MIKULÁŠ, ZTRATIL PLÁŠŤ...
Pátek, 30 listopad 2018

Výsledek obrázku pro mikuláš PNGUž je to tady! Já chci jít do blázince! Slyším teď každou chvíli hlášku v rádiu. Čeká nás Advent, čas rozjímání, klidu a očekávání nejradostnějšího svátku, kdy se lidé obdarovávají a užívají si štěstí lidské pospolitosti. Tak by to mělo být a tak si to ještě pamatuji.  Nějak se nám to ale zvrhlo; vzpomínám, jak ještě někdy v padesátých letech jsem stála frontu ve Vinohradské tržnici na dvě kila jonatánů, které byly jenom na Vánoce.


 

 

 

Dneska v obrovských marketech nejdříve bloumám, abych vůbec našla příslušný obchod, nakonec i tady stojím frontu; ne však na jablka, ale nejdříve na košík, a pak na to, abych zaplatila. Netrpělivě stojím za vozíky, narvanými vrchovatě zbožím (ze kterého se toho nakonec stejně toho spousta vyhodí, protože lidé jsou už takoví, že když mohou, tak dělají zásoby).

Snažím se tomu vyhnout a raději čas využít k návštěvám přátel, výstav, koncertů... a v žádném případě se do tohoto šílení snažím nezapojovat.

 

Jak přijde svátek Barbory, a pak už natěšené děti dělí jen jeden den od Mikulášovy nadílky. A já se vydám do sadu na třešňové větvičky, protože pokud mně ve váze vykvetou, tak do roka přijde svatba a to je přeci pravda pravdoucí, akorát asi ne moje, ale někoho určitě.

 

Výsledek obrázku pro vánoční barborky

A kdo bývaly Barborky?

Kouzelné bytosti, které prý na zlatém provaze na zem spouštěl svatý Petr.

Mívaly bílé šaty, na hlavě věneček, nebo zlatou korunku.

Hodným dětem rozdávaly cukrová srdíčka, ale neposluchové dostali od nich metlou.

 

 

V dětství jsem se já na dobroty moc netěšila, byla jsem ta zlobivější dcera, a tak zatímco ségra dostala nějakou tu sušenku, u mne nadílka byla tradičně pytlík s uhlím a mrkví. Měla jsem mámu, která mne tak vychovávala, v domnění, že mně vyžene z hlavy touhu po dobrodružství a z toho následující průšvihy.

 

 

 

 

Jenže já se hlavně těšila na legraci s počítáním Mikulášů. Nebyla jsem sama, v předvečer, na svátek Jitky, se nás sešla celá parta dětí z ulice, běhaly jsme po Korunce od Vinohradské vodárny až na Mírák, blbly jsme s prskavkami a soutěžily, kdo z nás uloví prvního Mikuláše, a kdo jich napočítá nejvíc.

 


 

 

Legraci si ještě užila i moje dcera. I u ní jsme dodržovali tradici počítání Mikulášů.  A tak počítala Mikuláše, čerty a anděly ve stejných ulicích, jako kdysi já. V jejím dětství bydlela moje máma pořád ještě na Vinohradech. Od babičky jsme pak chodívaly pěšky domů přes Starou Prahu. Hezké svátky byly po 89. roce, v lidech ještě pořád byla naděje, a měli jsme se nějak více rádi.

 

 

 

 

 

 

Výsledek obrázku pro karlův most v zimě

 

Na Karlově mostě vyhrávali pro svou i naší radost různí hudebníci, často tam byl slyšet Paleček s Janíkem.

 

Prahou chodily malé holčičky s košíky a rozdávaly čokoládové bonbony, které později byly nahraženy už jenom propagačními letáky. Na Kampě jsme tehdy potkali študáky, převlečené za čerty, ti si chtěli dceru odnést v pytli, pokud se nevykoupí básničkou.

 

 

 

 

A pustili ji teprve tehdy, když odrmolila „Hudl pudl na housle, housle byly nakouslé, nakousl je pudl, jak na housle hudl“. Legraci si užila, i když jsme pak došly domů a ona šla vyvenčit sousedčina pudla Alana.

Přilítla za chvíli, oči jako talíře, hrozně se smála a že prý jí honil čert.

 

“ A dohonil!“, ptám se já.

„To nemohl, vyletěl z vedlejšího domu, dělal na mne mulisy,bulisy, ale jak pospíchal, tak mu domovní dveře přiskříply ocas, nemohl ho vyprostit a já utekla.“

 

A pak se dočtu, že psychologové doporučují rodičům zcela vymazat čerty ze scénáře, stačí prý velebný Mikuláš a půvabný anděl.

Jenže pak chybí ta legrace, kdy na ulici potkáte srandovního čerta a ten místo rohů, má na hlavě připevněné dva telecí párky.

 

Psychologové nemají pravdu, naši čerti jsou nehrabaní, srandovní Matesové, nebo roztomilí malí čertíci a byla by škoda je zavrhnout.

Dětem přinášejí jenom smích a legraci. Že se jich prckové nebojí, dávám jako důkaz fotku mé ještě ne tříleté dcery.

 

 

 
 

 

 

Ne tak rakouští Krampusové,

ti se hnusí i mně a přesto k nám pomalu začínají pronikat přes hranice.

 

 
 
A co vy, těšíte se taky na Mikuláše?
Utrhnete si "barborku"?
 

deeres

 
 

 

Komentáře
... : NČ
Já teda letos nevim. Vnoučátka se mi odstěhovaly do jejich novýho kus za Prahu a nechce se mi v autě prožívat cestou zácpu. Šlo by to i busem nebo vlakem, ale to si zase moc neumim představit, jak cestuju už oděnej v mikulášskym hábitu. Ne snad, že bych se styděl, to uplně klidně, ale dělal jsem to vždycky z papíru a z vaty, dost by se to pomuchlalo a sotva to vždycky vydrželo těch potřebnejch pár minut. Vlastně je to zase uplně přesně ta situace, kdy by se velmi hodila bába na pomoc i na srandu.
Taky si nevim rady, co nadílet. Moderní výchova vnoučat mi zakazuje dávat jakýkoliv čekulády, bombóny, a tak. Ovoce mají víc než dost. Tak snad nějakou knížku, malovánky, k tomu barevný fixy. Fixama se aspoň jejich rodičům krapítko "vymstim", za ty jejich zákazy všeho, co je i jen trochu dobrý.
Tak ještě uvidim. Jelikož bych byl na to opět sám, musel bych nutně bejt jedině Mikuláš, což má zasejc nespornou výhodu v tom, že by mi nehrozilo přiskřípnutí ocasu ve dveřích.
prosinec 01, 2018 12:10
... : *deeres*
Vezmi souseda jako čerta, bude sranda, obzvláště ve veřejné dopravě.:-)
V baráku, co jsem bydlívala, bylo prcků několik a tak jsme s několika sousedy vyráběli masky při hojném popíjení a bylo veselo ještě před Mikulášem. Já se nevědomky upravila při zobání rozinek namočených v domácí ohnivé vodě. Ta byla pro mne poživatelná jenom s rozinkami, dcera dodnes na to ráda vzpomíná a dává k lepšímu vyprávěnky o opilé matce.
NČ, je překvapivé, co nakonec děti potěší, když už mají všechno. Mně doma zbylo několik bublifuků ze svatby. Tak jsem to rozdala po kámoškách s vnoučaty, moc se na to netvářily a pak mně obě psaly, jak byly dětičky nadšené, jejich rodiče už méně.
prosinec 01, 2018 13:30
... : doktor
Dnes již se to s hrůznými maskami přehání.
prosinec 02, 2018 14:50

Powered by Azrul's Jom Comment
busy