S VLKY TO BYLO LEPŠÍ
Neděle, 06 leden 2019
V sedmi letech ho adoptovala vlčice a byla mu lepší matkou než jeho macecha. Poprvé v životě pocítil lásku a péči. Když ho po dvanácti letech nalezla v divočině policie a proti jeho vůli jej odvedla do civilizace, byl to pro Marcose Rodrígueze Pantoju nejděsivější moment v životě. Lituje ho dodnes.

 

 

 

 

Jeho příběhu nechtěl antropolog Gabriel Janer Manila vůbec věřit. Tak fantaskně povídání Marcose Pantoji znělo. Líčil, jak ho vychovávala ve španělských horách Sierra Morena vlčí smečka. Vlci ho učili, jak slézat pohoří, čím se živit a jak přežít. Žil s nimi v jeskyni, hrál si s jejich mláďaty. Unikátní šanci potkat muže se skutečnou minulostí „vlčího dítěte“ však vědec nechtěl zahodit. Příběh proto začal zkoumat a ověřovat. Mnohé vzpomínky o symbióze se zvířaty se do Pantojiho hlavy otiskly velmi subjektivně, ale základní fakta shledal antropolog pravdivými. Pantoja žil dvanáct let v divočině. V izolaci od lidí, zato ve vlčí smečce.

 

Image result for marcos rodriguez pantoja

 

 

Narodil se v roce 1946 ve španělské provincii Córdoba a jeho dětské roky v lidské společnosti mu nepřinesly štěstí. Ve třech letech mu zemřela matka a od otcovy nové partnerky si užil jen to špatné. Když mu bylo asi šest či sedm, jak později odhadoval, otec ho poslaldo hor Sierra Morena, aby tam pomáhal pastevci koz.. Stařec ho naučil mnohé. Jak se starat o třísethlavé stádo, zasvětil ho do výroby nástrojů i kladení pastí na lov zvěře. Než však malého chlapce mohl uvést do osamělého horského života pečlivěji, brzy po Marcosově příchodu zemřel.


Chlapec zůstal v horách sám. A rozhodl se v horské samotě zůstat. Věděl, jak lovit králíky a koroptve. Jednoho dne objevil jeskyni s vlčaty. Lidské mládě do příbytku vlezlo a začalo si s vlčími vrstevníky hrát. Tak dlouho, až se unavilo a usnulo. Když se vetřelec probudil, zjistil, že v jeskyni je vlčice a krmí mláďata masem. Měl hlad, pokusil se tedy kus jídla uzmout nejbližšímu vlčeti, následovalo však napomenutí od matky v podobě seknutí tlapou. Stáhl se. Když však mláďata vlčice nakrmila, hodila kus masa i jemu. Nakonec se stal jedním z nich.

 

V průběhu let se měnil. Přestával mluvit, nebylo s kým. Slova nahradily zvuky, vrčení, chrochtání. po dvanácti letech osud vyměřil jeho vlčímu životu konec. Devatenáctiletého mladíka se shrbenou a sehnutou chůzí našel v horách policista a přes veškeré jeho protesty ho odvedl. Dolů, mezi lidi, do civilizace.

 

Pro Marcose Pantoju byl návrat nejděsivější chvílí jeho života. Vše ho děsilo. V momentě, kdy se ho holič snažil zbavit vousů, se bál, že mu jde břitvou podříznout hrdlo. Když před něj postavili polévku, voněla mu, ale nevěděl co s ní. Udělal si misku z dlaně, ale horký pokrm ho popálil, vyjekl a rozbil talíř. Zápasil s jeptiškami, které se ho snažily přimět spát na posteli.

 


 

 

 

Mezi lidmi mu nebylo dobře. Když k němu přivedli jeho otce, nic necítil ani jeden z nich. Marcos pomýšlel jen na to, jak se vrátit zpátky mezi své, do hor, k vlkům, netušil však kudy. Byl zmatený, nevěděl, kde je, a na kterou stranu by se měl za svou zvířecí rodinou vydat. Nevedlo se mu dobře. Společnost a stát ho sice chtěly mít ve své moci, pomoci začlenit se mu však nechtěly. „Když jsem se dostal z hor, měli mě poslat do školy. Naučili by mě mluvit a chovat se v tomto světě,“ namítal později. To však nikoho nenapadlo, důležitější byly jiné úkoly – vštípit vlčímu mládenci katolickou víru a strčit ho na čas do armády...

 

 

.  

 

 

A na rozdíl od života v horách se musel bát o svou existenci. Zjistil, že potřebuje peníze. „Nevěděl jsem, co to je, nestaral jsem se. Nechápal jsem, proč potřebujete peníze, když chcete sníst jablko,“ popisoval své setkání s moderní společností. Přichystáno toho na něj měla víc. Setkal se též s vykořisťováním, které nutnost dobrat se k penězům obnášela. Zaměstnavatelé ve stavebnictví a službách ho podváděli, okrádali, zneužívali jeho prostotu, naivitu a čistotu. Lidská smečka se k němu chovala hůř než vlčí.

 

Žil vykořeněný život. Z jeho horského světa ho lidé unesli, sami ho však nepřijali. Mezi lidmi se mu nelíbilo. Nakonec se s lidmi přeci jen sžil. Po dlouhých rocích ústrků a nevalných zaměstnání ho penzionovaný policista pozval do své vesnice Rante v Galicii. Od roku 1998 tam bydlí v malém domečku, s patiem plným květin a nízkými stropy, které připomínají jeskyni. Jeho neuvěřitelný a dramatický příběh má přeci jen šťastné vyústění. Konečně našel přátelskou lidskou smečku. Požívá respektu a lidskou společnost vzal možná na milost.

 

Image result for marcos rodriguez pantoja

 

 

A jeho důvody jsou silné. „Životu tady jsem už uvykl. A je tady tolik věcí, které jsem tam neměl,“ přiznal v rozhovoru pro BBC a vyjmenoval alespoň dva: „Například hudba. Nebo ženy. Ženy jsou dobrý důvod, proč tu zůstat.“

 

d@niela

zdroj: internet

                                                                

 

 

Komentáře
... : doktor
Moc hezké,moc dojemné,ale i moc smutné.
leden 07, 2019 12:22

Powered by Azrul's Jom Comment
busy