DARMOŽROUTI - VI.
Čtvrtek, 02 srpen 2018

6.  Svatební dáreček    „Měli bychom se vzít, než to na tobě bude vidět,“ prohlásil Michal nad smaženými tvarůžky, které zrovna večeřel. Takovou žádost o ruku bych si nedokázala představit ani v tom nejhorším snu. Brambora mi uvízla v krku a do očí se mi začaly tlačit slzy.  „Co brečíš?“ zeptal se tak nějak blahosklonně, protože si zřejmě myslel, že jsem celá dojatá štěstím. Dojatá jsem sice byla, ale hlavně z něj.

 

 

 

 

 

„Víš co, můj milý, když to vidíš takhle romanticky, tak raději nic. Žádná svatba nebude!“

 

Vykulil na mě oči a kroutil hlavou: „Nejsme na nějaké divadýlko už trochu velcí? Myslel jsem, Helenko, že se necháme oddat jen se svědky a rodiče pak pozveme třeba na slavnostní večeři.

 

„Vždyť je mi teprve šestadvacet a chci velkou svatbu na zámku a šaty s vlečkou a družičky …, a vůbec, jenže ty mi to říkáš, jako že bychom si měli vzít gumáky a jít na houby, dokud rostou,“ bulila jsem do tvarůžků.

 

Michalovi bylo jasné, že v tuhle chvíli nemá smysl v debatě pokračovat a mumlaje cosi o zblázněných těhotenských hormonech, uklidil se raděj do atelieru. Zavolala jsem kamarádce Natálii, protože jsem si potřebovala postěžovat někomu, kdo mě určitě polituje.

 

„Jasně, přijeď klidně hned, jsem sama doma a stejně bych s tebou taky potřebovala něco důležitého probrat,“ zvala mě Natka. V poslední době už jsme se nevídaly tak často, protože se Natálie nastěhovala ke svému novému příteli. Měl domek za Brnem a budovali si tam společnou veterinární ordinaci. Natálka konečně našla muže, se kterým si rozuměla a který oceňoval její přestarostlivou péči. Ono vlastně nebylo divu, protože Ota byl chudák tak ošklivý, že se dámy dosud v tom opečovávání asi příliš nepředháněly. Byl to tvarohovitý doktůrek s řídkými rezavými vlasy a silnými brýlemi. Štíhlá tmavovláska Natálie mi k němu zrovna moc neladila, ale jak sama říkala: „Nemusí být hezkej, hlavně když mě má rád.“ A to Ota měl, a my s Michalem jsme si ho také brzy oblíbili, protože co mu příroda ubrala na kráse, přidala na smyslu pro humor.

 

Když jsem přijížděla, Natka už čekala před domem a hned mě tlačila do dvora, aby mi předvedla, jak pokročili s budoucí ordinací.

 „Já už s sebou chtěla vzít první pacienty a tady ještě trčí nějaké trubky ze zdi, jak je to možné?“ divila jsem se naoko.

 

„Nech toho, nebo tě plácnu! Jaké pacienty?“ ohnala se po mně Natálie.

 „Přece Čendu s Matějem, potřebují naočkovat. Jiná zvířata momentálně nemáme, pokud nepočítám toho slona v porcelánu, který chce, abych se vdávala.“

 

„Jé, tak ty se budeš vdávat? Já taky, to je paráda!“ poskakovala Natálie nadšením, „proto jsem s tebou potřebovala mluvit.“

 

Nad šálkem čaje mi sdělila, že se chtějí s Otou co nejdříve vzít a byli by moc rádi, kdybychom jim já a Michal šli za svědky. Prý chtějí jen úplně nenápadnou svatbu a s rodiči to oslaví dodatečně. Myslela jsem, že omdlím. Oni se na mě snad domluvili.

 „Nebyl tady už náhodou Michal?“ zeptala jsem se.

 

„Proč myslíš?“

 „Protože tohle už jsem dneska jednou slyšela,“ usmála jsem se kysele a vysvětlila Natálii pravý důvod své návštěvy.

 

 

 

 

 

„To se tedy povedlo, ale dovedeš si představit, Heleno, na kolik přijde taková velká svatba? My cpeme všechny peníze do ordinace a Michal zase musí vyřešit bydlení a atelier, tak se mu nediv. Mimochodem, už jste něco sehnali?“

 „Ano, ale ještě to není úplně jisté. Michal našel velký byt v podobném domě, v jakém bydlíme a dokonce jen přes ulici. Ovšem není v přízemí, ale ve čtvrtém patře a nad ním je půda. Vymyslel, že by propojil byt s půdou, udělal si nahoře atelier a vedle terasu s výhledem na Brno. Už má nakreslené plány, ale pořád se nějak nemůže dohodnout s úřadem na odkoupení té půdy.“

 

„Mezonetový byt, to bude nádhera! Je tam výtah? V takových domech bývají vysoké stropy a fůra schodů."

 „Devadesát šest. Budu mít nohy jako fotbalista.“

 

Už jsem se začala zvedat k odchodu, když mě něco napadlo.

 „Poslouchej, Natálko, co kdybychom zorganizovali společnou svatbu. O náklady se podělíme a pozveme aspoň nejbližší rodinu. Vždyť já si svatbu bez maminky ani neumím představit, víš, jak by jí to bylo líto?“

 

„Nesnaž se mě dojmout. Naší matce je to jedno, sama už se vdávala třikrát, tak s tím nedělá žádnou vědu,“ mávla rukou Natálie. „Ale společná svatba není tak špatný nápad. Když si půjdeme vzájemně za svědky, tak může starosta spláchnout třeba i ten proslov z jedné vody.“

 

„Jaký starosta, prosím tě? Já se chci vdávat v kostele!“

 „Jo, jo, neposkvrněná panna nevěstinka s pupkem, to je úroveň,“ posmívala se Natálie. Pak jsme se dohodly, že v klidu všechno promyslíme a o víkendu uděláme všichni čtyři válečnou, tedy vlastně svatební poradu.

 

Ale jak už to tak bývá, nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Michal prohlásil, že když chci být za princeznu, tak tedy budu, a že se o všechno postará. Za měsíc jsme se s Natálií obě vdávaly na zámku Belcredi, oblečené, tak jako všichni zúčastnění, v dobových divadelních kostýmech. Jedinou výjimkou byla Otova babička od Kyjova, která měla vlastní sváteční kroj. Pohoštění bylo připraveno v divadelním klubu, a řekla bych, že naši příbuzní měli největší zážitek z toho, že tam bylo i pár herců, které znali z televize. Společnost však paradoxně nejvíce pobavila Otova babička. Celou dobu u stolu klečela, protože v kroji se nedalo díky bezpočtu naškrobených spodniček sedět. V jednu chvíli se zeptala, kam si může odskočit na záchod a zmizela na dost dlouhou dobu. Vracela se téměř poklusem, oči navrch hlavy.

 

„Představte si, co se mi stalo,“ vykřikovala pisklavým hlasem, „vlezu do těch dveří a vidím tam „anciáše“ jakési. Držela jsem sukně a zkoušela se tam naštelovat nejdřív ze zadu, potom zepředu, ale nějak vám mi to pořád nešlo. Pak jsem si všimla, že je tam i kabinka. Udělala jsem tam, co bylo potřeba a když vyjdu ven, tak co nevidím – u toho „anciáša“ stojí chlap!“

 

Dlouho se pak v divadle pisoárům jinak neřeklo.

 

O parádní ostudu se postaral můj bratr Aleš, který to trošku přehnal s přípitky a odmítal odložit kostým mušketýra, ve kterém vypadal vskutku neodolatelně. V nestřežené chvíli se někam vytratil a už se neobjevil. Až druhý den jsme se dozvěděli, co vlastně vyváděl. Vypravil se na dobrodružnou cestu nočním Brnem a způsobil rozruch hned v několika lokálech. V tom posledním byl odzbrojen policejní hlídkou v momentě, kdy kličkoval mezi stoly a pokoušel se divadelním kordem napichovat řízky na talířích večeřících hostů.

 

 

 

 

 

Z policejní stanice byl propuštěn až ráno, takže s občany, jedoucími do zaměstnání městskou hromadnou dopravou, cestoval toho dne pomačkaný mušketýr, kterému se pletl kord mezi nohy.

 

 

 

Výsledek obrázku pro puppy dalmatian dog

 

Největší překvapení mě však čekalo mezi svatebními dary. Najednou se mezi balíčky objevil piknikový košík s velkou mašlí. Nebo že bych ho před tím přehlédla? Když jsem rozvázala stuhu a chystala se otevřít obálku, která pod ní byla zastrčená, rozletěla se obě víka koše a na mě vykoukla vyjevená, rozespalá psí hlava. Nebyla to jediná hlava, která byla v tu chvíli vyjevená. Psík kníknul a chtěl se dostat z koše. Vzala jsem ho do náruče a tichounce na něj mluvila. Pozorně si prohlédl můj obličej a pak mi olízl nos.

 

„Taky tě zdravím,“ odpověděla jsem mu.

 

V obálce jsem našla důkaz o tom, že mrňous je čistokrevný dalmatin jménem Caleb. Zvláštní na tom je, že jsem se nikdy nedozvěděla, kdo nám ho daroval. Typovala bych Natálii, ale dušovala se, že ona ne. Mělo to jednu výhodu – můj protestující novomanžel ho neměl komu vrátit.

 

Jen to jeho jméno nám nějak nešlo z pusy, tak jsme ho přejmenovali na Olivera.

 

 

 MIA KOBOSILOVÁ

 

 

Komentáře

Powered by Azrul's Jom Comment
busy