NA VYSOKÉ NOZE…
Neděle, 18 březen 2018
„…bych si chtěla žít, a lehkou, pružnou chůzí světem klidně jít….“ Dnes sice začínám poeticky, ale o to tragičtější bude konec. Dojde totiž na nejhorší. Ano. Dojde až na krev. S jarem mě vždycky chytne taková zvláštní, až zvrhlá touha omládnout, zeštíhlet, zelegantnět, zkrátka demostrovat své ženství celému světu. A protože jsem se sice narodila 4. 4. ve 4:40 (ale tím to u mě se čtyřkama končí), projektuji svoje naděje nikoli do výstřihu, nýbrž k nožce.


 

 

 

 

 

K osmatřicítce. Žádná Popelka, řeklo by se. „Ale na podpatku i ta vosumatřicítka vypadá celkem slušně“, jak pravila jednou prodavačka v obchodním domě Máj a vyryla tak nesmazatelný šrám do mé, už beztak dost zjizvené duše. ( První ránu zasadila paní učitelka Pešková, když mi asi ve třetí třídě při hodině tělocviku řekla, že běhám pomalu proto, že mám krátký a křivý nohy.) Nu. Důsledkem toho jsem do svých osmadvaceti sukni nad kotníky nevzala na sebe.

Ale zpět do současnosti. Už vím, že nohy nemám křivé, ale průměrné (zaplaťpánbůhzato) a přiměřeným nastavením paty dá se jejich vzhledu velmi pomoci. A tak jsem se dnes ráno, motivována svitem slunce, zpěvem ptactva a četbou fashion blogu Pavlíny Jágrové ( ano, je to jeho příbuzná, nechápu, proč to čtu) odhodala a nazula jedny z mnoha prodlužovacích lodiček, o celkové výšce podpatku asi 9 cm. Bylo mi nádherně. Zdálo se mi, že takové boty mě zaručeně přenesou do Paříže, pod most Mirabeau, kde Seina své proudy valí.

Výsledek obrázku pro VYSOKÉ PODPATKY NA CESTĚ V BAHNĚ

 

Když jsem se skrz štěrk dovalila na autobus, přišly první pochybnosti. Následně jsem překonala i ruiny úvalského nádraží a vlak mi neujel asi o tři vteřiny. Zhruba v 9:30 jsem pocítila lehký diskomfort v oblasti pravého malíčku. V 10:00 už jsem si diagnostikovala první puchýř zralý na odpich. Ihned po příchodu – příjezdu (asi po půl roce jsem jela ty dvě zastávky autobusem) na pracoviště, jsem se přezula do crocsů a nemyslela na to, co přijde odpoledne. Netřeba dlouhých řečí. Z plánovaných pochůzek nezbylo vůbec nic. Mimochodem, všimli jste si, jak málo pražských chodníků je vhodných k chůzi? Devadesát procent povrchů se skládá z kostek s různorodými mezerami pro všechny druhy podpatků. Každá si vybere tu svou škvíru, která luxusně sedře podpatek luxusní lodičky od shora až dolů. Zbylých deset procent jsou silnice. I těch jsem se snažila využít, co to šlo, ale dlouho to nešlo, neboť u Karlova mostu mě téměř zabil agresivní taxikář Jelínek.

Zbytek volného času jsem proseděla v kavárně, smutně přemýšlejíc o tom, proč už dnes nic nestihnu, nikam nedojdu a nic neuvidím. Přijď noci, hodino, zazni úderem! Dni odcházejí, já tu jsem.

Vidina Paříže se rozplynula jak smrdutý obláček smogu nad Prahou. Slunce zašlo, ptáci přestali zpívat a Vltava vypadala jako trapný, provinční potok třetí kategorie. Cestou na nádraží jsem několikrát vyměnila náplasti na zkrvavených patách. Doma jsem pak propíchala puchýře a namočila nohy do lázně z karlovarské soli.

Výsledek obrázku pro PŮCHÝŘE NA PATÁCH

 

Aaaaaaach! Zasyčelo to a já myslím, že pro letošní jaro to celkem stačilo. Místo Paříže mi bude muset stačit pařížská šlehačka. Vysoká noha je sice ukrutně elegantní záležitost, ale je vždycky lepší, mít k ní i odpovídající servis – tedy auto s řidičem. Do té doby zůstávám věrná tygřím teniskám.

A napadá mě ještě jeden verš s poučením nakonec:

Na vysoké noze mne baví světem plout,

když ve vlastním voze se mohu zase zout.

 


Pěkný den v ortopedické obuvi!

Nočník neohrožené ženy

 

 

 

Komentáře
... : Josef Kouba
Ja se na nohy žen, zvláště jsou li pěkné se rád podívám. Dokonce jsem přesvědčen, že jsem znalec a v případné soutěž o nejkrásnější nohy bych neměl chybět v porotě.
Když jsem něco přes rok pobýval v Torontu, tak jsem dle vypěstovanému instinktu rychle všiml, že ženy peláší do práce v teniskách a to ve velkém množství. Asi také šlo o puchýře. Ale v bance hup do jehel.
březen 19, 2018 03:50
... : *deeres*
Radost k pokoukání pro pány, bolestivé vybočené palce pro dámy.
Než jsem začala tlačit kočár, bez jehláků jsem nedala ani ránu. S kočárem jsem přešla na tenisky a ortopedické vložky a u kecek jsem raději pak už zůstala. Pánové netuší, co to je za utrpení, strávit na vysoké noze celou pracovní dobu a stačí jenom sedět.
březen 19, 2018 09:27
... : mia I
Pepo Koubo, nejen Tobě, ale všem Josefům na Kudlance, tedy i Žižkovákovi a příp.dalším gratulace k svátku smilies/smiley.gif
březen 19, 2018 17:54
... : Josef Kouba
Děkuji k přání,
coby penzista, nesleduji dny v týdnu. Někdy se seknu i o tři dny. Ráno...no jak pro koho. Já vstávám v 10-11 dopoledne, ale jako omluvu mám, že ponocuji. Ne již s děvčata.
První e-mail jež jsem otevřel bylo přání k svátku od Milana kterého jsem v životě neviděl a tuším že bydlí v Aši. Známe se pouze po e-meil a to již řadu let. Kouknu do rohu obrazovky a opravdu ono je devatenáctého a vzpomínky se zatoulaly.
Když mě bylo 18 let pracoval jsem v dostihové stáji ve Velké Chuchli. Z 9 zaměstnanců nás bylo 6 Josefů. Každý jsme přinesli láhev vína, akorát Josef Šviřák, ten byl z Vizovic se blýsknul litrem slivovice. Slavilo se ale až po tréninku, abychom nepadali z koní.
březen 20, 2018 03:09

Powered by Azrul's Jom Comment
busy