Ráno v půl sedmé vylézám jako první ze stanu. Už neprší, ale vše je zahaleno do hustých mraků a z okolních výjevů není vidět ani „Ň". Vařím si k snídani instantní polévku a za chvíli vstávají i ostatní. Společně žehráme na počasí, protože dnešní den jsme měli v plánu, že nalehko obejdeme všech sedm jezer a vylezeme si na nějaký ten vrchol při cestě.
Bohužel je nám jasné, že v tomhle počasí je jakýkoliv trek na nic, protože z rilských krás neuvidíme vůbec nic. Jak tak přemýšlíme, co podnikneme dál, začínají se náhle mraky trhat a po chvilce už na nás vykukuje sluníčko, které odhaluje vršky hor. Jásáme a těšíme se, jak si dnešní túru užijeme. Za čtvrt hodiny už je zase mlha jak sviňa, vše schované v mracích a začíná mrholit. 
To jsou holt hory, počasí se mění každým okamžikem. Vyhlídka na výlet po jezerech je v nenávratnu pryč a my balíme k sestupu. Chceme jít zpátky k autu jinou cestou než jsme sem přišli, kolem dolního jezera, a pak oklikou zpět k výchozímu bodu - chatě Vada.
Cesta hned na začátku není vůbec povzbudivá, protože slézáme prudce dolů po skalnatém terénu, na kterém to v tom mokru pěkně klouže. Scházíme k jezeru, kde v mlze ztrácíme naši značku a musíme se kousek vracet. Ačkoli jsou zde turistické trasy dobře značené, v tomhle úseku jsou značky staré a vybledlé a nejsou téměř vidět. (O kus dál pak jsou nově natřené a až přehnaně časté.) Procházíme jakýmsi močálem kolem jezera, mezi kosodřevinou, vidět je tak na dva metry.
Připadám si jak Král Šumavy.
Naštěstí se z tohoto nepříjemného terénu brzy dostáváme a cesta vede dále lesem. Začínáme sestupovat po úzké kamenné cestě a s těžkými bágly na zádech ví naše kolena za chvíli o každém kroku. Ale aspoň přestalo pršet a už je jen hmlisto a sychravo.
Asi v polovině cesty potkáváme mladý slovenský párek v opačném směru. Ptají se nás, kolik je hodin, a rozvažují, zda mají v další cestě pokračovat. Jsme skeptičtí, protože nemají pořádnou výbavu do hor - dívka si jde jen ve flaušové bundičce. Říkáme jim, že nahoře je slota, a že ani nic neuvidí, ale mladý Slovák to nechce vzdát, a tak pokračují. Myslíme si, že dřív nebo později to stejně určitě otočí, nejpozději pak u jezerního močálu.
My také pokračujeme dál a posléze dorážíme k chatě Vada. Převlékáme se do suchého oblečení a přehodnocujeme plán. Vzhledem k tomu, že dle dlouhodobé předpovědi, kterou jsme sledovali ještě v Čechách, se má v Rile počasí už jenom horšit, zítřejší plánovaný výstup na Mussalu rušíme, neboť v té mlze by postrádal jakýkoliv smysl.
Slibujeme si, že dopřeje-li nám to počasí, pokoříme Mussalu při zpáteční cestě domů, což také dodržíme, a už nyní mohu prozradit, že to patřilo k nejkrásnějším zážitkům z celé naší dovolené.
Nyní míříme do hor Pirin, konkrétně do městečka Banska na samém úpatí Pirinu, kde by podle předpovědi mělo být počasí podstatně lepší. Navigátor Axl zkoumá mapu, a protože se mu nechce vracet na hlavní silnici, navádí Petra podle mapy na cestu, která vede mezi horami a přímo spojuje Rilu s Pirinem.
Nejdříve projíždíme městečkem Kostenec, kde na křižovatce prodávají pravé hřiby v takových těch zelených přepravkách na zeleninu. Na povoze jsou vyrovnané bedýnky s houbami, ve škarpě pak jakási žena houby čistí a na zemi už stojí přepravky s očištěnými hřiby určené k prodeji. Vedle nich postávají a čučí dva muži = obchodníci.
Zajímavá dělba práce.
Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.
