TOULKY ŠUMAVOU - ÚDOLÍ LOSENICE - I.
Čtvrtek, 08 únor 2018
Psal se prosinec 1992 a mne pracovní povinnosti přivedly do odlehlých šumavských končin. Stavební firma s celorepublikovou působností, u které jsem tehdy pracovala, neměla v polistopadové době o zakázky nouzi a nové objekty rostly jako houby po dešti. Všichni si tehdy slibovali, že lidé (léta zvyklí na uzavřené pohraniční pásmo) budou chtít po otevření hranic oboustranně cestovat.


 


 

 

Češi do Německa, Němci k nám. A k tomu bylo, krom jiného, zapotřebí právě nových penzionů a horských chat. Jedna taková stavba penzionu byla i nedaleko Kašperských Hor. 

 

 

Dostat se v zimě do tohoto místa se rovnalo adrenalinovému zážitku. V létě se jelo z Kašperských hor do Amálina údolí a pak vzhůru na Kačerov, Červenou, Lídlovy Dvory, vše celkem bez problémů. V zimě, navzdory  sněhovým řetězům, se škodovka se šoférem a mnou smýkala, strach z pádu do hluboké strže pod námi mne doslova přikoval do sedadla, a já na sedadle spolujezdce nechtěně brzdila nohou. 

 

Tímto gestem jsem vyloudila nemalý úsměv na tváři kolegy, stavbyvedoucího. Často byla cesta zcela neprůjezdná a  my byli nuceni volit delší, ale  bezpečnější cestu přes Rejštejn, údolím Losenice.

 

 

 



 

 

Při první cestě z Rejštejna jsem byla jako v Jiříkově vidění. Zde se objevil jiný svět, tolik odlišný od reality vzdálené jen několik kilometrů opodál.  Vše v těchto místech ještě v devadesátých letech, téměř padesát let po válce,  vypadalo jako z filmu pro pamětníky. Polorozbořené stavby tu stály ve vzájemné symbióze s přírodou, která byla prakticky nedotčena lidskou rukou. Vládlo tu ticho, které by se dalo krájet.

 

 

 

 

 První objekt mého zájmu přišel brzy za Rejštenem - obrovská Watzlawickova továrna s německým  nápisem, který věštil, že se zde vyráběla kolečka k dětským kočárkům.

 

 


 

 

 

Kousek od ní pila, resp. ruiny pily Franze Watzlawicka.  Dál pak odbočka na Podlesí-Vogelsang, obec vysoko nad říčkou Losenicí. Následovaly další bývalé osady, Karlina Pila, v zatáčce samota Wagnerka, patřící pod bývalou Buzošnou, a opodál po pravé straně úzká lesní cesta na bývalý mlýn Buzošná. 

 

 

 


 

 

 

Poté už celkem klidný úsek na Červenou, Lídlovy Dvory. Býval to hezký čas, zavítat na Šumavu, těch staveb bylo více a vzpomínky jsou hezké, některé i hodně úsměvné.

 

Píše se leden 2018 a já zatoužila podívat se znovu do těchto míst.

 

„Co se tam změnilo“?  Ptám se v duchu sama sebe. Jistě už tam vyrostly další hotely a penziony, neuměle vyvedené cedule s nápisy „Zimmer frei“ už snad zmizely… A tak syn bere do auta mne a vnuka od dcery a míříme na Šumavu.  Při návštěvě sušického muzea vnuk kulí očička na mechanický betlém, já zase obdivuji skleněné flakónky na voňavky. Jenže informační cedulka mne vyvedla z omylu, tahle krása se používala na věc voňavce hodně vzdálenou,  prozaickou – šňupavý tabák.

 

Pak mne zaujala dřevěná socha Madony z Podlesí-Vogelsangu. Vogelsang patří k zaniklým šumavským obcím, tak přece se něco z obce dochovalo…Máme v plánu na Vogelsang zajet, ale možná to bude problém, sníh „nahoře“ nebude, ale cesta do prudkého kopce může být pokryta zledovatělým krunýřem. Zůstat někde uprostřed zledovatělé úzké cesty by byl pěkný průšvih. Uvidíme.. Lákají mne bizoni, kteří tu prý mají být, ráda bych je ukázala vnoučkovi.

 

Cesta ze Sušice do Rejštejna uběhla rychle, po vánočních svátcích nejezdily kamiony se zbožím, ani nákladní vozy se dřevem, osobních aut nebylo na silnici mnoho. V Rejštejně pak následovala odbočka na Červenou. Po levé straně je kopec, kterému se říkávalo Kllaperl, oblíbené místo spisovatele Karla Klostermanna. 

 

Uprostřed lesů stojí kaple Panny Marie Pomocné, o něco dál stával Bílý domek, letní sídlo spisovatelovy rodiny.  Na zdejším hřbitově odpočívá spisovatelova matka  Charlotta, která pocházela ze slavného sklářského roku Ábélé a bratr, rejštejnský farář. 

 

 

 

 

Asi po kilometru jízdy se vynoří ruiny továrny Franze Watzlawicka.  Dnes ruiny, kdysi továrna, která dávala práci cca 250 až 300 dělníkům.  Sem, do údolí říčky Losenice, přišel roku 1878 tesařský mistr, obchodník, pozdější starosta Kašperských Hor, zaniklé obce.cz a zakoupil zde malou tesařskou soustružnu. Výroba tehdy čítala drobný sortiment – kartáče, biče, ozdobné komponenty potřebné k výrobě židlí.  Podnik nesoucí časem neobvyklý název „První rakousko-uherská továrna na kolečka k dětským kočárkům“ rozšířil svůj sortiment o dětská auta, tříkolky, koloběžky, sáňky, lyže, ohýbaný nábytek a velmi žádané dřevěné žebřinové vozy. 

 

 

 

 

 

 Období krize ve třicátých letech firma přežila bez úhony.  V blízkých sklárnách v Klášterském mlýně nastal útlum výroby a dělníci přecházeli do Watzlawickovy továrny. Z dobových fotografií lze poznat, že objekt byl opravdu rozsáhlý, tvořila jej obrovská pila a výrobní budova, vzdálené od sebe několik desítek metrů. Podnik se snažil hodně sázet na reklamu a z dobových dokumentů lze vidět opravdu krásné zboží (zanikleobce.cz – dobový leták firmy). Rovněž se vedení snažilo v Kašperských Horách otevřít vlastní učňovskou školu a usilovalo o vznik železnice Kašperské Hory-Sušice, k realizaci však nedošlo.  V období druhé světové války se výroba uzpůsobila potřebám armády (bedny na munici).

 

Po roce 1945 byla snaha zabránit odsunu Němců a továrnu zachovat. Dokonce národní správce vyslovil obavu, že lidé přicházející z vnitrozemí nebudou mít předpoklady pro těžkou fyzickou práci se dřevem. Bohužel došlo ke znárodnění továrny, v pozdější době podnik SOLO Sušice zde vyráběl kuchyňský nábytek.  I on však objekt opustil a tak továrna chátrá a pustne. Menší objekt se doslova ztrácí před očima. 

 

 

 

Nebýt toho, že je zima a není vegetace, se mi něco málo podařilo vyfotografovat, musela jsem si ovšem dávat pozor na každý krok. V létě by člověk už pomalu nepoznal, že tu nějaká pila stála, vše je rozpadlé a hlavní štít s logem Franz Watzlawick, který tu byl v devadesátých letech, už také zmizel. Továrna sice zatím stojí, ale dovnitř jsem se neodvážila. 

 

Tolik dnešní povídání. Příště poputujeme dále proti proudu Losenice…

 

MIA

(je to smutné, co?)

 

 

 

Komentáře
... : mia I
únor 08, 2018 18:42
... : *deeres*
Tohle potkalo mnohé šumavské vesnice. V 64.roce jsem byli se školou ne lesní brigádě sázet smrky, v Uhlíkově část obce Záhvozdí.
Byli jsme ubytováni v bývalé Schwarzenberské hájovně, stavení s ubytovnou pro lesní dělníky, která ve válečném období sloužila jako pracovní zajatecký tábor.
Podle sčítání lidu v roce 1910 v Uhlíkovu žilo ve 31 domech 225 obyvatel. Jinak Uhlíkov patřil k nedaleké místní obci Hintring neboli Záhvozdí. K Uhlíkovu příslušela ještě samota U Kokše (Kokschenheger). Číslo 18 byla knížecí hájovna, číslo 21 škola, číslo 30 taktéž využívala knížecí lesní správa.Ze živností před druhou světovou válkou lze uvést hostinec (Adalbert Prantl), trafiku (Franz Pendelin) a obchodníka dobytkem (J. Lemberger). V Uhlíkově působilo celkem 25 domkářů.
To se píše na webu o zaniklých obcích.
Když pro turisty otevřeli Vojenský Újezd Boletice, byla jsem se tam podívat. Ze Záhvozdí tam vede turistická cesta a už jsem nenašla ani tu tehdejší hájovnu. Zbyl jenom Uhlíkovský kopec a název trasy.Podobně dopadlo i Záhvozdí, 9 domů, 10 obyvatel. Ani ty smrky jsem nenašla.
únor 09, 2018 08:56
... : mamča
mia : Moc hezké, i když smutné, vyprávění o zaniklých obcích. O některých jsem vůbec netušila, že existovaly.
A to jsem si myslela, že mám Šumavu procouranou křížem krážem. Jenže "Hraniční pásmo" bylo dlouho "území nikoho" a kruté šumavské zimy dílo zkázy na starých opuštěných stavbách dokonaly.
únor 09, 2018 11:22
... : mia I
děkuji.

Je to opravdu smutný, kolik vesnic zaniklo, ale už se s tím nic nedá dělat. Je dobře, že se najdou nadšenci, kteří se snaží trochu vzkřísit tradice, minulost. Třeba když jsem psala na Kudlance o šumavském Mouřenci před vánoci, tam skupina nadšenců oživila zapomenutý kostel. Navštívila jsem na podzim zaniklou obec u Nýrska Červené Dřevo, krásně tam dali(samozřejmě v rámci možností) do kupy zaniklý hřbitov a základy kostela. Teď jsem poslala Daniele článek Losenice II.,kde bude o Vogelsangu, který se také podařilo vzkřísit. Ale bohužel stovky vesnic už nikdo nevzkřísí. Někdo si může říct, že v těch odlehlých koutech by stejně nikdo nechtěl bydlet, ale třeba rakouské a německé pohraničí je obydlené.
únor 09, 2018 11:57
... : mamča
mia : Rakouské a německé pohraničí je obydlené, protože tam je buď možnost práce, nebo funguje dopravní obslužnost. Tam, kde není obchod, doktor, škola, apod. a není možné se bez vlastní dopravy k civilizaci dostat, tam obce postupně vymírají.
A není to jenom v pohraničí.
únor 09, 2018 12:26
... : mia I
mamčo souhlasím s Tebou.
únor 09, 2018 12:35
... : doktor
V pohraničí nebylo třeba hranice,aby člověk poznal kde je naše a sousedovic strana.
únor 09, 2018 13:51
... : Milene
Na ČT běží teď seriál Vzteklina. A ten se také natáčel v nějakých polorozpadlých šumavských objektech.
únor 09, 2018 15:20
... : mia I
Milene na seriál nekoukám, ale na netu jsem zjistila, že se něco natáčelo na Wunderbachu (Bystré). To je na Paštích , za Rejštejnem směrem na Čeňkovu Pilu, Srní . Rejštejn, Myší domky, pak u Paštěckého mostu se na Wunderbach dá jít. Ale není tam turisticky značená cesta a bude to hodně zarostlé. Láká mi to tam už déle, ale bude tam asi velké převýšení (na mne tedy velké).

Tady video https://www.youtube.com/watch?v=iE27BSxUqYw
únor 10, 2018 07:29
... : *deeres*
Mio, díky za odkaz.
Skvělé video, dlouho jsem v těch místech nebyla a jsem ráda, že to tam nesmetl v roce 2007 hurikán Kyrill, tak jako ty moje smrky na Uhlíkovském kopci.
Prohnal se tehdy přes Českou republiku nejenom Šumavou a zanechal za sebou všude paseku. Doslova.
únor 11, 2018 09:40

Powered by Azrul's Jom Comment
busy