ZAŠLÁ SLÁVA - ŽENA V SEDLE
Neděle, 26 listopad 2017

Norma

Dnešní vypravování bude patřit k příběhům, které jsou svědectvím o lidské píli, vytrvalosti a pokoře. Ve své době hrdinové z příběhů Zašlé slávy vynikali svojí houževnatostí a je dobré si je připomenout s respektem k jejich nezdolnému entusiasmu a odvaze čelit nepřízni osudu. Velká pardubická steeplechace je nejstarší a nejtěžší překážkový závod v Evropě. Jeho historie sahá do konce 19. století. V jeho dlouhé historii vyhrála závod pouze jedenkrát žena.

 

 

 

 

 

Stalo se tak před 80 lety, v pohnuté předválečné době, 17. října 1937. Právě o této vítězce budou následující řádky.

 

Jmenovala se Immaculata Brandisová, narodila se 26. černa 1895 v Úmoníně u Kutné Hory do početné rodiny husarského důstojníka z Tyrol Leopolda Brandise (1854-1928) a jeho ženy Johanny von Schaffer (1871-1927). Společně s ní přišla na svět i sestra Kristýna. Nikdo  ale dvojčatům  jinak neřekl než Lata a Týna. Nejdříve žili manželé s prvními potomky v Úmoníně ,  později se početná rodina přestěhovala do Řitky (okr. Praha-západ), kde hraběnka Johanna dostala věnem zámeček, pivovar, lihovar, dva statky, pole, louky, rybníky a lesy.

 

Lata odmalička milovala zvířata, především koně.  Rodina byla z matčiny strany spřízněna s rodem Kinských. Hrabě Oktavián Kinský (1813-1896) byl dokonce v roce 1874 jedním ze tří spoluzakladatelů Velké pardubické.  Latu také často otec  Leopold Brandis brával na dostihy do Chuchle. V 21 letech se Lata poprvé objevila v sedle na pardubickém závodišti. Bohužel doba byla jiná než dnes a žena závodící po boku mužů? Nemyslitelné. Proto mohla tehdy mladá žena závodit jen v  handicapovém závodě.

 

 

Lata Brandisová nad Taxisem

 

 

První světová válka znamenala pro rodinu bolestné odloučení. Šedesátiletý hrabě Brandis vstoupil dobrovolně do armády a na frontě se ocitl i syn Mikuláš. Na statku v Řitce tak zůstala matka se sedmi dcerami. Druhý syn Brandisových, desetiletý Leopold,  zemřel na spálu a Mikuláš padl na italské frontě.  Po skončení války  a následném  vzniku Československé republiky se majetek Brandisových zmenšil v důsledku pozemkové reformy.   Tehdy Latě zůstala jen jedna slepá  klisna a tak trénovala v Chuchli. V roce 1921 tam v rovinových dámských dostizích získala první a dvě druhá místa.

 

Pak ale přišel v životě mladé ženy zvrat.  Ten kdo se o něj přičinil byl její bratranec Zdenko Radslav Kinský (1896-1975).  Z. R. Kinský pocházel z chlumeckého panství v Čechách, které zdědil po bezdětném bratru F. X. Kinském. Za první světové války strávil dva roky v ruském zajetí. Po vzniku Československa vstoupil do armády a byl ve státních službách zahraničního úřadu podřízenému Karlu Kramářovi.  Sňatkem s vdovou po Karlu V. Schwarzenbergovi,  Eleonorou roz. Clam-Gallasovou, došlo k propojení slavných rodů. A právě na Orlík patřící Schwarzenbergům pozval Zdenko R. Kinský Latu, protože zde připravoval koně z chlumeckého chovu  pro překážkové dostihy. Právě zde se zrodil nápad, že se Lata  přihlásí na Velkou pardubickou.

 

 

 

 

 

 

Rozhodnutí Laty vyvolalo značný rozruch v dostihovém světě. Protesty došly tak daleko, že účast jediné ženy na startu musel povolit Britský královský Jockey Club v Londýně. Britové tehdy určovali dostihové zákony celému světu. Start Laty byl povolen s podmínkou, že bude mít oddělenou šatnu, což byla podmínka velmi lehce splnitelná.

 

První start na Velké pardubické znamenal pro Latu a klisnu Nevěstu páté místo, přišlo totiž několik pádů a tím i konec naděje na lepší umístění. I tak je ale  v cíli čekaly ovace. Pak z rodinných důvodů (úmrtí rodičů) několik let Lata nezávodila, další start přišel v roce 1930, s koněm Norbertem dojela čtvrtá, o rok později na Norbertovi dokonce třetí. Pak začala závodit s klisnou Normou. Umístění nebyla sice špatná, ale stále vítězili jezdci na koních z východopruského chovu, což hnětlo Z. R. Kinského. Norma tak začínala mít na kahánku. Zdenko Radslav na ni zkusil posadit i zkušeného italského jezdce Pogliagu v naději, že pevná mužská ruka klisnu lépe povede. Nic naplat..

 

Psal se rok 1937, pohnutá doba plná napětí ,dusná atmosféra. Doba stupňování Hitlerových nároků na české pohraničí , doba, kdy ve vzduchu visela válečná hrozba. Každá známka protestu se cenila. „Kdyby se tak letos povedlo vyhrát koni či klisně z českých stájí“,  mysleli si mnozí.. „Dát tak Němcům za uši“, uvažovali další... 17. října 1937 odstartoval další ročník Velké pardubické. Favoritem byl německý polokrevník Herold a dalším favoritem rovněž německý hřebec Quixie. Herold spadl na Taxisově příkopu, jezdec Lengnik si zlomil klíční kost, přesto pokračoval v závodě. Do čela se dostal Quixie s žokejem  Schlagbaumem. Lata s ním držela krok.  Na Hadím příkopu zkusila jít s Normou do vedení a v tu chvíli slyšela aplaus z tribun. To jí dodalo ještě větší odvahu. Postupně s Normou zvyšovaly náskok a vyhrály o sedm délek. Nadšení a euforie nebraly konce, hlavně ženské publikum na tribunách bylo v extázi.  Dochoval se i záznam závodu, který jsem objevila na you tube.

 

 

 

Výsledek obrázku pro lata brandisova

 

 

 

Přidávám  k němu ještě slova tehdejší vítězky: „Vnímala jsem, jak mě Norma nese k cíli, vychutnávala jsem si tu radost z potlesku tribun a volání diváků. Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád!“

 

Krásné a o to cennější,  že vítězství přišlo v této době a možná i proto, že Latě bylo v té době 42 let.

 

 

 

 

 

 

Přišel rok 1938 a s ním mnichovský diktát. Zdenko Radslav Kinský stál v září tohoto roku v čele těch, kteří odevzdali prezidentu Benešovi protest české šlechty proti odtržení českého pohraničí. Tím si mluvčí české šlechty vysloužil od Němců nucenou správu na svůj majetek. Spolu s ním se objektem zájmu německých úřadů stali i Kinského příbuzní, tudíž i Brandisovi.  Latě se tak výrazně omezila možnost trénovat a často proto jezdila do Chuchle. Při jedné z jízd do Chuchle narazila na uprchlého nemocného Rusa a díky lékům, které měla pro koně,  zachránila Rusovi život.

 

 

 


 

 

Po válce sedlala Lata hřebce Nurmiho, další rok Otella. V roce 1948 odjel Zdenko Radslav Kinský s chotí do Itálie na svatbu syna a už v exilu zůstali. Na zámku v Řitce začal pevnou rukou vládnout prostřednictvím svých poskoků komunistický režim. Naposledy jela Lata Brandisová, už 56letá,  rámcový dostih na pardubickém závodišti  23. listopadu 1949. Ke své vlastní smůle půjčila svoji přilbu tehdy jinému závodníkovi. Na Hadím příkopu přišel škaredý hromadný pád. Lata utrpěla frakturu lebeční kosti, zlomeninu nohy, žeber, klíční kosti a poranění páteře. Následoval týden v kómatu a dlouhá doba léčení. Už nikdy nemohla  chodit bez hole, skončila v invalidním důchodu, který byl ovšem spíš almužnou.

 

S příchodem kolektivizace musely tři sestry Brandisovy opustit zámeček v Řitce, kde byla zřízena zemědělská škola  a odstěhovaly se do tzv. Kadláčkovy chaty v blízkém Bojově.  Protestovat by znamenalo vysloužit si kriminál.  V Bojově se naplno projevila jejich houževnatost a nezlomná vůle. Podmínky k životu zde nebyly pěkné, voda se musela nosit do kopce, nebyla elektřina.

 

Režim si nepřál, aby buržoazní éra byla nějak oživována v socialistickém jezdeckém sportu. Proto Latu nikam už nikdo nezval. Až v roce 1965 se společenské poměry trochu uvolnily.  Tehdy Eva Palyzová skončila na Velké pardubické druhá a společný snímek s Latou Brandisovou se objevil v novinách.

 

 

Související obrázek

 

 

Roky přibývaly, život pro sestry se stával v Kadláčkově chatě u Bojova čím dál náročnější.  Jedna  sestra Laty zemřela v r. 1979, druhá se odstěhovala do blízké Líšnice a samotná Lata Brandisová odjela se synovcem Ernstem Hanem v roce 1980 do Rakouska, do rodiny své další sestry. 

 

Tam také 12. května 1981 zemřela. Je pochována v rodinné hrobce v Reitereggu.

 

 

 

 

 

P.S. Když jsem hledala informace k dnešnímu článku narazila jsem i na informace o hrobce rodiny Brandisů (Brandejsů). Je ukryta v lese za obcí Řitka, nevede k ní žádná turisticky značená cesta. Zámeček Řitka vlastní potomci rodiny Brandisů, je zde malé muzeum Laty Brandisové, a koně zde mají své království tak jako tomu bylo za života hraběte Brandise a jeho rodiny.

 

MIA

 

 

 

Komentáře
... : Myška
Mio, díky za připomenutí výjimečné ženy a jejího nelehkého osudu za vlády komunistů. Komouši byli, jsou a budou zlo, což se zde opět potvrzuje.
listopad 27, 2017 07:12
... : Ivan Kolář
a zase se derou k moci!
listopad 27, 2017 13:24
... : doktor
Hezké a jsem smutný,že to vypadá jakoby nám dvě totality nestačili.Mio děkuji.

listopad 27, 2017 13:57
... : mia I
děkuji, jsem ráda, když se čtení líbí. Dodávám, že jako zdroj mi posloužila velmi zajímavá kniha Pavla Kováře Vítězové a poražení, nakladatelství XYZ 2014. Dále jsem samozřejmě přidala informace z internetu, z Wikipedie jsem čerpala informace o Kinských. V knize je i vypravování o světové "rekordwoman" Zdeňce Koubkové, později podstoupila změnu pohlaví a stal se z ní ragbista Zdeněk Koubek. V knize jsou příběhy dalších sportovců či lidí kolem sportu, kteří šířili slávu ČR a pak upadli v zapomnění - Alois Hudec, Josef Laufer,.. Takové skvosty se najdou v Levných knihách při dobrém hledání, já ji objevila v Budějovicích v Mercury centru.

Teď tu mám knihu pana Vaška Šíleného (měla jsem tu čest poznat ho osobně) o stavbě dřevěných lodí v Týně nad Vltavou. V Týně bylo rodin, které se zabývaly stavbou lodí asi deset, ale právě rodina Šílených byla nejvýznamnější. Kniha je doplněna spoustou krásných dobových fotografií. S panem Vaškem jsem si vyprávěla i o neslavném konci naší námořní flotily. Bohužel by to by byl další smutný příběh do Zašlé slávy. Ještě nosím v hlavě článek o koněspřežné dráze z Budějovic do Lince. Hezký týden všem.
listopad 27, 2017 14:55
... : Moira
Mio, moc zajimave. Vzdycky si rikam, jak skvele lidi tenhle maly narod mel i ma. Doufam, ze nam to vydrzi jeste par staleti.......
listopad 27, 2017 16:28
... : *deeres*
Moc pěkný, v životě jsem o této vítězce Velké pardubické neslyšela, tak jsem se trochu poučila.
A na tu koněspřežku se těším. Jak jezdívám do Kamenného Újezdu, tak kousek je obec Římov, kde je Železničářské muzeum Roubenka, které připomíná stavbu koněspřežky a F.A.Gerstnera, který míval v Římově projekční kancelář. Ve Velešíně zůstal zachovaný kamenný můstek a v Holkově přepřahací stanice.
listopad 27, 2017 18:40
... : Lenka1
Inspirativní příběh. smilies/smiley.gif
listopad 27, 2017 20:16

Powered by Azrul's Jom Comment
busy