,ale nic.celou cestu hledám kde mi vypadli.Nic,vůbec nic.Na těch pitomejch schodech je ten pajdající kůň uviděl.Válely se v křovinách jako má maličkost před tím vele pádem.Hurá,mohl jsem domů.
leden 14, 2019 12:24

Powered by Azrul's Jom Comment
busy