AHOJ, TADY EMIL!
Neděle, 09 prosinec 2018
V roce 1982 jsem nelegálně emigroval do Kanady. Nelegálně znamená, že jsem v Montreálu opustil s manželkou letadlo ČS aerolinií při mezipřistání, a to - již bez nás - pokračovalo na Kubu. Byli jsme jediní. Kanada nám dala povolení k dočasnému pobytu, a informaci, starej se sám o sebe. Pracovní povolení jsme dostali až za měsíc. Peněz jsme měli tak na týden pobytu a nikoho jsme v Kanadě neznali.


 

 

 

 

 

Nyní posunu své vyprávění o 20 let. Všechny strasti začátku jsme zdárně přežili. Vedl jsem svou vlastní firmu a zaměstnával asi patnáct lidí. Kanada po roce 1990 přestala přijímat „politické“ uprchlíky. Bohužel, k mému zklamání. Do té doby totiž Poláci a Češi z větší části tvořili můj pracovní tým. Rád podotýkám, že mám na ně ty nejlepší vzpomínky.

 

Asi vás zajímá, co jsem dělal. Uklízel jsem. Dařilo se mi najít tolik práce, že jsem to nestíhal sám, a tak jsem se stal podnikatelem. Měl jsem smlouvu s velkými sportovními kluby, restauracemi, bankami, kostely a stavebními firmami. Můj plán byl otevřít si restauraci, ale přání a skutečnost často nejde ruku v ruce.

 

Když začali z Čech prchat Cikáni, nestačil jsem zvedat telefony. Sháněli práci. Měl jsem dohodu s jednou stavební firmu, která pracovala pro pojišťovnu a opravovala domy po požárech. Když potřebovali lidi na mimořádnou práci, volali mě. Dali mi vědět vždy pár dní dopředu.

 

Nebylo to jednoduché, měl jsem v rezervě dlouhý seznam zájemců, ale sehnat někdy do čtyř dnů dvanáct lidí, mě dalo sakramentsky zabrat, a to jsem volal i na pracovní úřad. Stavební firma ale platila královsky, a tak jsem telefonické galeje zkousl. Byl jsem za své zaměstnance zodpovědný a věřil jsem jim. Jednou, při stěhování nábytku z vyhořelého domu, jsem v nočním stolku našel snad kilo zlatých cetek. (Nejsem si jist, zda by mi to ti snědí chlapci nahlásili.) Při tomto náboru zaměstnanců jsem se seznámil s Emilem. Byl to pětačtyřicátník, mohutný chlap, vyučen byl kuchařem. Jeho žena byla Cikánka. Asi po dvou měsících, když jsem si získal jeho důvěru, mi vyprávěl svůj příběh.

 

Emila komunisti zavřeli i s třemi komplici na šestnáct let za plánovaný únos letadla. Celý malér se stal prý obyčejným nedorozuměním. V restauraci se bavili o únosu letadla na základě zprávy v novinách, že někdo někde únos letadla provedl. Dík většímu množství piva se přeli, kdo a jak by únos provedl. Teoretická debata o únosu skončila tím, že přijel policejní anton a z vězení se dostali ven až za dlouhou dobu.

 

Po sametové revoluci vláda Emilovi zaplatila tři sta tisíc korun odškodného. Za krátký čas se ale octnul ve vězení znovu. Tentokrát za prodej bytů, které nevlastnil.

Po návratu měl již nový plán. Majitelem své obchodní firmy udělal člověka, který byl na hranici svéprávnosti. Nakoupili na fakturu televizory v hodnotě pět milionů, pak je obratem prodali a fakturu nezaplatili…

 

Když mu byla v Čechách horká půda pod nohama, odjel se svou snědou družkou a jejím synem na cestu kolem světa. Poslední zastávka byla v Karakasu. Peněz již měl málo a vrátit se do Čech nemohl. Světové zprávy hovořily o diskriminaci českých Cikánů, které Kanada vítá s otevřenou náručí. Díky své snědé družce zakoupil letenky do Kanady. Zde jim imigrační úřad ihned zajistil byt a slušnou částku na stravu.

 


 

 

 

Emilovo obchodní talent našel zakrátko v místním bankovnictví chybičku. Pokud uložil v bance na své konto šek, který obdržel jako mzdu, mohl si v bankomatu vyzvednout částku do pěti set dolarů, i když měl na svém kontě předtím „0“. Neskonalou důvěru banky v poctivost kanadských občanů, Emil chválil: zjistil, že bance ověření šeku trvá dva až tři dny. Déle nečekal.

 

Sehnal si komplice, otevřeli si konta ve všech možných bankách a s odcizenými i zapůjčenými šekovými knížkami vyrazili na dlouhou cestu přes Kanadu a zpět. Byli chyceni až někde v Manitobě, když jeden z nich si stěžoval bankovnímu úředníkovi, že ta zatracená “mašina“ mu odmítá vydat peníze. Za týden dokázali vyzvednout z bankomatů osmdesát tisíc dolarů…

 

Jednoho dne se mi Emil svěřil, že má starosti. Česká vláda požádala vládu kanadskou o jeho vydání. Líčil mi hrůzy, které ho v rodné zemi čekají. Přiznal se, že když se opil, volal do Čech soudkyni, která jeho případ vyřizovala. Posmíval se jí a nazýval jí hanlivými jmény. „Jestli skončím v rukou tý vochechule, tak se snad z basy, již nikdy nedostanu ven“, naříkal. Rozhodl se proto uprchnout do jiného státu. Zašel na pasový úřad, a dožadoval se vrácení pasů, které jim byly při žádosti o azyl odebrány. Byl informován, aby si pasy vyzvedl druhý den. No, a ještě ten večer byl zatčen.

 

Emilova družka mi telefonovala. Dozvěděl jsem se od ní, že Emil má soudní stání a pustí jej z vězení, pokud se zaplatí soudcem stanovená kauce. Poprosila mě, abych tuto částku zaplatil já. Než jsem se stačil nadechnout a odmítnout, řekla, že peníze přinese, ale sama by těžko vysvětlovala, kde je vzala.

Velice nerad jsem jel k soudu. Obdržel jsem pět tisíc v nových stodolarových bankovkách. Obhájce se mne zeptal, jak vysokou částku hodlám složit. Řekl jsem částku, s kterou disponuji. Obhájce pohovořil se soudcem, a ten požadovanou částku stanovil v této výši.

 

Emil byl právníkem informován, že jeho záležitost vypadá špatně a doporučil mu, aby požádal o azyl jiný stát. Emil tedy odkoupil od někoho platný kanadský pas a vylepšil se tak, aby byl fotce trochu podobný.

 

Neuplynul ani týden a Emil si to drandil po dálnici číslo 5 směrem k Mexiku s řidičem kamionu, který neodolal jeho finanční nabídce. (Kde Emil a jeho družka peníze vzali, nevím. Mluvili nadšeně o jednom starém muži, kterému pravidelně uklízeli dům a vyprávěli o svých potížích nových emigrantů. Daroval jim prý hodně peněz… Spíš si ale myslím, že mu řádně prohledali strožok.) Z Mexika odletěl do Karakasu, kde měl nějaké známé z doby, kdy byl "ještě ve vatě", jak říkal. Po měsíčním pobytu se ale cítil opuštěn, a když se dozvěděl, že jeho družka je zpět v Čechách, rozhodl se také vrátit. Koupil letenku do Vídně, kde prý se mu koukali i do zadku, ale že má cizí pas, toho si vůbec nevšimli.

 

Jednou za rok se v telefonu ozvalo: „Ahoj, tady Emil“. Několik let se mu dařilo ujít pozornosti zákona. Byl vypátrán na až díky udání rozzlobené milenky. Za lumpárnu s televizemi obdržel nepodmíněně dva roky. Potom se Emil na dlouhou dobu odmlčel. Vysvětlil jsem si odmlku tím, že je opět ve vězení.  A tak jsem si spočítal, že jen tento chlapík se svou družkou a jejím synkem stáli daňové poplatníky Kanady -  za pouhé tři a půl roku jejich pobytu - odhadem dvě stě tisíc dolarů.

 

Pak přišel listopad roku 2013. Poslouchám zprávy a raduji se, že konečně byla Čechům zrušena vstupní víza do Kanady. Několik dní po této potěšující zprávě mi zvoní telefon, a ve sluchátku se ozve: „Ahoj, tady Emil...“

 

PEPA KOUBA

 

 

 

 

Komentáře
... : Míša šíša
Krásný příběh. smilies/kiss.gif
prosinec 10, 2018 07:33
... : *deeres*
Je fajn, mít dobrého a věrného přítele, to se vyplatí!
prosinec 10, 2018 08:11
... : NČ
"V nouzi poznáš přítele - v blahobytu přítelkyni."
prosinec 10, 2018 11:42
... : doktor
Pepo paráda,jsi pašák.
prosinec 10, 2018 12:33
... : Josef Kouba
Nedělat a mít se dobře je odvěký sen lidstva. Ale vymyslete to. S čistým svědomím se bohatne pomalu a u těch kteří svědomí nemají, je velká konkurence.
prosinec 11, 2018 03:12

Powered by Azrul's Jom Comment
busy