TAK JAKO VE STARÉ ANGLII ...
Úterý, 20 září 2016
Tak jako ve staré Anglii – zpívávali pánové Vodňanský a Skoumal. Drala se mi ta píseň na mysl, když jsem srovnával svou první návštěvu Londýna (v roce 1965, tedy před jedenačtyřiceti lety!) s dojmy současnými. Skoro nic není jako ve staré Anglii! Tenkrát se po ulicích spořádaně a vážným krokem pohybovali uhlazení pánové v černých oblecích, s buřinkami na hlavách a deštníky v rukou, pravé to obrazy anglické spolehlivosti a solidnosti.

 

 

 

 

 

 

Frkér všeliký levou stranou se pídil, na ulicích byly semafory pro chodce s typickými velikými knoflíky, které, když jste stiskli, okamžitě zastavily pojízdnou dopravu, chodec vykročil a auta ukázněně stála než přejde, a objeví se jim zase zelená. Chodci pak zase ukázněně, vidouce, že tu a tam ještě někdo jde, kdo by třeba chtěl taky přejít, počkali, až jich bude víc a zmáčkli najednou. Udivovalo mě to; v Praze by se na auta buď vůbec nedostalo, nebo by vyrážela na neustálou červenou.

 


 

 

A mnoho jiných projevů ostrovní ukázněnosti. Člověka mimoostrovního, neřku-li jiného etnika, jste potkali zcela výjimečně a působil jako exótum. Kampak na staletími vytříbený řád! Stříbrné nóbl ticho linulo se všude kol. Trávník všude, ale zejména v Hyde Parku, připomínal hustý plyš toho nejdražšího medvídka a člověku se vynořila naše lidová „Travička zelená“.

 

Nikde poskvrnky, když jste si lehli, bylo to opravdu potěšení a na kůži dojem jako peřina.

 

Ne tak dnes. Člověka formálně oděného spatříte spíš výjimečně, na ulicích je nepřetržitá změť lidí všech barev tváře i odění, vyluzujících různé zvuky, hluky, výkřiky. Do toho hraje dusavá hudba z obchodů, šeptavě třaskavá hudba ze sluchátek teenagerů a rozličné výkřiky v nejrůznějších jazycích, nabývající na síle s úbytkem denního světla. Nechybí ani všudypřítomní bezdomovci rozšiřující paletu hluků, barev i pachů měrou dřív nevídanou. Trávník v Hyde Parku je spíše okousaný a místy vydřený, než pečlivě udržovaný. Chodci přecházejí kdykoliv, červená nečervená, a auta se mezi nimi prodírají. Pokud se neřítí jako šílená.

 

 


 

 

Stříbrné nóbl ticho nebylo ani v našem hotýlku. Z jedné strany nádraží s příslušnou kulisou hospod, povalečů, opilců a jiných libých zdrojů zvuků noci, ze strany druhé dvorek, vyhlížející pustě, ale oživený četnými výdechy klimatizací, hučících jako piliňáky, takže celkový dojem byl, jako byste prodlévali v nějaké velmi vytížené elektrárně, či strojírně. Náš hotýlek sice ke škodlivému hluku klimatizací nepřispíval, ale to prostě proto, že ji neměl. Což sice možná bylo ekologické, ale jen stěží vydržitelné.

 

Byloť tou dobou v Londýně horko a typicky ostrovní vlhko, skoro absolutní. Potil jsem se bez ustání a ještě horší to bylo po příchodu do hotelového pokoje: dům byl rozpálený, vzduch se nehnul, otevřená okna nepomohla k ochlazení, zato hojně vpouštěla hluk ze zmíněných ventilačních agregátů okolních domů, který malá místnůstka dutě násobila. Chtěli-li jste přeci trochu ticha, bylo nutno okna zavřít a tu se ta malinká místnůstka čile zadýchala, a, jak pravívali pánové V+W, nastalo dusno, parno a vehementno.

 

První den jsem naivně doufal, že kovový panel na stěně slouží k větrání, případně ochlazení, jak bývá v teplých krajích zvykem. Nikoliv. Bylo to velmi účinné topení, které se okamžitě začalo vypalovat, a tak kromě vedra vznikl ještě známý dusivý smrad, který nešlo vyvětrat.

 

Zdravotní procházky byly nezbytné, soubor zmíněných vlivů nedal spočinouti. Bylo nutno se vyprocházet do bezvědomí. Což mi nečinilo potíže, po pěti hodinách chůze jsem už nic dalšího nepotřeboval. Ale ta kalná rána chodcova…

 

Hotýlek evidentně pamatoval lepší časy, kdy byl zřejmě určen jako první pomoc pro cestující, potřebující si mezi jednotlivými vlakovými spoji tak jednu noc odpočinout. Klapot koňských kopyt mohl v té soutěsce mezi ním a nádražím působit romanticky. A ovívání pštrosími péry tolik hluku nenadělalo.    

 

 

 

 

 

 

 

Zbyly mu ty malé místnůstky, některé z nich ještě zmenšené o vestavěné příslušenství, které ovšem také celkový dojem nerušilo přehnanou novotou. Kdoví, k čemu tenkrát sloužily… Tapety obstarožní, opakovaně flikované a natírané barvou pouštního písku, ještě umocňující dojem Sahary. Do pokojíčku se vešla akorát postel, přimknutá k půlskříni a jinak nic. Jedna židle. V koutě držák s televizorem, produkujícím žlutomodrý obraz na třech kanálech. O ten jsem se několikrát praštil. A pak na zdi přidělaný tácek, držící nezbytnou konvici na čaj, čtyři přihrádečky s komplimentárním  čajem, kávou, cukrem a „zesvětlovačem nápojů“, a jeden malý hrneček s podšálkem. Víc se nevešlo.

 

Při pití si člověk musel držet šálek v ruce, nebo ho opatrně vybalancovat na posteli, klasicky anglicky měkké. Když jsem hrneček uchopil poprvé, byl přilepen k podšálku horním obvodem. 

 

 


 

 Akorát záchodokoupelna nebyla tak úplně ošuntělá, i když dřevěné lajsny kolem vany vlhkem a stářím drobet odstávaly a byly poněkud tmavě lemovány. Tento veškerý luxus za 68 liber na noc – tedy bratru za tři tisíce české. Zase se mi vybavilo, co jsem čítával o chudých emigrantech za války a co jsem nikdy nepochopil: nejlevnější bylo ubytování v hotýlcích, když na byt neměli.

 

Třeba byla za Remarqeua chudoba emigrantů něco jiného, než bohatství intelektuála z evropského východu v jeho nejproduktivnějším věku.

 

Počkat: ale v našem postsocialistickém gründerském kapitalismu platí, že značka teprve činí zboží kýženým (a taky patřičně drahým!) A náš hotýlek se jmenoval Royal Adelphi Hotel! Jméno vznešenost sama; než jsem ho viděl, měl jsem trochu strach, zda to nebude pro naši ministerskou kasu přílišný luxus, abych nebyl nařčen z rozhazovačnosti za státní peníz. Interiér mne uklidnil. Zřejmě tam králové odkládali své podkoní. Měli to blízko na vlak, kdyby je král vyhodil.

 

Dnes je veškerý provoz na londýnských ulicích značně hustý. Chodci do sebe narážejí, pevninští s ostrovními, jak ti jsou zvyklí chodit vpravo a oni vlevo. V odpolední špičce o to víc. Autobusy se plouží středem města sotva krokem, jít pěšky je často rychlejší. Auta vyplňují zbytek prostoru mezi nimi. A rikšové, dříve v Londýně nevídaný zjev, prohánějí se ulicemi s turisty. Řidiči autobusů, vesměs z nejtemnější Afriky, prodavačky s blízkého Orientu, stánkaři pak původu smíšeného a velmi nejistého. Akorát ti rikšové byli vesměs mladí bílí. Že by nějaký nový druh fit-necentra pro vylepšení exteriéru?

 

 


 

 

Zato v neděli! Poněkud jsem za ta léta pozapomněl, že anglická neděle je totální nicnedělání. Měl jsem toho užít jen ráno, ale úplně mi to stačilo. Odlétal jsem totiž v neděli ráno a pravili mi, na můj dotaz hned po příletu na Heathrow, že mám být na letišti v neděli nejdřív v 6.30 a nejpozději, ale opravdu nejpozději v 8, když mi to odlétá v 8.50. A že mám pamatovat, že cesta ze středu města trvá skoro celou hodinu. A ať si nemyslím, taxík že bývá v londýnském provozu ještě pomalejší a nadto mnohem dražší, tak ať si přivstanu.

 

 

 

 

 

 

I přivstal jsem si. Vstával jsem v neděli na tamní podmínky nekřesťansky brzo, v půl šesté. Hotel byl ještě v hlubokém spánku a snídaně měla vypuknout až za dvě hodiny. Naštěstí jsem prozíravě zaplatil už včera večer. Pro jistotu jsem se ještě v recepci vyptal na cestu. Orientovaně vypadající muž mi hbitě vysvětlil to, co, mi řekli na letišti. Na mou doplňující otázku, jakéže jsou tak mezi spoji metra intervaly, abych nezmeškal, odpověděl mi, že tam jezdí jeden vlak za druhým.  Tak honem o hladu rychle posbírat svých pět švestek a tiše vypadnout.

 

Ulice liduprázdné, ojedinělý mladík pokládající balík novin před obchůdky a stánky, jinak nikdo. Odněkud někam projel prázdný autobus. Vyrazil jsem k nejbližší stanici metra, po svahu k Temži, abych se taškou obtěžkanou spisy a novinami nezchvátil hned na začátku dne. Pozor! Před vchodem do metra zatažená roleta. Pamětliv toho, že už dříve jsem cestou četl, že večer bývají některé vchody do metra zamykány, šel jsem, tentokrát do kopce, ke stanici další. Stejně dvě linky metra o tomto víkendu nejezdily, pro nutné úpravy čehosi.

 

 


 

 

I druhá stanice pustá a zavřená. Odněkud zevnitř se přišoural uklízivý černoch. Na můj dotaz, co se děje, udiveně odpověděl: Vždyť je přece moc brzo, metro začíná jezdit až po půl osmé.  Polilo mne horko. Vím, že jezdí nějaký expres z letiště kamsi do Paddingtonu, ale zdaleka nevím, jestli za těchto okolností taky v neděli ráno, a taky netuším, jak se tam dostat, když metro je dočista bez života. Ptal jsem se řidiče jednoho náhle zastavivšího autobusu, jak že na Heathrow. Hluboce se zamyslel a po chvíli odpověděl, že to musím nějakým jiným autobusem. Kterým, to však nevěděl.  Na jízdních řádech nic pozitivního.

 

Čas ubíhal, napětí stoupalo. Nikde živáčka, který by vypadal, že ví. Londýnská neděle, poctiví lidé mají spát. Věci se mi začaly jevit černě. To vše se přitom odehrávalo před rovněž liduprázdným nádražím. Horror hnedle jako Bergmannovy Lesní jahody. Už jen ten kočár co se mu ulomí kolo, muž, co se rozteče do kanálu a hodiny bez ručiček.

 

Hodiny však ručičky měly a neúprosně jimi posouvaly.

 

Obešel jsem pusté nádraží a v koutku uviděl jediný taxík. Vyrazil jsem k němu u doufání, že za volantem nebude sedět nějaký duch, který se příšerně zachechtá, když mu řeknu, kam potřebuju. Nebyl.  Byl tam naopak příjemný mladší muž, který taky nevěděl, jak se na letiště jinak dostat, ale že mne tam doveze.  Mé nadšení, že mi snad nepropadne letenka, se záhy začalo měnit v nový horror, když jsem pohlédl na taxametr, na kterém přiskakovala libra za librou, hnedle jak na benzínové pumpě. Ještě jsme nebyli ze středu Londýna a už tam bylo 10 liber. Lístek na metro stál 3.80. Snažil jsem se konverzovat nenuceně, ale přitom jsem v duchu trnul. Já, který pocházím z nebohatých poměrů, komu babička říkávala, že taxíkem jezdí jen rozmařilci a že jsou to jen takové líčky na peníze. Já, který jsem v životě jel taxíkem asi tak pětkrát, když už mi šlo opravdu skoro o život. A teď koukám, 40 liber a letiště ještě mimo dohled. No, zastavilo se to na 48 librách. 2160 korun! S tím já musím vydržet v Praze celičký týden! Spropitné jsem se dát neodvážil, v obavě, že budu na ministerstvu kárán ze zhůvěřilosti a po obdržení účtu jsem vyrazil k dalšímu dobrodružství.

 

 


 

Časově to nebylo tak strašné, bylo půl osmé, měl jsem pocit, že času je až nazbyt. Ten pocit mě ale přešel hned v letištní hale. Jak byly ulice prázdné, tak v hale to hučelo jak v úle, terminál 1 byl naplněn hady front před řadou odbavovacích míst, které však nenesly stopy nápisů, kam že se to zrovna odbavuje. Jak se tam všichni ti lidé dostali, jsem netušil. Zkoumat jsem to ani nezačal, protože vidina čekání v tak dlouhatánské frontě mi opět orosila čelo potem. Šel jsem se tedy informovat k pultu, za nímž sedělo několik informátorek a prodavaček letenek, abych se zeptal, co a jak.

 

 

 

 

 

 

Vybral jsem si takovou seriózně vyhlížející dámu, která vypadala jako zkušenost sama a ukázal jsem jí svůj papír s rozpisem letů, že letenka byla vystavena elektronicky. Nepochopila a ptala se, kde mám letenku papírovou. Zopakoval jsem, že nic jiného, než tenhle kus papíru, k dispozici nemám. Nevěřícně zakroutila hlavou a šla se zeptat. Pak si mne našla v počítači. To ji ale neuspokojilo a pravila, že jsem měl přijít včera, že není jisté, jestli mne vůbec vezmou. To zase nebylo jasné mně, protože ten papír obsahoval správné datum, číslo letu a údaj, že let je konfirmován. I zachytila ta dáma obra, co šel zrovna kolem a co měl v ruce mobil. Chvíli mu něco vzrušeně sdělovala a on pak někam zamobiloval a s uspokojením pokýval hlavou. Trochu to uspokojilo i tu dámu a napsala mi jakousi náhradní letenku, s tou ať jdu k bráně číslo 20 a tam že se uvidí. Že se to snad povede, ale že si mám vzít těžkou tašku s sebou, že to ještě není jisté. A že to ČSA v Praze spletly. Co, to jsem nepochopil. Že bych vlastně měl jít na jiný terminál k přepážce ČSA a tam se domluvit. Nepřišlo mi na um proč, letenka byla kontrahována s BA.

 

I prošel jsem hraniční kontrolou prohodiv několik zdvořilostních frází a tudíž hladce a přišel ke katru dalšímu. Zase čekání, zase domlouvání. Už menší. Tam mi vyměnili původní letenku provizorní za letenku provizorní o něco míň. Ta už obsahovala většinu běžných údajů, chybělo jenom číslo sedadla. Tak hurá po jezdících kobercích k označenému východu. Tam nové překvapení - jen pár lidí do velikého letadla, nikdo u odbavovacího pultíku, ačkoliv měla být za 5 minut „brána“ již uzavřena.

 

Po těch pěti minutách se přeci jen dostavili důstojní odbavovači. Byl jsem u nich první. Ouha. Zpátky k jinému katru, kde mi teprve vystaví letenku definitivní. Tam vlídná dáma, ať se posadím, za chvíli to bude. Mezitím se odněkud přihnal obrovský dav a utvořil dlouhatánskou frontu. Připadal jsem si jako na začátku filmu Jacquese Tatiho Prázdniny pana Hulota.

 

 


 

 

Dáma se po chvíli davem prodrala a podávala mi letenku. Než se mi ji podařilo uchopit, padl její zrak na mou tašku, letenkou ucukla, kabelu zvedla a řekla, že je moc těžká, že musím připlatit. Protestoval jsem, že bych ji už dávno dal do podpalubí, ale že mi to dřív nedovolili. Přeci bych se dobrovolně netahal s takovým krámem.

 

Takže zase se posadit a čekat. Mezitím dav vsákla roura příchodu k letadlu a já jsem tam zbyl zase sám, jen ještě s nějakou ženou. Ta měla zřejmě podobný problém, protože po chvíli přišel silný muž, na naše zavazadla nalepil adresní pásky a kamsi je odnesl. My jsme konečně obdrželi kýžené letenky. Do letadla jsem nastoupil jako poslední.

 

S již poněkud podlomenou existenční jistotou jsem usedl na jakési menší sedadlo mezi dvěma normálními, rozklopil si na třetiny naskládaný stoleček a začal si číst povzbudivou story z tlustých amerických novin, kde se zdravotní sestra svěřovala se svými dojmy ze záplav v New Orleansu, kde došla voda, elektrika, pomoc nikde, zato se objevily hordy drancujících ozbrojenců a ostřelovači, kteří pálili špitál nešpitál. Lidé mřeli jako mouchy, sestra je jen stačila přikrýt prostěradlem a říci modlitbu a už musela dalšímu umírajícímu zmírňovat utrpení aspoň několika kapkami vody na rty. Byla donucena zastávat roli boha a rozhodovat, kdo přežije a koho musí nechat umřít. Lékaři nakonec umírajícím dávali smrtelné dávky morfinu, ačkoliv je to ve státě zakázáno - pokud jim ještě něco zbylo, neboť ozbrojenci se chutě převlékali do obleků zdravotního personálu a kradli drogy, kde se dalo. Kam to ten svět spěje!

 

 


 

 

V letadle se mezitím ochladilo jak na Sibiři a já byl jen v košili s krátkým rukávem, jak bylo v tom Londýně pořád horko. Spolucestující po mé pravici i levici se hroužily do svetrů a šál, já měl všechno v podpalubí. Těšil jsem se na teplé „meal“, jak rozpis letů sliboval.  Meal však nějak ne a ne přijít. Po chvíli přijeli se stolečkem a nabízeli – nastojte – ledovou vodu, ale měli taky čaj a kávu. Za horký čaj jsem byl povděčen. Pak začalo vonět něco pečeného a nám se začaly sbíhat sliny. Dostalo se ale jen na piloty a snad někoho v business class. Na nás zbyla jen ta vůně.

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jednou projeli se stolečkem s vodou a vodními nápoji a začali jsme klesat. Za co to ti britští airwayci nedávno stávkovali, ksakru? Psalo se, že kvůli tomu, aby nepropustili výrobce a dodavatele občerstvení. Že by teď stávkovali oni? Kde je výborné jídlo, které nám nabízeli před několika roky při cestě z Londýna, kde je Johny Walker s černou nálepkou, jímž nás častovali?  Poměry se konsolidují směrem k nule, říkali kdysi moudří V+W. Tenkrát se lidi tomuto výroku smáli.

 

 

 

 

 

Přistáli jsme v Ruzyni měkce (naštěstí vzhledem k nedávným zprávám o leteckých neštěstích), já však s tvrdou rýmou a zklamáním z toho, že už ani v Anglii, proslulé kdysi jako symbol slušnosti a serióznosti, se člověk splnění naslibovaného nedočká. Abych to odreagoval, napsal jsem toto povídání. A ještě na letišti jsem napsal tyto poznatky do ankety, o kterou žádají British Airways od svých cestujících vyplnit. Neboť kdo mlčí, souhlasí. Já ne!

 

Přesto přese všecko je ale Londýn krásné a příjemné město, plné života a mimořádných nových staveb! A jednání naší konference bylo opravdu důstojné.

    

 

MUDR JIŘÍ KUTINA

 

 

 

 

Komentáře
Díky pane doktore, : Michal
to jsem si zas jednou při čtení pomlsal. smilies/kiss.gif
září 21, 2016 08:27
Michale, jen jsi mne předběhl - : Martina P.
překrásná čeština!
Velmi příjemně popsané zoufalství Středoevropana v ostrovním poklidu. No, asi už i tam nic moc poklidného...
To fakt už nic v letadle nepodávají? Krkouni...
smilies/grin.gif
září 21, 2016 11:54
Krásně napsáno : vlk
Je jen škoda, ze po odbočení do postranních uliček člověk nepozná, zda je v Londýně, Berlíně nebo v Římě . Za posledni rok jsme to s vlčicí mohli osobně prozkoumat a je mi z toho trochu smutno.
září 21, 2016 12:34
. : toulavej
Čeština zajímavá. Ovšem, proč má pan doktor potřebu čtenáře, které neléčí, informovat, že je doktor, nechápu. Že by jinak u čtenářů neměl potřebnou úctu? A jinak viditelně už dlouho neletěl. Teplé oblečení do letadla je základ, měl štěstí, že neletěl třeba 10 hodin.
září 21, 2016 14:41
toulátko, : d@niela
asi to bude tím, že jsem sem článek vkládala já... Máš pravdu, mohla jsem ho podepsat jen křestním jménem, příjmením či nějakým nickem.
Ale stalo se tak proto, že si tohoto pana doktora vážím.
Jinak - vadí ti to moc?


září 21, 2016 18:14
... : Mikin1
Ono se dnes jidlo na kratkych trasach opravdu prakticky nepodava a letadla jsou casto narvana do posledniho mistecka. Jo, konkurence. Zato letenky jsou diky tomu neuveritelne levne. Ja pamatuju doby, pred 25 lety, kdy se napr. za letenku Vancouver - Bangkok platilo nejmene $1000. Dnes se daji sehnat casto i o 2 stovky levneji, pritom platy se za tu dobu zdvojnasobily.
Co se tyce te "stare dobre Anglie", tam se veci zmenily k horsimu i k lepsimu.

Ja tam potkal pred lety ceskou doktorku, ktera tam odesla po okupaci v roce 68 a do doby nez si doplnila vzdelani pracovala jako sestricka. Nejvic ji stvalo, ze v jejim spitalu mely sestry mistnost na prevlekani az za mistnosti pro doktory a tak aby je nerusily, musely chodit do prace driv a po smene zadarmo cekat, az si pani doktori popovidaji a dopiji caj. Proste hnusnej tridni system, kterej uz jinde v Evrope v te dobe davno neexistoval.
No a v te Anglii uz dnes nastesti taky neexistuje.
září 21, 2016 18:57
Danielo, proč tak familierně? : toulavej
Jen jsem napsal svůj názor na posedlost týhle společnosti tituly. Jakoby zaručovaly nějakou kvalitu lidí, samozřejmou nadřazenost před ostatními. Jenže nezaručují nic. Titul má cizí lidi informovat, že v nějakém oboru má jeho držitel odpovídající znalosti dané složenými zkouškami. Což svědčí o jisté inteligenci. Ta ovšem nezaručuje rozumné uvažování ani v tomto oboru :-). Víc nemá cenu se v tom babrat.
září 22, 2016 09:48
Té, : Sidon
ta posedlost tím titulováním, je ještě pozůstatek ze starého Rakouska. Prezident T.G.Masaryk tomu říkal fouňovství.

fouňa - význam (expresivně, v obecném jazyce) pyšný, nafoukaný člověk

synonyma - náfuka, páprda, bubřina


smilies/smiley.gif
září 22, 2016 10:33
... : Mikin1
Vono s tema titulama je to takovy mistni cesky zvyk..... Myslim se to neprovozuje ani v cele Evrope, natoz ve zbytku sveta.
Treba v severni Americe se tituly nepouzivaji skoro vubec. Vyjimkou je treba cedulka na ordinaci - napriklad "Dr. Pearson". Nebo o byvale americke ministryni zahranici se obcas mluvilo jako o "doctor Rice", protoze ma doktorat z nekolika universit.
Moje manzelka ma 2 bakalarske tituly a jeden master degree, ale v zivote si je pred jmeno nenapsala.
Naopak si vzpominam na jednoho pana v Cesku, stredoskolskeho ucitele (ucil budouci zedniky), ktery si pred jmeno daval "Prof." a na jednoho kolegu z prace, ktery mel jen prumyslovku, ale delal praci inzenyra a tak si psal pred jmeno "Inž."
smilies/smiley.gif
září 22, 2016 17:28
Byl jsem tam nedávno, : Passer
zážitky jak přes kopírák smilies/wink.gif.
Velice pěkně napsané.

K tomu zveřejněnému titulu - pokud na tom autor netrval, a jak je vidět, tak ne, nechápu tedy, co ta zbytečná debata? A ostatně - proč by se měl někdo za titul "stydět", nepřeháníte to? Jaká posedlost? Že by mindrák?
září 23, 2016 20:27
Passere, : Sidon
máš pravdu, určitě to nějaký mindrák bude, ale nejvíc asi u lidí, jak se o nich vyjádřil "tatíček"-TGM, že je to fouňovství, ono používání všemožných titulů českou společností. A význam termínu "fouňa", už jsem napsal v předchozím komentáři.
Nebýt toho "titulového mindráku", tak plzeňská rychlovýrobna titulů, by vůbec nevznikla.

září 23, 2016 22:45

Powered by Azrul's Jom Comment
busy