VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - V.
Úterý, 29 prosinec 2015
I doma je dobře + bonusové vyprávění o jednom sáňkování. V předcházejících částech svého vyprávění jsem vzpomínala, jak mne vlak svezl v Čechách, na Slovensku (kromě již popisovaných cest to byla prázdninová cesta za krásami Nízkých Tater), Ukrajinou, Anglií a také musím připočítat Holandsko, i když zde jsme využily s Luckou vlak pouze k dopravě z letiště do Amsterdamu a zase obdobně na letiště při odletu.

 

 

 

 

 

Na letišti vlakové nástupiště připomíná cestu metrem, také jsme se na něj dostaly tak, že jsme putovaly po eskalátoru dolů. Na jízdě vlakem nebylo nic zvláštního, ani krajina za okny mne nezaujala. Ovšem historická budova nádraží v Amsterdamu skrývá velký terminál, rozčleněný do několika částí… asi jako kdybyste dali vedle sebe všechna pražská nádraží… Při příjezdu jsme se snadno vymotaly ven, při odjezdu už bylo složitější najít správné nástupiště. Zatímco v centru nizozemského hlavního města vládnou cyklisti, na nádraží máte pocit, že zbytek země ovládá železnice.

 

Těm cyklistům dobře konkuruje i lodní doprava po četných grachtech.

 

Trasu Plzeň-Praha jsem celé roky jezdila s ČSAD tak jednou, dvakrát ročně. S dálnicí a autobusem Student agency se jízda vyšvihla na vysokou úroveň, ta hodinka uteče jako nic. Když jsem poprvé jela Student agency, připadala jsem si jako v letadle, už ten pocit jízdy na vyvýšeném místě k sezení je zajímavý, i když musíte vylézt strmé schůdky… Ale na delší cesty se autobus nehodí, už noční jízda Brno – Mestre (městské dvojče ostrovních Benátek) je utrpení, na rozdíl od vlaku si můžete nohy protáhnout jen během zastávek u čerpacích stanic.  

 

Takže za dcerou do Šumperka jezdím vlakem, zatím jsem tedy nejela Regiojetem, ale s Pendolinem jsem už kamarád. Vlakem jsem jela také do Brna, nebo do Veselí nad Lužnicí (už zmiňovaná cesta, která inspirovala tento cestovatelský seriál).

 

 


 

 

Jezdím tedy nyní vlakem několikrát ročně. Myslím, že v porovnání se západem naše železniční doprava nepokulhává. Jízdenku mi objedná dcera, já si ji pak vytisknu z mailu, musím pak předložit i OP (aby na jednu jízdenku nejelo 20 lidí v různých spojích, protože na daný spoj platí místenka, ale „kdyby něco“, můžete jet i jiným spojem ten den, ale už bez místenky). Pendolino stíhám jen tak, že si musím vzít z CAN v Plzni taxík, tak se tedy párkrát za rok rozmazluji taxíkem. Pokud jedu jen do Prahy, tak pokračuji přímo z CAN Student agency, také koupenou jízdenkou přes internet, zde stačí si pouze pamatovat číslo sedadla a koncové číslo platební karty, protože jízdenka vám platí jen na konkrétní spoj.

 

Pendolino je fajn, protože nemusím v Praze přestupovat. Dcera mi vybere sólo - sedadlo, takže se vezu jako VIP, docela se to k tomu, že jsem jela na nádraží taxíkem, hodí. Vlaky v dnešní době, i když jede člověk v klasickém rychlíku s kupátky, nebo v malém motoráčku, jsou takové, o jakých jsme před 30-40 lety snili. Čisté, jezdící na čas. No, je pravda, že nějaké zpoždění jsem už také zažila, ale zatím v řádu minut, ne hodin. A pokud tedy jedu na popisovanou jízdenku koupenou přes internet, dostávám na telefon zprávy o zpoždění, třeba že tedy Pendolino odjede z Plzně o 5 minut později. Čisté jsou i WC, které kdysi byly největší ostudou ČD.

 

 

 

 

 

 

Nejsem „taxíkový“ typ, donedávna jsem mohla spočítat na prstech jedné ruky, kdy a kam jsem se svezla prostřednictvím taxi. Já nejčastěji to, co potřebuji, oběhám ve městě pěšky, už použití tramvaje je výjimkou. Protože tento díl vyprávění o putování (hlavně) po železnici vyšel krátký, a protože jsem už do předcházejících dílů zamíchala i jinou dopravu, doplním ho ještě speciálním cestovním zážitkem:

 

Ještě za svobodna jsem si koupila svého prvního koně. Nebylo jednoduché pro něj zajistit dostatek krmení, sušili jsme seno, kde se dalo. Když jsem byla těhotná poprvé, čekala Soneta hříbátko. Při druhém těhotenství se kobyla ke mně nepřidala, a tak bylo jasné, že minimálně půl roku, možná až rok, se neodvážím na kobylu sednout, případně to po porodu nebudu stíhat, ale krmit ji bude potřeba stále. K tomu rýpavé poznámky tchána o držení darmožrouta (bydleli jsme v té době u manželovo rodičů). Abych měla klid, ustoupila jsem, kobylu prodala a koupila poníka s vozíkem.K poníkovi se pořídil býček, takže v podstatě krmení bylo stejné, ale na býkovi „rostly peníze“, a hřebeček s vozíkem pomáhal vozit jak zelené krmení, tak jsme s ním sváželi seno.

 

Tenkrát ještě nebyl chov koní v Česku  tak rozšířený, o nynějším značném počtu přepravníků na koně ani nemluvě. Kupec naší Sonety bydlel 20 km od nás, mohla bych to já, nebo kupec dojet pod sedlem, ale jemu se s cizí klisnou jet nechtělo (já přitom, když jsem ji před 3 lety koupila, s ní prvních 15 km z Nejdku do Varů „po kopytě“ jela) a mě se na tuto smutnou jízdu sedlat Sonetu nechtělo. Tak jsem se domluvila s kamarádkou, že počkáme pár dní na sníh a dosáňkujeme tam.

 

Hm, tak to by mě posledních pár let ani nenapadlo, doufat, že bude na silnici alespoň malá vrstva sněhu, tenkrát se to ale vydařilo, ráno v sobotu bylo všude bílo, takže jsem dala na klisnu postroj, zapřáhla staré dětské sáně doslova na dojetí a když už smutné loučení, tak alespoň fakt pořádná slitáž. Co to je slitáž? Staří sedláci neměli pro koně v zimě, v závějích, práci. Koně stáli ve stájích a bylo potřeba jim aspoň trochu protáhnout nohy, takže se zapřahalo do saní a jezdilo po vsi. Kde byl ve vsi jeden sedlák a ježdění by ho asi samotného nebavilo, zapřáhl a poté nechal děti, aby si za jeho sáně navázali ze saní vláček. My jsme se Sonetou tedy zkoušeli maximálně troje saně, protože čím dále od koně, tím je těžší udržet v zatáčkách rovnováhu, nevyjet ze stopy nebo se nezvrátit do strany! Abych se přiznala, nejsem dobrý lyžař, takže jsem nezkoušela skiering (který znáte třebas z filmu Myšáci, Lišáci a Šibeniček), i já jsem se vozila za kobylou v dětských saních, později jsme měli i jedny větší. Na poslední cestu se Sonetou jsem ale zapřáhla do naprasklých dětských, s tím, že ty domů autem už nepovezeme, jenom chomout s postrojem.

 

Daně sice bylo líto, že Sonetu prodávám, ale na saně se mnou šla. Bylo krásné zimní ráno, na silnici asi 2 cm sněhu, zatím nikde žádní cestáři, kteří by nám ho shrnuli. Soneta na zasněžené asfaltce dětské sáně zatížené jen námi dvěma ani necítila. A tak jsme jely – přes vesnici po trávníku podél silnice, zamávaly jsme pár sousedům a už vyjížděly na konci vsi na asfaltku. Jako vždycky jsem řídila kobylu tak, že jsem na cestu dopředu koukala pod jejím břichem, a jestli jsem ji přes ves držela, abychom se s někým nesrazily, teď jsem ji nechala i cválat, i když mě přitom bombardovala sněhovými nášlapky odpadajícími jí z kopyt.

 

Brzo jsme dorazily k prvnímu lesu, kde cesta vedla do údolí malého potoka. Tady, aby sáňky nevjely klisně na nohy, jsme jí je přibrzďovaly nohama (neměli jsme oje a tak kobylka sama brzdit nemohla, měli jsme jen rozporku uvázanou k příčce saní). Aby klisna neuklouzla, držela jsem jí v kroku, právě proto, aby už se nechala takto zpomalit, jsem ji předtím nechala proběhnout. Přejely jsme most a do mírného kopce už nebyl problém Sonetě opratě povolit a počkat, co nabídne. Chtělo se jí klusat, tak klusala. Protáhly jsme se s ní další vesnicí a ujížděly dál. U druhého lesa jsme slezly se saní a nechaly cestou z kopce Sonetu vydýchat. Já ji vedla u hlavy, Dana přidržovala provazem sáně, za kterými šla a hlídala tak, aby Sonetu nebouchaly do spěnek.

 

 

 

 

 

 

 

Vlastně jsme potřebovaly jít chvíli pěšky, abychom se zahřály. Opět v úžlabí kopce tekl potok, přejely jsme mostek a čekalo nás dlouhé táhlé stoupání. V polovině kopce začala Soneta funět, tak jsem ji nechala vydýchat v kroku, ale za chvíli už jsme zase pokračovaly klusem. Spěchaly jsme, abychom co nejdéle oddálily nevyhnutelné. Zrovna jsme tedy vyjížděly z druhého lesa, když nás dohonil sypač a bylo po pohodě. Sebral nám sáňkovačku, zbylo jen trochu tajícího sněhu u kraje. Toho jsme se bály, a už to tady bylo – jsme skoro na suchu! Co teď? Ale sáně byly naprasklé, na odpis, tak holt je dojedeme. Naštěstí i tající břečka umožňovala klouzání saní, jen to tu a tam drhlo. Jely jsme dál, kobylu víc přemlouvaly k občasnému zvolnění tempa, pak v saních křuplo a přišly jsme o větší půlku jedné sanice. Nějak jsme vyrovnávaly balanc, ošoupávaly na rozbité straně dřevěnou vzpěru, ale pokračovaly jsme dál. Jet sama, mohla jsem saně zahodit do příkopu a vyskočit Sonetě na hřbet, takhle jsme v tom byly spolu. Ale zase - když něco sdílíte společně, je i  nehoda nakonec „veselou příhodou z natáčení“…

 

Naštěstí už cesta vedla víceméně po rovině, minuly jsme tři další vesnice. Dojely jsme  do cíle balancujíc na troskách saní, předaly Sonetu novému majiteli a pak mne manžel odvezl s Dankou domů.

 

 


 

 

Skvělý a dramatický zážitek nám pomohl přenést se přes smutek z loučení s jednou kapitolou mého i Dančina koňařského života. Ale já si za dva týdny sehnala Avii a přivezla z Chebu shetlandského poníka, Dana později chodila pomáhat sousedovi s jeho běloušem...

 

MILENA

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře
Pekne........ : Mikin
s tim popisem dopravy naprosto souhlasim.
Pri kazde navsteve Ceska zasnu nad uzasnym skokem, ktery udelala od listopadu 89 verejna doprava.
Od cistych a na cas jezdicich salin a autobusu v Brne az po autobusy Student Agency a vlaky Ceskych drah. Vsechno funguje jak na dratku, mistenky se daji koupit na internetu a staci si zapsat cislo, nemusi se ani tisknout. Priletel jsem nedavno do Vidne driv nez jsem cekal a chytl na posledni minutu drivejsi autobus. Slecna pruvodci vsechno zdarma prerezervovala a uz jsem jel a koukal na film. Nadhera......
Co se vlaku tyce, tem davam prednost kdekoliv na svete. Uz jenom kvuli vyhledu - tam kde z auta vidite jen fabriky a nakupni strediska jede vlak prez zadni dvorky, kolem hrajicich se deti, anebo lidi kteri si vari jidlo nebo jen sedi a pozoruji vlak. A to plati jak v Blansku, tak treba v Bangkoku.
prosinec 29, 2015 23:48
My jezdíme od nás, z České Třebové : Michal
do Prahy a zpátky, pochopitelně. ČD se ukázaly jako zcela špatný podnik, alespoň na této trati. Místenku nedostanu, nejsou, takže jsem většinou musel stát. Špína, záchody smrdí.
Až nám někdo doporučil právě Regiojet. K lístku patří automaticky místenka, pro nás stařečky je automaticky sleva 25%. To je na ČD taky, ale stejně je Regiojet levnější. Navíc hned po nástupu dostanu láhev vody a kávu, to je v ceně. Jídel nemají zrovna obrovský výběr, ale vybere si snad každý a ceny jsou jako u levné "pozemské" restaurace.
Zkrátka, pokud tam kam jedu jede Regiojet, jedu s nimi. Jo a mimochodem, majitelovi patří i Student Agency a tu teď přejmenoval také na Regiojet, ono se to lidem pletlo, když nejsou studenti.
prosinec 30, 2015 09:09
... : deeres
Česká Třebová byl pro mne, pokud jsem jela vlakem, strašák. Léta jsem tam rok, co rok přestupovala na rychlík do Prahy. Nikdy jsem nevěděla dopředu, na které koleji zastaví, to hlásil rozhlas, kterému vůbec nebylo rozumět. Masa lidí se po příjezdu rychlíku vrhla do podchodu a já s velikánskou taškou v jedné ruce a v podpaždí druhé ruky dceru, jsem vlítla do vlaku na Olomouc. Jen tak tak, že jsem zase vylítla a trefila správný rychlík.
Sáně za koněm jsem nikdy nezkusila, ale musí to být prima, za to jsem zkusila skiboby. Seděla jsem na nich poprvé, tak jsem to vzala na Benecku po uježděné zledovatělé cestě dolů a najednou proti mně vyrazil vozka s koni, co zásoboval horské chaty. Zabrzdila jsem až pod koni a vozka to komentoval slovy: " Slečno, máte štěstí, že už to jsou valaši, jinak jste z nich ty valachy udělala."
prosinec 30, 2015 17:40
I já : alka..
Jezdím často vlakem z České Třebové a to kamkoliv. Neřekla bych,že je to taková katastrofa. Vždycky jsem jela slušným čistým vlakem se slušným personálem.A teď co je nové nádraží,to se nedá srovnat se starým.A i to mělo svoje kouzlo.
prosinec 31, 2015 11:40
Ano, Mikine... : Milena.
... na autobus mi kupuje jízdenky dcera a většinou na stále stejné sedadlo. Takže stačí odrecitovat při nástupu číslo sedadla a 4 poslední číslice jízdenky. Někdy mám zaplacené jízdenky 2, na dva spoje, když chytnu dřívější, je dost času následující zrušit. A ještě někomu udělám radost, že si na poslední chvíli mohl koupit jízdenku na mnou uvolněné místo. Když dřívější nechytím, tak odhlásím tuto jízdenku. Limit je myslím půlhodina před odjezdem spoje.
V pendolinu také po nástupu v PLzni dávají malou petku s vodou.
Autobus ČSAD jezdí trasu Plzeň - Praha levněji, ale když člověk odečte čaj a noviny, je levnější Student agency :-)
leden 01, 2016 15:28
... : Mikin
Je to tak, Mileno. Pro me je jediny problem ze nemam pri navstevach Ceska mobil, takze s rusenim rezervace na posledni chvili je to problem.
Michale - ta tvoje spatna zkusenost me prekvapila. Ja jel s ČD na lince Brno - Praha pres Ceskou Trebovou poslednich par let asi 6x a nemohl jsem si stezovat. Asi zalezi na stesti....... smilies/smiley.gif
leden 01, 2016 21:18
Mikine, : Michal
To bude tįm, žes jel z Brna. Ve Třebové už se nechytáš.
leden 04, 2016 19:15

Powered by Azrul's Jom Comment
busy