PŘES HORY, PŘES DOLY – BULHARSKO A ŘECKO - VII.
Pondělí, 31 prosinec 2007

Máme před sebou výstup na nejvyšší vrchol Bulharska - Mussalu. Nyní je hezky, svítí sluníčko, tak si z chmurné předpovědi parkovištního výběrčího dědy zatím nic neděláme a připravujeme si bágly. Stany, karimatky, spacáky, nepromokavé a teplé oblečení, vodu a jídlo na dva dny, nějaké zdravotní potřeby, kdyby náhodou něco.

 

 

 

 

 

    

      Házíme batohy na záda, trošku se prohýbáme pod váhou zhruba 15 kil a vyrážíme. Ten ochotný děda nás od chaty kulhavou chůzí doprovází na začátek turistické trasy. Je to celkem zbytečné, ale nechceme mu kazit radost. Vysvětluje nám, co už víme, že cesta vede přes chatu Lovna a chatu Rilski ezera až k chatě Sedemte ezera (Sedm jezer).

 

     V jejím okolí se pak rozprostírá sedm ledovcových jezer, z nichž každé má svůj název podle určitého specifika. Loučíme se s dědou a už cupitáme do kopce.  

 

     Začátek cesty je vždy nejhorší, a tak už po chvíli funíme ostošest (respektive funí akorát kuřáci). Cesta vede hlubokým lesem, takže žádné rozhledy zatím nepotkáváme. Asi po hodině a půl dorážíme k chatě Lovna ve výšce 1654 metrů. Vedle staré zástavby zde budují novou větší dřevěnou chatu - úlitbu turistům.

 

     Nelíbí se nám tu, protože je zde dost lidí, kteří sem dojeli auty. Po okolní loučce běhá plno děcek, která protivně ječí, tak rychle mizíme. Kousek nad chatou pak obědváme - chléb, sýr a paštiku, ke které mám po loňské dovolené ve Velebitu už docela nepřekonatelný odpor.   Konečně jsme chytili tempo, tak nám další cesta ubíhá bez funění. Namáhavé to ale je, protože stále stoupáme a bagáž se pronese. Nakonec zdolání 800 metrů převýšení musí být nějak znát, procházka po kolonádě to rozhodně není. Postupujeme širokou rozježděnou cestou, kudy se nechají vozit turisté až k chatě Rilski ezera.

 

 

 

     Také nás cestou míjí několik Gazíků a Uazů obsazených lidmi, co nemají zájem chodit pěšky. Nadáváme, protože jim musíme uhýbat a v příkrém svahu s těžkými bágly na zádech je to nepříjemné.

 

 

     Tohle cestování do hor motorovými prostředky bych zatrhla, na druhou stranu ale chápu, že je to jediná možnost pro starší lidi, kteří by sem nevylezli a přitom také chtějí vidět zdejší krásy. 

 

 

     Posléze opouštíme les a vysoký porost střídá už jen kleč, kamení a suchá tráva. Žel v tu samou chvíli přichází i bouřka a s ní déšť s kroupami (děda nekecal).

 

     Rychle navlékáme pláštěnky a postupujeme, bičováni kroupami a větrem, s obtížemi dál. Vše se potahuje mraky a mlhou, což je k vzteku, protože právě odtud už bysme měli krásný výhled na okolní hory. Ochlazuje se a začínají nás docela zábst ruce. V dálce ale slyšíme cinkot zvonců pasoucího se stáda (koní, jak později zjišťujeme), a tak víme, že už jsme blízko chaty. Motivuje nás to přes nepřízeň počasí postupovat, ale přece jen to ještě chvíli trvá, než tam dojdeme.

 

 

 

 

 

    

 

     Když už jsme konečně u chaty, přestává pršet a dokonce mezi mraky místy prosvítají sluneční paprsky. Chata Rilski ezera je spíše takový hotýlek a je zde plno turistů, kteří se sem nechali vyvézt. Bohužel žádní starší milovníci přírody, ale mladí cápkové, kteří už začali kalit a dost to tu žije. Svlékáme pláštěnky, sušíme je na vykukujícím slunci a převlékáme si propocená trička.

    

 

      Pod chatou vidíme první menší jezero a v dálce pak na jedné z hor chatu Sedemte ezera, která je cílem naší dnešní cesty. Kolem sebe vidíme horské štíty, ale ne moc dobře, protože je stále ještě zakrývají mraky. Posilňujeme se čokoládou (někteří jedinci i cigárem) a sestupujeme do údolí k jezeru, které jsme viděli seshora.

 

     Odtud zas okamžitě stoupáme na další kopec. Když na něj vylezeme, naskýtá se nám nádherný výhled. Všude kolem nás jsou zalesněné či skalnaté hory a dole v zeleném údolíčku krásné jezero lemované kosodřevinou. Chvíli se kocháme, a pak sestupujeme dolů k jezeru. Odsud nás čeká již závěrečné strmé stoupání k cíli. V kopci nevíme proč ztrácíme turistickou značku, scházíme z cesty, a tak musíme jeden úsek přetraverzovat přes kamenné pole. S bágly na zádech je to docela legrace, ale zvládáme to a posléze dostoupáme až k chatě Sedemte ezera v nadmořské výšce 2196 metrů.   Pod chatou se rozprostírá další jezero s průzračně čistou vodou a hned za ním se tyčí majestátní skalní útvary Zeleni Kamak ve výšce 2500 metrů. Na chatě jsou nějací turisté, ale je jich tu podstatně míň, protože sem už žádné auto nevyjede a lze se sem doštrachat jen pěšky. Axl se jde ptát do chaty, zda si tu můžeme postavit stany, a vrací se nadšený...

 

 

 

Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.

 

 

 

 

Komentáře
Co vábí lidi na dobrodružství? : ivanka
Na tom, prožívat nějakou "přírodní" hrůzu? Neříkej Míšo, že jste minimálně polovinu pobytu neměli aspoň trochu staženej zadek. Hygiena, zabezpečení, bezpečnost té krajiny... Ale absolutně vás chápu. Je to nádhera, utéct z té odporné (někdy) civilizace do přírody. Bulharsko díky tamějšímu dosavadnímu zřízení je ještě dost přírodní, alespoň v oněch hůř dosažitelných krajinách. Ale taky přijde doba, kdy se na všechny ty hory pojede lanovkou, povedou tam asfaltky, budou všude "alpské hotely"... ach jo, hned bych se tam taky vydala.
Tak si to alespoň s tebou, s váma, představuju. No, už se těším na další pokračování!
leden 02, 2008 09:05
ivanko : mura
ad hygiena: i v bulharsku jsou potoky a jezirka
ad bezpecnost: nevzpominam si na jediny nebezpecny okamzik. je to bulharsko, ne afganistan smilies/wink.gif

jinak slumy na predmesti sofie mi prisly mnohem drsnejsi nez hory.
leden 02, 2008 13:07
Je fakt, že člověk si někeré krajiny přímo démonizuje : wendy
jindy podlehne propagandě. No je to tam určitě skromnější, ale hory bez Megáče neznamenají ještě nebezpečnou divočinu, že. Nevyplácí se to primitivnější podceňovat. Bóže, jak nádherný je třeba Kavkaz ! Cestovat s krosnou a spát pod stanem, to bývá spíš zvykem u mladších ročníků. Přiznám se, že už jsem trochu pohodlná a vím, že tím o mnohé přicházím. Tak Míšo a spol. cestuj, dokud to je trochu jde. smilies/cheesy.gif
leden 02, 2008 15:07

Powered by Azrul's Jom Comment
busy