DARMOŽROUTI - XIX.
Pondělí, 03 prosinec 2018
19. Fousaté mimino - Vánoce už byly za dveřmi. Ctibor se připravoval na to, že si od nového roku otevře vlastní praxi v Brně a zatím si pronajal aspoň garsonku v centru, ve které jsme se scházeli. Tajně, protože jsem nechtěla Věru ranit ještě tím, že by měla před očima naše štěstí, když si všechno představovala úplně jinak. Byt v našem domě byl sice Ctiborův, ale dohodli se spolu, že tam Věra zatím ještě zůstane.

 

 

 

 

Z toho jsem moc velkou radost neměla, ale naštěstí už žádné další pokusy o sblížení neproběhly. Začaly jsme s Jolankou vyrábět vánoční výzdobu. Její podíl spočíval hlavně v tom, že ovázala Megi stříbrným řetězem a Jeníkovi na klec připevnila baňku ve tvaru ptáčka. Útočil na ni tak dlouho, až spadla na zem a rozbila se. Rychle jsem běžela do komory pro smetáček, aby si Megi neporanila tlapku. Srazila jsem se s dědou, který právě otvíral dveře na chodbu.

 

„Ty někam jdeš, dědo?“ zarazila jsem se při pohledu na jeho úbor.

Měl podvlékačky, podkolenky s podvazky, přes domácí kostkovanou košili sako a na hlavě klobouk.

„Jen dolů do obchodu, v úterý tam vždycky vozí ty dobré kokosky, tak jich pár přinesu.“

 

Ve vedlejším domě vznikl z bývalé kočárkárny krámek, který provozovala kulaťoučká paní Vejtasová. Náš děda měl dokonalý přehled o tom, co je tam kdy dobrého na zub. V jeho případě doslova, protože už mu zůstal jen jeden dole.

Protézu nenosil, neboť ho údajně tlačila, ale tím jedním sólistou a dásněmi utloukl bez problémů všechno, i tu tvrdou kokosku.

 

„Nezapomněl sis obléct kalhoty?“ zeptala jsem se opatrně, aby se necítil hloupě, že jsem odhalila jeho počínající sklerózu.

„Stačí sako, vždyť ona stejně přes pult ten spodek nevidí,“ prohlásil děda s železnou logikou. To, že ho všichni ostatní lidé v krámě vidí docela dobře, už mu připadalo nepodstatné a odkráčel takto vymustrovaný nakupovat.

 

„Mamíí, Megina sežrala všechny ty čokoládové panáčky a nenechala mi ani jednoho,“ křičela Jolanka.

Běžela jsem zpět do našeho pokoje a opravdu, z celé misky vánočních mužíčků zůstaly jen kousky ožužlaného staniolu. Hlavou mi bleskla informace z rádia, že tabulka čokolády může zabít psa velikosti kokršpaněla, protože prý je pro ně jedovatá.

 „Kde je?“

 „Tady,“ táhla mě dcerka k posteli. Naše malá psinda ležela zavrtaná v peřině, že ji ani vidět nebylo.

 

„To sis pochutnala, viď, ty loupežnice.“ Ani se nezvedla, jen se jedním okem koukla co se děje a hned zase usnula. Měla plné bříško a spokojeně odfukovala. Usoudila jsem, že tyhle figurky nemají naštěstí s poctivou čokoládou moc společného a nechala jsem Megi odpočívat. Jeden den nežrala, prohnali jsme ji po sněhu a bylo dobře.

 

Naše Meginka kradla programově. Co nešlo sežrat, běžela vyměnit. To já jsem ji tak hloupě naučila, protože vždycky když přinesla nějakou Jolančinu hračku nebo ozdůbku, nabídla jsem jí pamlsek, když mi věc pěkně odevzdala. Byla jsem ovšem překvapená, když jsem později zjistila, že Megi ve své malé psí hlavičce dokonale pochopila pravidla výměnného obchodu. Jakmile se jí podařilo uloupit věc, které si obzvláště cenila, musela jsem přitlačit.

Už nestačilo malé kokinko, ale šla jsem pro piškot nebo dokonce do ledničky pro kousek salámu, aby teprve potom byla ochotna svůj úlovek vyměnit.

 

 

 

 


Hned po jídle Meginka milovala nejvíce mazlení a hlazení na bříšku. Vyskočila člověku na klín a každého chtěla nejdříve olízat, aby si pak zasloužila dlouhé hlazení. Dědovi vždycky umyla i čelo a pak sebou rychle plácla na záda přes jeho ruku – tak, jako když se chová maličké dítě. Říkával jí „fousaté mimino“ a hladil ji, až mu v náručí usnula.

K dědovi chodila nejčastěji, protože mně ve chvílích klidu zpravidla sedával na rameni papoušek, kterého se bála.

 

 

Výsledek obrázku pro aratinga dlouhoocasý
Většinou byli ti dva v klidu, protože tenhle Jeník nebyl chodec. V přírodě se aratingy živí ovocem, takže žijí na stromech a mají dlouhé ocasy, na rozdíl od těch, kteří sbírají na zemi semena. Jenda byl na vodorovné ploše dost neohrabaný, tak Megině dobrovolně přenechal pozemní prostor a sám všechno sledoval z výšky.

 

Nejdříve ze sebe měli vzájemný respekt, ale někdy vítězila i zvědavost.

 

 

 Jednou mi Megi usnula na klíně a Jenda si ji chtěl prohlédnout zblízka. Bylo neskutečně legrační ho pozorovat. Blížil se k ní krůček po krůčku a nakukoval. Když byl úplně blizoučko, natáhl krk a vzal opatrně do zobáku její chlupy, jako když si sám čistí peří.

Meginu to zalechtalo, tak mrskla uchem, Jeník se lekl, nadskočil, zapomněl letět a pěšky utíkal po křesle až na opěradlo. U toho nadával „po, po, po, po“. Bylo to jako z kresleného filmu.

 

Jolanka naučila papouška dokonce i tancovat. Pustila muziku, stoupla si před klec a do rytmu kývala prstem. Jeníček se začal na bidle hýbat stejně, zvedat nožky a ještě vždycky do rytmu křiknul. Když mu řekla, aby udělal King Konga a zvedla ruce, úplně narovnal nohy, natáhl krk, celý se načepýřil a pomalu se kýval ze strany na stranu. Podobných kousků spolu časem nacvičili ještě mnoho.

 

Jednou jsem se však Megince pokoušela odstranit klíště a moc mi to nešlo. Jeník nás pozoroval z opěradla křesla a nejspíš se mu zdálo, že už se jí věnuji moc dlouho. V tu chvíli se v něm probudila žárlivost a chtěl konkurenci potrestat. Přece jen se však bál psí tlamy. Co kdyby po něm chňapla? Vyčkával, a když Megi, kterou jsem měla na taburetu, seskakovala dolů, zablýsklo mu oko a jako šipka na ni vletěl a klovnul ji do zadku.

Lekla se, zabolelo to a začala naříkat, jako kdyby ji na nože brali.

 

Nemohla udělat Jeníkovi větší radost. Kdyby se po něm ohnala, možná už by si to víckrát nedovolil, ale díky téhle reakci ji začal terorizovat.

Od té doby, když byl Jeník puštěný z klece, tak Megi buď spala pod nočním stolkem, nebo po bytě couvala, protože jak se k němu otočila zády, už startoval.

 

Nepomáhaly ani tresty – tak moc ho to bavilo.

 

 

 

 

 

 

Už od dětství jsem byla zvyklá, že se vánoční stromeček strojil o den dříve, abychom měli na Štědrý den víc klidu na pohádky. Michal si na to dobře pamatoval a požádal mě, jestli by mohl přijít a s Jolankou stromek ozdobit. Nebyla jsem proti, tak odpoledne přišel, ale klidný předvánoční čas s koledami nás zrovna nečekal. Začalo to tím, že z tašky vyklopil živého kapra.

„Co tě to napadlo? Vždyť víš, že kapra nejíme,“ divila jsem se.

 

„To nevadí, Jolanka si s ním pohraje a pak ho můžeme jít pustit do řeky,“ prohlásil Michal a šoupnul ho do vany.

 

„Kdepak, žádné pouštění, stejně by to nepřežil. S babičkou jsme vždycky na Vánoce jedli kapra a ty bys mi podstrkovala kuřecí řízky,“ protestoval děda a za chvíli už s Jolankou klečeli u nebohého kapra a máchali se ve vodě.

„Kde se budeme umývat?“ vzdychla jsem, ale stejně mě nikdo neposlouchal, tak jsem šla strčit do trouby vánočku.

To byla další novinka, protože děda odmítl kupovanou. To by prý babička nikdy nepřipustila.


 

„Heli, nemůžeš někam zavřít toho psa? Podívej se, co dělá!“ volal Michal od stromečku.

Megina hopsala po zadních a snažila se něco ukořistit. Byla úplně u vytržení, že jí Michal chystá tak zajímavou hračku.

 

Ten to však viděl zcela jinak a každou chvíli odstrkoval Megi nohou. Taková hra se jí ovšem nelíbila, tak hryzla Michala varovně do paty.

Skočil po ní, ale šlápl na papír, kousek jel, pak se svalil a zvrtnul si kotník. Zůstal sedět pod stromečkem, držel si nohu a nadával docela nevánočně.

Rychle jsem odklidila psíka do bezpečí a běžela namočit ručník do studené vody.

 

„Helenko, ta vánočka nějak moc voní, nebude už hotová?“ nakoukl děda z kuchyně a pobaveně pozoroval kvílícího Michala.

„Božínku, snad jsem ji nespálila,“ lekla jsem se a pádila do kuchyně.

Spálená nebyla, ale strašně se zvětšila a nešla vytáhnout z trouby.

 

„Dala jsi tu mřížku moc vysoko,“ konstatoval děda.

 

„To vidím taky, ale co teď?“ naříkala jsem a snažila se ji vyprostit. Chtěla jsem přidržet plech s vánočkou, druhou rukou snížit polohu mřížky a plech potom pohodlně vytáhnout.

Výsledkem bylo, že jsem si popálila obě ruce, vjel do mě vztek a vánočku jsem vyrvala násilím, takže byla na tři kusy.

Sedla jsem si zničeně na židli a polykala slzičky.

 

„Co máš z toho,“ utěšoval mě děda, „ráno si ji nadrobíme do kafe a bude to.“

Svátečnější snídani jsem si opravdu nedokázala představit.

 

 

 

 

 

Michala jsem uložila na rozkládací křeslo a nabídla mu nocleh, aby nemusel s bolavým kotníkem nikam cestovat.

Jolanka si hrála na zdravotní sestřičku a měnila tátovi obklady. Dívali se spolu na pohádku a já jsem na chvíli odjela. Volal mi Ctibor, že mě musí vidět, protože pro mě má dárek a novinku, kterou nechtěl prozradit do telefonu.

Byla jsem ještě celá rozmrzelá z toho, jak se Vánoce proti mně spikly, když jsem zazvonila u dveří jeho garsonky.

 

Sice mi dal klíče, ale stejně jsem vždycky zvonila, jako bych se bála, že uvidím něco, co nemám. Otevřel a jeho úsměv a náruč byly pro mě lékem na všechny bolístky.

Nemohli jsme se od sebe vůbec odtrhnout a bylo jasné, že ze všeho nejdříve musíme uspokojit naše roztoužená těla.

 

Cítila jsem nekonečně zamilovaná. Tak, jak jsem do Michala nikdy nebyla.

On měl svůj výtvarný a divadelní svět a já jsem do něj jen tak nakukovala. Někdy se choval až rezervovaně, ale já jsem byla příliš hrdá na to, abych se prosila o nějaké projevy lásky.

 

Netvrdím, že mě neměl rád, ale od samého začátku bylo vždycky něco přednějšího než já a nakonec i slečna Stránská.

Ctibora jsem se o nic prosit nemusela. Ani jsem netušila, že by takový, na pohled drsný chlapák, mohl v sobě mít tolik citu a laskavosti.

Zdálo se, že neexistuje věc, kterou by pro mě nebyl ochoten udělat nebo obětovat. Užívala jsem si to.

 

„Říkal jsi, že máš nějakou novinku, miláčku.“

„Mám. Pojď, posaď se tady, namasíruji ti ramena, chceš?“ nasměroval mě k židli.

Něčeho mi kápnul za krk a jeho ruce začaly předvádět své umění.

 

„ Do konce ledna budu definitivně rozvedený, slíbil to můj advokát. Smlouva o vyrovnání majetku už je také podepsaná a Věra se příští týden stěhuje.“

„Kam?“

„Až kamsi k Domažlicím.“

„Proč tak daleko, co tam bude dělat?“ nestačila jsem se divit.

„Našla si na internetu nějakou novou přítelkyni. Prý pochází z Moravy a snad tu má někde dokonce i syna.“

„V Ostrově u Macochy a jmenuje se Martin?“

„A víš, že možná ano? Věra ti to řekla?“

 

„Ne, ale svět je hrozně malý,“ začala jsem se smát do dlaně, protože mi to připadalo naprosto neuvěřitelné. No tohle až řeknu Natálii, ta bude čubrnět.

Ctibor nechápal. Také nemohl, protože s Natkou jsem ho ještě nestačila seznámit, ani jsem mu o ní a o Igorovi zatím nevyprávěla.

Teď zřejmě nastala správná chvíle, abych to napravila. Když jsem mu popsala naši misi v Ostrově, nevěřícně kroutil hlavou.

„Je to vůbec možné, taková náhoda?“

„Aspoň vidíš, že nejsi jediný, koho potkal takovýhle osud.“

 

 

 

 

„Máš pravdu, už se těším, až Igora poznám. I Natálii, samozřejmě.“

 

„Můžeme k nim po svátcích zajet, když budeš chtít, ale teď už musím jít domů, je pozdě,“ začala jsem se rozhlížet po částech své garderoby.

„Počkej, prosím, ještě chviličku,“ zašeptal Ctibor a začal promasírovávat mou ruku. Pěkně od ramene až k prstům, místečko vedle místečka. Potom druhou. Když byl u prstů, něco mi navlékl na prsteníček. Otevřela jsem oči a zvedla před ně ruku. Zářil na ní prstýnek s briliantem.

 

Související obrázek

 

 

 

„To je nádhera,“ i pusu jsem zapomněla zavřít překvapením.

 

„Vezmeš si mě za muže, Helenko?“

„Copak můžu na takovou věc odpovídat ve spodním prádle? Má to pak nějakou vážnost?“ snažila jsem se trošku odlehčit situaci.

Ctibor se ale nesmál a tázavě na mě hleděl.

„Ano, a moc ráda.“

Vzal mou hlavu do dlaní a tentokrát mě políbil jemně na čelo. Byla jsem jako ve snách, protože tohle jsem tedy opravdu nečekala.

 

 

Doma už naštěstí všichni spali, jen Meginka mě vítala u dveří. Šla jsem ji ještě vyvenčit a mrazivý vzduch mi najednou dělal moc dobře.

Pod lampou jsem si sundala rukavici, abych viděla, že mám opravdu zásnubní prstýnek a že se mi to všechno jen nezdálo.

Už jsem se těšila, jak budu všechno vyprávět Natálii..

 

 

MIA KOBOSILOVÁ

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Powered by Azrul's Jom Comment
busy