ZA ANDĚLEM PÁNĚ NA MOUŘENEC
Úterý, 19 prosinec 2017

Související obrázekTéměř za dveřmi jsou vánoční svátky, které má většina z nás, kromě jiného, spojeny s pohádkami. Jednou z povedených novodobějších pohádek je i pohádka Anděl Páně, která se mj. natáčela i na šumavském Mouřenci. Právě sem vás dnes pozvu a přidám fotografie, které jsem tu pořídila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Související obrázek 

Dostat se na Mouřenec  nebylo ovšem úplně snadné, zkoušela jsem to už v září při cestě ze Všerubské vrchoviny a Železnorudska.  Bohužel jsem udělala chybu a téměř u cíle špatně odbočila, cesta mne pak zavedla do Palvínova.  Proto jsem si příště podrobněji nastudovala mapu a na pomoc jsem měla i syna, který už na Mouřenci byl. 

 

Za výchozí bod výletu zvolíme sušické náměstí.  O Sušici už jsem na Kudlance psala. V období adventním a vánočním může být hezkým zážitkem návštěva zdejšího muzea s vyhlášeným betlémem.   

 

 

 

Ze Sušice míříme přes Otavu po silnici 169 směr Železná Ruda (míjíme klášter Kapucínů). Zanedlouho se dostáváme do Dlouhé Vsi. Tady si všimněte domků, které mají okna velice nízko, jsou si navzájem velmi podobné a jsou památkově chráněné.  

 

Za Dlouhou Vsí odbočujeme vpravo. Otava v tomto místě vytváří krásnou scenérii, kde se pravidelně kochám a velmi pravděpodobně budu neustále kochat, i kdybych tu jela ještě stokrát. Z jedné strany obloukovité koryto řeky, voda s nádechem rezavé barvy omílá kameny, z opačné strany se tyčí skály přírodního parku Kochánov.

 

Brzy však přichází obec Nové Městečko, za autobusovou zastávkou odbočujeme vlevo, úzkou silničkou přes zpomalovací pruhy do Rajska a pak už do kopce na Mouřenec, jehož obrysy se tyčí nad lesním porostem v nadmořské výšce 617 metrů. U budovy bývalé školy zatočíme vlevo. Nenechat se zmást, cesta ke kostelu je horší než ta, co vede vpravo (zde jsem při prvním výletu udělala chybu a dostala jsem se k bývalým švédským hrobům a k zámku v Palvínově).

 

 

 


 

 

V barevném podzimu – byla jsem tam koncem října - byl  Mouřenec snad ještě krásnější než na některých fotografiích z internetu. Byla jsem, jak se říká „paf“. Míst, kde máte pocit, že jste v jiném čase, už není mnoho a toto je jedno z nich. Neproudí tu davy turistů jako třeba na Kvildě či Modravě, nejezdí tu na kolech hltači kilometrů (jak já jim říkám), prostě klid, klid a zase klid...

 

 

 

 

 

 

Nejdříve jsem si na informační tabuli přečetla nějaká fakta o historii kostela, která sahá do roku cca 1220 a o svatém Vintíři, který je spojen s krajem okolo Hartmanic. Poté už vrátky na hřbitov, který se rozprostírá kolem kostela.

 

 


 

 

Nápisy na pomníčcích jsou vesměs německé, jak by ne, když devadesát procent obyvatelstva zde kdysi bylo německého, pouze deset procent tvořili Češi. Mezi sebou se potřebovali domluvit, tak se jednou týdně vyučovalo ve zdejší škole česky.  Budova školy se dodnes zachovala.  

 

Mnoho pomníků a křížků je různě nakloněných, z mnohých se zachovaly jen fragmenty, ale právě ty mně přišly často velmi zajímavé. Hřbitov má v severní části kostnici, kam jsem se ovšem nedostala, fotila jsem přes drátěnou mříž, bohužel fotografie se nepovedly. V části za kostnicí je část pomníků zborcených a jejich fragmenty naházené na hromadě.

 

 

 


 

 

 

Mnoho pomníků je zarostlých vegetací, břečťanem i mechem, ale to právě dává zdejšímu hřbitovu neopakovatelnou atmosféru. Průhledem mezi stromy obalenými žlutým listím se krásně vyjímal tajemný hrad Kašperk. Když jsem obcházela pomníky zaujalo mne, že mnoho nebožtíků má na pomníčku nápis „aus Stepanitz“. Štěpanice jsou totiž blízká vesnice, která má v současnosti tři stálé obyvatele.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je pravdou, že v dobách, kdy žili tito lidé, bylo běžné mít šest až deset dětí, takže i ve Štěpanicích bylo jistě mnohem více obyvatel, ale přece jen třeba takové Kundratice jsou větší a takové zastoupení na hřbitově nemají. 

 

 

 


 

 

Kostel na Mouřenci je spjat s jednou opravdu zajímavou mužskou postavou. Tento muž prožil na Mouřenci téměř celý svůj život a se svými farníky přestál čtyři státní zřízení. Zmiňuji farníky, tušíte tedy zřejmě, že oním mužem byl mouřenecký farář. Těmto lidem bylo dáno prožít společně ve vzájemné symbióze Rakousko-Uhersko, první světovou válku, meziválečné období, druhou světovou válku.

 

 

Jmenoval se Franz Andraschko. Narodil se do rodiny bednáře v Českých Žlebech (okr. Prachatice) roku 1875. Rodiče se měli co ohánět, aby své děti uživili. České Žleby leží v nadmořské výšce kolem 900 metrů a v takových podmínkách vypěstovat úrodu dá opravdu mnoho námahy a dřiny, proto otec ještě dělal bednáře. Bylo běžné, že z každé rodiny většinou jedno dítě rodiče dali do církevních služeb. 

 

Z této rodiny nakonec vzešli kněží dva. Johanna dali rodiče na vídeňská kněžská studia a po velkých prosbách samotného Franze, lačnícího po kněžské službě, nechali nakonec vystudovat dva syny, což je stálo jistě mnoho sebeobětování.

 

 Ve 24 letech byl Franz vysvěcen na kaplana a téhož roku nastoupil na Mouřenec.  O tři roky později se stal farářem.  Netěšil se úplně dobrému zdraví a tak celý život chodil poměrně hodně přioblečen.

 

 

Nosil klobouk, bezprsté rukavice a ač to odporuje církevnímu řádu, nosil i plnovous. Tuto výjimku si vysloužil malou lstí, ospravedlňoval plnovous zchromlou rukou a nemožností pravidelného holení.

 

Jinak byl ale prý navzdory své přísnosti velmi přátelský, vlídný. Často posílal po své hospodyni jídlo do chudé rodiny a každou neděli zval jednoho chudého na faru k obědu.  K jeho povinnostem patřila i péče o les a malé hospodářství.  Byl katechetou na místní škole, na starost měl okolo stovky dětí.   

 

 

 

 

 

 

 Franz Andraschko

   Občas se také postaral o pořádný rozruch, to když třeba oddal roku 1912 katolíka Karla Netwala a židovku Josefínu Meisterovou z Kundratic.  Za války zachránil před roztavením zvon zdejšího kostela.  Dnes se zdá taková věc maličkostí, ale jelikož znám z digitalizovaných kronik, jak Němci lačnili po zvonech z kostelů a kapliček i těch nejmenších a zapadlých vísek, byl to jistě odvážný a nebezpečný čin.

 

Po válce pomalu začínal odsun německého obyvatelstva a churavý kněz toužil se odsunu vyhnout a zemřít na milovaném Mouřenci, kde strávil se svými farníky téměř půl století. Znal celé generace rodin, křtil je, oddával i jim vykonal službu poslední. Toto přání se nakonec churavému knězi splnilo, zemřel na jaře 1946 a jen maličký pomníček s datem 12. 4. 1946 a slovy „Hier ruhet dehant Franz Andraschko“ připomíná tuto osobnost.

 

 

 

 Na hřbitově se ovšem pohřbívalo i později, našla jsem i hrobku, kde bylo datum úmrtí 1998.

 

Život na Mouřenci šel dál, mnoho sněhu napadlo na šumavských kopcích, mnoho ho odtálo a odteklo po kopcích do zlatonosné Otavy. Mouřenec chátral a nutno říci, že vinou českých obyvatel. Doslova orgie se děly v kostele, když se třeba kostelní lavice pálily uprostřed svatostánku. Naštěstí se našla parta nadšenců, založili Společnost přátel Mouřence a začátkem devadesátých let začal Mouřenec opět ožívat. 

 

 

 
 

 

Možná jste si všimli, že jsem se tentokrát oprostila od dat a faktů, které se váží ke kostelu sv. Mořice na Mouřenci, mimochodem kostelů zasvěcených tomuto světci je v ČR minimum. Ale vy všechna podstatná fakta najdete právě na stránkách přátel Mouřence nebo pomocí googlu. V adventním čase je možnost se na Mouřenec podívat, je zde řada akcí.

 

 

 

 

 

Zdatnější turisté mohou využít i cestu z Annína, kde se nezapomeňte podívat do sklárny či navštivte hrobku rodiny Schmidtů.

 

Zmiňovala jsem Kundratice. Na zdejším zámku visí americká vlajka. Proč? Inu protože za jeho zdmi občas pobývá Eliška Coolidge, roz. Hašková.  A když pojedete či  půjdete přes Štěpanice ještě dál, najdete tu opravdovou technickou vzácnost – smolnou pec u Radkova. Za Hartmanicemi stojí starý barokní mlýn nebo zámeček Karlov, ale pozor, je v soukromém vlastnictví, a autem se k němu nedostanete. 

 

 

Je toho v této lokalitě mnoho, ale Mouřenec je jen jeden... 

MIA,

Zcela Mouřencem okouzlená

 

 

 

 

Komentáře
... : doktor
Mio děkuji.Moc hezké putování za pohádkou.Tobě,Danielce,Kudlance i vše věrným přeji z celého srdíčka pohodové prožití vánočních svátků a do nového roku 2018 přeji Vám všem hodně zdravíčka,štěstíčka pytel a mnoho úspěchů po celý rok.
prosinec 20, 2017 13:28
... : mia I
doktore děkuji. Hezké vánoce Tobě a Tvým nejbližším. Já se na ně moc netěším, začátkem léta jsem ovdověla.
prosinec 20, 2017 13:51
... : Milene
Mio, tvoje hezké povídání mne vždycky navnadí na nějaký výlet. Chtěla jsem o svátcích podniknout nějakou procházku po Praze. Ale nějak se mi kupí pozvání na návštěvy. Alespoň jsem slíbila malému vnoučkovi kino.
Určitě budeš trávit svátky s rodinou. A tam je největší síla pro překonání smutku. Pohoda rodiny je nadevše. Přeji ti pohodové vánoce.
prosinec 20, 2017 14:31
... : *deeres*
Mio,krásné fotky, krásné povídání o místech, kde jsem nikdy nebyla, nejblíže tomu snad jedině v Sušici.
Když nám odejde někdo blízký, je to vždycky smutné a Vánoce jsou navíc stejskací svátky. Tak ti přeji, abys brzy překonala svůj smutek a do příštích Vánoc vyrazila rázným krokem a s humorem.

prosinec 20, 2017 15:12
... : mia I
Milene děkuji, Ty jsi měla před pár lety ještě větší bolest a jistě to muselo být velmi náročné. Je dobře, že už to nejtěžší období máš za sebou.

deeres taky moc děkuji. Přeji hezké výlety a hlavně zdraví.

Jsem jedna z milionů, které to potká a člověk se s tím musí popasovat a brát to tak, jak to život naloží i když vzpomínky na mužovo utrpení bolí. Už loňské a předloňské vánoce byly "jiné", už jsem věděla, že je to beznadějné. Naštěstí o těch letošních přijedou vnoučata a možná i na ten Mouřenec vyrazíme. 26. 12. je tam akce Mouřenec pro děti.
prosinec 20, 2017 15:49
... : Markéta
Děkuji, za krásné vyprávění a fotky. Mouřenec mám moc ráda a vždy se ráda podívám na pohádku Tři životy kdy Vojta Dyk leží na skutečných místních márách právě v této kostnici.
Krásné svátky vánoční všem Kudlankám i Kudlánkům smilies/kiss.gif
prosinec 21, 2017 07:38

Powered by Azrul's Jom Comment
busy