MOJE OSMINOHÁ FOBIE
Čtvrtek, 08 únor 2018
Související obrázekVymetala jsem bobky, horní polovinu těla vsunutou do králíkárny. Tak nějak nepatřičně se mi něco houpalo u levého oka. Asi bobek, řekla jsem si a otočila hlavu. Těsně u mého nosu seděl obrovský pavouk. Můj mozek, zaplavený stresovými hormony, vydal příkaz "útěk" (ještěže ne "útok", to by vzhledem k bezprostřední vzdálenosti od objektu znamenalo pavouka překousnout), díky čemuž jsem si rozrazila hlavu o kotec a zadělala si na celoživotní fobii.

 

 

 

 

 

 


Každý nějakou máme. Někdo se bojí myší, jiný nemůže jezdit výtahem, třetí nesnáší cizince. Ta moje má osm nohou. Říká se jí arachnofobie.

Fobie nemívají reálný základ. Já vlastně celkem nic proti pavoukům nemám. Jsou přeci vesměs užiteční a neškodní. Jen kdyby neměli tak chlupaté nohy! Ano, to je ono. Ty nohy! Ty mi vadí nejvíc. Čtyři páry dlouhých svalnatých nohou pokrytých chloupky, které by tak rychle mohly proběhnout po mé ruce až na obličej a tam se zastavit. Skoro cítím jemný dotyk koncových článků na mém nose. Brrrr....



      
Nephila sp.Netřesu se odporem pouze před malými exempláři tak do jednoho centimetru. Zato jejich větší kámoši, to je má noční můra. Jako dítě jsem nesnášela výpravy do sklepa pro kompoty. Osminohé stíny seděly v každém koutě a co bylo horší, schovávaly se za lahvemi se zavařenými chrupkami, pro které mě máma poslala. Slézala jsem po schodech opatrně, jako bych se plížila minovým polem.

 

Sledovaly mě desítky očí. Pomalu jsem si vybrala nejbezpečněji vyhlížející zavařovačku a počala do ní opatrně šťouchat. Dobrý, nic. Vzala jsem lahev za víčko a zvedla.

 

Černé nožky se neslyšně rozeběhly po skle, já zařvala, upustila třešně na zem a vyřítila se ze sklepa, jako by mě přepadl samotný Spiderman. Když ztráty na zavařeninách překročily únosnou míru, přestala mě máma raději do sklepa posílat.

 

 

 

O mnoho let později jsme s mužem odjeli do Austrálie. Nemohla jsem si vybrat kontinent pro mou fobii vhodnější. V Austrálii žije největší počet těch nejobrovitánštějších a nejjedovatějších pavouků na světě. Třeba takový funnelweb. Odporný, černý, velký chlupatý a jedovatý tvor. Po jeho kousnutí má člověk na záchranu čas od pěti minut do jedné hodiny. V době našeho pobytu vyhořela farma zaměřená na chov funnelwebů a produkci obranného séra. Ve sdělovacích prostředcích žádali amatérské lovce, aby pomohli obnovit chov a přinášeli pavouky na farmu. Doufala jsem, že si můj muž nebude chtít přivydělat.

 

Naštěstí nechtěl. Přesto jsem se soužití s pavouky nevyhnula. Na naší verandě se jednoho dne objevila ohromná pavučina. Uprostřed sedělo stvoření velikosti kávového podšálku se žlutým zadečkem a velmi dlouhýma nohama. Sice nebyly ani moc svalnaté, ani příliš chlupaté, ale i tak vzbuzovaly respekt. Pavouk v domě znamená štěstí, zabít ho naopak přináší smůlu. I přes mé protesty tedy Nephila, jak se tvor jmenoval, na verandě zůstala. Po čase jsem si na ni zvykla. Dokonce jsem byla schopná ji pozorovat ze vzdálenosti několika centimetrů. Párkrát jsem se i přemohla a prstem se dotkla jejího žlutě sametového zadečku. Nephila, jak je pro její druh zvykem, vždycky divoce rozkmitala svou pavučinu, aby odradila případného útočníka. Byla to skoro legrace...


 

 

 


        Pavoučice s námi žila pokojně celý rok, než jsme její mrtvolku našli v koutě verandy. Podezřívali jsme z vraždy sousedy. Lidé žijící v rodinných domcích na předměstí si totiž velice potrpí na jednolitou úpravu předzahrádek, kterou nic nenarušuje. Síť naší nájemice měřila v průměru asi jako kolo od vozu a stříbřitě zářila do vzdálenosti mnoha desítek metrů, takže rozhodně nepatřičnou skvrnou na tváři předměstské jednotvárnosti byla. S lítostí jsme ji pohřbili. Byla jediným pavoukem, kterého jsem kdy v životě měla ráda. Možná i proto, že nikdy netoužila skočit mi na ruku, rozeběhnout se po ní a zastavit se uprostřed mého obličeje...

 

Už jsem se zmínila o obrovských nephilích pavučinách. Patří k největším a nejpevnějším na světě. Jejich tvůrci jsou schopní do nich ulovit i malé ptáky. Na některých místech v australské buši narazíte na stovky sítí natažených mezi stromy vzdálenými několik metrů. Tedy není úplně dobrý nápad do nich zrovna narážet, zvlášť pokud máte hrůzu z pavouků. Na jednom z výletů jsme se na takové místo dostali. Dva metry široká cesta byla přehrazena tolika pavučinami, že to připomínalo překážkovou dráhu. Z pochopitelných důvodů jsem kráčela až jako druhá, kopírujíc mužovy shyby a přískoky.

 

Ale pak jsem udělala chybu. Lepkavá vlákna se mi nalepila od brady až po kolena. Připadala jsem si jako moucha, ztuhlá děsem. Hrůzou jsem se nemohla hýbat, pouze jsem ze sebe vydávala neartikulované skřeky, které přiměly mého muže se otočit. Pamatuju se, jak ze mě rval pavučinu dolů. Dupala jsem jak šílenec a řvala: "Dej to pryč!" ještě dlouho poté, co už na mně nebylo jediné vlákýnko. Naštěstí obyvatel téhle sítě, kterou jsem zničila, v tu dobu zřejmě spal v některé z dutin ve stromech lemujících cestu. Z představy, že by byl doma a své obydlí bránil, mám husí kůži ještě teď.

        Naše současné působiště je naštěstí pavouků celkem prosté. Stepní osminozí tvorové mají přijatelnou velikost, která mě nenutí vyskakovat do vzduchu a vřeštět. Takže pevně věřím, že moje děti si k pavoukům vypěstují přátelštější vztah, než já. Na druhou stranu doufám, že k nim nebudou familierní až příliš. Máloco by mě vyvedlo z míry víc, než věta: "Maminko, já budu chovat sklípkany, podívej!"

 

 

Markéta Hrdoušková



Komentáře
... : *deeres*
Pavouci nosí štěstí a protože nejsem vůbec pověrčivá, tak je doma jenom zametu a vyhodím na mráz. Žijeme v zemi, kde nejsou žádní pavouci, co by nás ohrožovali na zdraví, nebo dokonce na životě.
To jsem si myslela a najednou se tu objevila ta mrcha Zápřednice jedovatá. Pěkně veliká i kousavá a už jsem jí viděla i kousek od Prahy v Srbsku.
Zápřednice jedovatá je v Česku poměrně velký pavouk, proto je schopná lidskou kůži prokousnout a jeho kousnutí může mít projevy na lidské zdraví. Jed ale nezpůsobuje žádné velké zdravotní problémy, bolest po kousnutí se dá srovnat s bodnutím vosy nebo včely.

Takže neumřete. Zápřednice si netká sítě, ale v květnu na vzteklou samičku můžete narazit na louce, kde si dělá zámotek pro své potomky, na řadě travin.
únor 09, 2018 09:22
... : doktor
Fůj.Nemám fobii,ale jsou mi nesympatičtí.Tak prostě ....FŮJ .
únor 09, 2018 13:54
... : d@niela
kdysi v dávnověku jsem pár let žila v Černošicích. Ve vilce. V jednom pokoji se usalašilo takové nohaté cosi, a já, jako výzkumník, jsem "to" odchytla, dala do velké flašky od okurek, k tomu pár větviček, aby "to" mělo na čem bydlet, a házeli jsme tomu mouchy... No, a pak mne napadlo, že je tomu smutno, a že přidáme pavouka druhýho... Že budeme mít malý pavoučátka... třeba...

Nevím, jakého bylo "to" pohlaví, ale druhý den poté, co jsme mu tam vpustili kámoša, jsme našli zase jen "to", a na dně se povalovalo jen pár zbylých nožiček...

Tak buď ho "ona" sežrala, nebo se porvali oni či ony dva(dvě, ale každopádně, naše "to" přežilo. Pak jsme ho(ji) raději vypustili ...
smilies/cheesy.gif
únor 09, 2018 14:42
... : doktor
Dani,bezva počteníčko.Moc líbilo.Ahojky.
únor 12, 2018 11:51

Powered by Azrul's Jom Comment
busy