NA CESTĚ DO SHANGRI-LA - 3
Úterý, 15 březen 2016
Z Rampuru jsme po delším čekání vyrazili v přeplněném autobuse s tím, že si asi nesedneme. Autobus ovšem téměř okamžitě zastavil na autobusovém nádraží, o jehož existenci jsme neměli tušení a stál tam téměř dvě hodiny. Výhodou bylo, že se téměř všichni cestující vyměnili a my jsme se posadili. Přišla na mě řada, abych seděl u okna a já si brzy přál, aby tomu tak nebylo.

 

 

 

 

 

 

 

Představte si silnici širokou sotva pro jedno vozidlo, bez svodidel, vytesanou v kolmé skalní stěně. Autobus je starý krám bez pořádných brzd, s pneumatikami, které pamatuji Ghandhiho coby batole. Řidič jede jako šílenec, vy sedíte u okna, díváte se do kilometrové hloubky přímo pod sebou a do toho zní divoká indická hudba. Vážení, já měl strach…

 

 

 


 

 

 

Zdrželi jsme se asi hodinu u objížďky vybudované proto, že silnici zasypala kamenná lavina. Celé místo by se dalo objet za 5 minut, ale to by tam musel někdo řídit dopravu. Neřídil a tak to bylo na samotných řidičích, kteří situaci řešili mohutným troubením a hádkami. Nakonec jsme opustili údolí řeky Satluj a serpentinami, ve kterých mě zbělelo dalších pár vlasů, jsme se konečně dostali téměř do cíle naší cesty - městečka Sanghla.

 

 

 


 

 

 

Hned po výstupu z autobusu jsme zjistili, že pověsti nelhaly. Krása toho místa nám jednoduše vyrazila dech. Město starobylých dřevěných domků a třepetajících se buddhistických vlajek postavené na strmých svazích, nad tím vším jabloňové sady a úplně nejvýš hora Kinner Kailash, vysoká 6005 metrů.

 

 

 

 

 

 

Ubytovali jsme se v malém hotýlku uprostřed města, prozíravě připlatili za elektrická kamínka a zjistili, že máme přímo nad pokojem terasu s neuvěřitelně nádherným výhledem. Před večeři jsme šli na krátkou procházku do jabloňových sadů. Zrovna probíhala sklizeň a bedny s jablky přinášeli a nakládali neuvěřitelně otrhaní a chudě vyhlížející týpkové. Při večeři nás pak v baru otravoval jakýsi silně podnapilý pan v obleku. Ukazoval nám fotky svého krásného domů i auta a tvrdil, že je obchodník s jablky. Vzpomněl jsem si na ty otrhance a řekl jsem Joanne, že ještě pár takových zážitků a stane se ze mě socialista.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalších pár dní jsme se věnovali výletům do okolí. Nejhezčí byl výstup do vesnice Kamru, kde je známá starobylá pevnost a zároveň buddhistický chrám. Poznali jsme tam hrozně příjemnou rodinku, která právě cosi slavila. Ti lidé nás pozvali k sobě a hostili nás místními knedlíky zvanými momo. Celá rodina pak tančila za doprovodu velikého bubnu jakýsi místní tanec. Srandovní bylo, že mě celá atmosféra téhle oslavy silné připomněla vinobraní někde na Slovácku.

 

 

 


 

 

 

Prastarý chrám, připomínající mrakodrap, byl nádherný. Aby nás do něho mniši pustili, museli jsme splnit tři podmínky. Museli jsme si uvázat kolem pasu stuhy, nasadit si místní čepičky a nesměli jsme menstruovat. Zkrátka a dobře - zajímavé místo.

 

No a po pár dnech jsme vyrazili ke konečnému cíli cesty - vesnici Chitkul u hranic s Čínou okupovaným Tibetem.

 

MIKIN

 

 

 

 

Komentáře
... : Mikin
K novému cestopisu : Ketrin
mám, Mikine, jedinou připomínku - je to moc krátký a je tam málo fotek. smilies/wink.gif
Vzpomínám si, když byl syn (žijící v Indonésii) před pár lety asi na měsíc v Indii, poslal nám pohled, kde psal o obrovském kontrastu duchovního a kulturního bohatství se špínou a chudobou.

=======================================
Jo, napsal jsem to tentokrat trochu kratsi, ale je to treti pokracovani a bude jeste jeden dil z Chitkulu, kde bylo nejkrasneji.
Ja o te bide uz trochu psal, ale kdyz tvuj syn mluvil o obrovskych rozdilech, napsal to naprosto presne.
Ja myslim, ze Indonesie (nebo treba i Burma a Laos) jsou mnohem chudsi zeme, nemaji narozdil od Indie vlastni kosmicky program nebo hi tech industry a je o nich celkove mene slyset, ale tyhle obrovske kontrasty mezi bohatstvim a bidou tam nenajdes. A pritom je Indie uz od sveho zalozeni hodne socialisticka, takze by se tam rozdily mely aspon castecne smazat. No - mozna to bude prave tim...... smilies/smiley.gif
Ono se ale o Indii casto pise spise jako o subkontinentu, nez jako o zemi. A ja to docela chapu - v tech horach, kde zije uplne jine obyvatelstvo nez v nizinach vic na jihu to vypada jako v uplne jine zemi.
březen 16, 2016 00:39
... : Milena.
Cestopisy, nebo třeba moje vyprávění o koních, mají nevýhodu, že není k čemu moc diskutovat, takže nejsou komentáře, i když to lidi třeba zajímá a čtou to.
Proč se někam takto zprostředkovaně nepodívat?
březen 20, 2016 13:14
Mikine : -doktor-
Tvé cestopisy mám rád.Díky tvému talentu pro psaní je to zážitek umocněný fotkama,které doprovází psané slovo.Jedno bez druhého si neumím představit.Kouzlo tvého povídání je v tom,že neplýtváš slovem.Mikine je to pohodička se začíst do povídání,prožívat s Tebou dobrodružství,jízda "autobusem",a tiše závidět.Děkuji.....těším se na pokračování.
březen 20, 2016 14:51
Mileno, Ketrin a doktore, : Mikin
diky moc. Hned se chce cloveku pokracovat ......
Mileno, budu se opakovat, ale to same me pred casem rekla Daniela. Podle poctu pristupu ktere ona jako admin muze sledovat je o clanky jako jsou ty nase zajem, jen k nim lidi malo diskutuji. A proto, vzhuru do prace! smilies/cool.gif
březen 20, 2016 16:01
to víte, že to čtu, a jak ráda : bb
však tu nemusí být všechno jen k diskuzi, jsou věci, o kterých se nemusí diskutovat.

I seriál o 13 hřebcích mám moc ráda. I když mě na počátku trochu zklamal, že v něm jde fakt o hřebce ;-) Ale s tím už jsem se vyrovnala, mám koně ráda..
březen 21, 2016 23:32

Powered by Azrul's Jom Comment
busy