TOULKY ŠUMAVOU - ÚDOLÍ LOSENICE - II.
Středa, 14 únor 2018
Minulé povídání končilo u Watzlawickovy továrny. Další naše cesta vedla kolem Štraubovy pily. Minuli jsme odbočku ke Zlatému potoku a pokračovali stále vpravo. Až se objevila zajímavě vyvedená cedule s červeným nápisem Vogelsang, svobodná země, a zde jsme odbočili. U můstku přes Losenici stojí studánka s krásným křížkem, jehož detaily jsem si neopomněla vyfotit, ráda se podobnými maličkostmi kochám, jsou prostě krásné.


 


 

Pak už ale cesta stoupá do prudkého kopce a značka upozorňuje, že v zimě pouze se sněhovými řetězy,  pokud je tedy bílo. Však se také dostáváme do nadmořské výšky 800 m a více.  Okem pátrám po amerických bizonech, kteří tu mají údajně za ohradníky být;  zvířat plno, ale bizoni se zrovna schovali. Navzdory podmračenému dni se z Vogelsangu otvírá nádherný pohled, kocháme se všichni, syn, vnouček i já.

 

 

 

 

Vogelsang (v překladu název znamená  ptačí zpěv) kdysi tvořila obrovská sklárna , dvorec  a také mešní kaple sv. Barbory.  Sklárna vyráběla hlavně páteříky potřebné k výrobě růženců a skleněné výrobky ze Šumavy putovaly až do Itálie či blízkého Německa.   Koncem 19. století sklárna zanikla.

 

V historii Vogelsangu figuruje i jméno Schwarzenbergů, nicméně později došlo ke změnám majitele. V 70. letech objekt dvorce (resp. hájenka) vyhořel a chátral. Stav byl žalostný. Zásluhou pana Romana Halbhubera , syna někdejšího majitele, Vogelsang povstal jak Fénix z popela.  Před úsilím této rodiny mám tedy neskutečný respekt. Když vidím na fotografiích (z internetu) třeba jen původní  rozpadlou kapli a což teprve samotný objekt –  říkám si, že objem práce na obnově musel být veliký, což je poměrně slabé slovo. Tady jistě nešlo o práci na rok, dva, ale o mravenčí úsilí.

 

 

 

Já však hledám na Vogelsangu ještě jednu zajímavost a brzy ji nacházím. Kámen s otiskem ruky.  Váže se k němu zajímavá pověst, a vysvětluje přívlastek Vogelsangu na ceduli v údolí – Vogelsang svobodná země. 

 

 

Básník Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené krom popisu krás Vogelsangu píše

 „ …. památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako ďábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník , opíraje se o skálu , zpupně zakřičel – jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu. Tu najednou povolila tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžiku změklého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplně porážkou Švédů“.

 

 

 

Když jsem minule zmínila, že mne v sušickém muzeu zaujala dřevěná plastika Madony z Podlesí (český název  Podlesí se neujal a více se používá původní Vogelsang),  ráda bych ještě zmínila, že stačilo málo a nezachoval se ani tento  němý svědek časů minulých. 

 

Vogelsang totiž využíval stejně jako Watzawickovu továrnu i podnik SOLO Sušice, a nějaký „moudrý“ člověk sošku přihodil do palivového dřeva. Zásluhou jiného pracovníka se na poslední chvíli podařilo dřevěnou plastiku zachránit, a posléze zrenovovat.

 

Z Vogelsangu se mohou zdatnější poutníci  dostat lesní cestou na Kozí Hřbety (Cimruky) či Zhůří, ke kterým se mj. váží dvě smutné události. 

 

Bojíte se rádi? Tak tedy čtěte.  

 

Život na Šumavě nebyl nikdy životem na růžovém obláčku. Žili zde hlavně dřevaři, skláři, ale i pastevci. Krásná Šumava byla od nepaměti drsná, tvrdá, nemilosrdná a ti, kteří zde žili, museli počítat s tím, že na chléb se vydělává těžko. Museli však počítat i s vrtochy počasí.

 

 

 

 

 

Zvláště zima bývala zatěžkávací zkouškou. Sněhu často napadlo mnoho a hlavní bylo vytvořit zásoby topení na zimu, v zimě prorážet vysokou vrstvu sněhu na komíně, aby průduchem mohl kouř proudit ven, topit, topit a zase topit.. Jen tak se dalo přežít.  Někdy však bylo sněhu tolik, že se jej nepodařilo zvládnout.

 

Zvláště na horských samotách, které byly odříznuté od světa,  se stávalo, že zemřelí novorozenci byli pohřbeni bez svátosti křtu.

 

Nebožtíci často leželi týdny či měsíce na úmrlčích prknech, uloženi na půdě či v kapličce.  To, co se odehrálo na Kozích Hřbetech na jaře roku 1853, však bylo o mnoho horší.  Sněžení přišlo už s podzimem předchozího roku a neustávalo.

 

 

 

Obrovské přívaly sněhu tak odřízly vesnici čítající několik osad, zcela od okolního světa, nikdo se nedostal sem ani odtud.  Tak to trvalo až od jara, kdy začaly prosakovat zvěsti o strašných úmrtích v rodinách.  Politický úřad vyslal do těchto míst komisi. Bylo potřeba kolem stovky lidí, aby se vůbec zprůchodnila cesta k jednotlivým stavením.

 

To, co úředníci objevili, bylo příšerné. Nebylo domu, ve kterém by neležela mrtvola, některá již v rozkladu, mrtví na postelích s dosud živými, avšak nemocnými, zoufale zesláblými. Někteří lidé zešíleli, jiní byli natolik otupělí, že nevnímali záchranu, která k nim přišla. Nejvíce mrtvých bylo mezi dětmi. Ve stájích mrtvý dobytek, neměl ho ani kdo nakrmit. Tyfus…Vozy s mrtvými pak sjížděli k Rejštejnu.  Sušičtí občané i lid z okolí pak posílali pomoc do obce zasažené epidemií, vše bylo třeba spálit, postele, matrace, aby se zabránilo dalšímu šíření tyfu.  Život se sem vrátil a v roce 1930 tu žily cca tři stovky obyvatel, byla tu pak i škola.

 

 

 

 

Možná si teď řeknete, že to je doba dávno minulá. Ale když jsem minule psala o devadesátých letech, o tom, jak mne na Šumavu zavály pracovní povinnosti, vzpomínám na jeden zážitek. Tehdy jsme seděli s kolegou řádně prokřehlí na chatě Kačerov, a půlkruhovými okny pozorovali krásně zasněžené okolní kopce. Zaujal mne naprosto osamocený domek v lese na protilehlém kopci.

 

A tehdy majitelé chaty říkali, že tam bydlí osamělý pán a když napadlo hodně sněhu, byl 14dnů naprosto odříznutý od světa. Mobil v té době byl v začátcích, a i kdyby ho pán vlastnil, nejspíš by chyběl signál. Neměl prý snad ani televizi.

 

Ne vždy byl ovšem sníh pohromou, naopak. Bylo ho třeba k tomu, aby se dřevo, pomocí  tehdy  velmi oblíbeného sáňkování, přiblížilo z hůře přístupných končin.

 

 

 

 

Druhá smutná událost se váže ke Zhůří.  Na Štědrý den roku 1937 se tady stala letecká havárie, kterou se dodnes nepodařilo úplně objasnit a zřejmě už se ani nepodaří. Šlo o nešťastnou náhodu nebo mají pravdu ti, kteří spekulovali o tom, že posádka zahynula, protože na palubě vezl jeden z cestujících, kapitán Flanderka , materiály kompromitující Hitlera?

Více mohou příznivci vojenské historie číst zde:

 

Tolik k Vogelsangu a jeho okolí.  

 

Závěrečné povídání bude o Wagnerce a statečném skautovi Vladimíru Brettlovi, který Wagnerku obýval. Přidám i fotografie místa, které mi v první chvíli připadalo jako stvořené pro natáčení hororu, ale pak jsem si zde představila každodenní život lidí –ruiny mlýna Buzošná, ukryté v hustém lese přímo u hučící Losenice, a ani se mi odtud nechtělo.

 

P. S.   V Sušici jsem si zakoupila  útlou knihu Františka Hobizala Údolí Vogelsang, tak  mám čtení pro zimní večery.  

MIA

(pokračování příště)

 

 

 

 

Komentáře
... : mamča
Mio, díky, zase moc hezké. Asi si toho Tvého "průvodce" vytisknu, a podívám se tam v létě.
únor 16, 2018 07:17
... : *deeres*
Mio, fakt skvělý, na rozdíl od mamči, asi tam už nezabrousím. Ale nikdy neříkej nikdy!
Co já vím, třeba se utrhnu. Ale i tak jsem se díky tvému povídání podívala alespoň do mapy, kudy jsi to vlastně cestovala a i tam se dají nasbírat další krásné fotky, stejně tak v odkazech na netu. Třeba tady:
http://www.slapoty.cz/clanky/pres-kozi-hrbety-k-turnerce-146/
únor 16, 2018 08:29
... : mia I
moc děkuju. Určitě mě potěší , když se vypravování a sdílení zážitků líbí někomu dalšímu. Místa jsou opravdu zajímavá a přijde mi škoda neposlat info dál. Deeres je dobře, že si googlíš další fotky, není v silách nikoho dostat se a vyfotit všechno a i články na Kudlance mají kapacitní strop co se týče fotek. Nemohu dát všechna fota co mám z určitého místa, vždy vyberu pár nebo pošlu víc a výběr nechám na Daniele.

Pro jistotu jsem zkontrolovala odkaz v článku na stránky obce Horská Kvilda, kde je o leteckém neštěstí na Zhůří (mimochodem Zhůří jsou na Šumavě dvě, jedno Kepelské a jedno Rejštejnské, zrovna tak Březníky jsou dva). Tak dávám jiný odkaz na nehodu u Zhůří http://www.hauner.cz/GC31A8Y/
únor 16, 2018 09:03
... : Milene
Články od Mii vždycky ráda čtu. Na Šumavu se asi v létě vypravíme na dovolenou. Tak si odkazy někam uložím pro případ. smilies/wink.gif
únor 16, 2018 09:06
... : mia I
jo deeres a moc dík za odkaz slapoty.cz, už si z nich vybírám skočický hrad, přidám Libějovice a navštívím příbuzné ve Vodňanech smilies/wink.gif
únor 16, 2018 09:07
... : doktor
Mio,je pravdou,že píšeš velmi dobře a tví průvodci jsou úžasní.
únor 18, 2018 12:45
... : mia I
děkuji doktore.
únor 19, 2018 06:19

Powered by Azrul's Jom Comment
busy