VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - IV.
Úterý, 22 prosinec 2015
Aneb zážitky z Anglie.  O studiích jsem si vlaku moc neužila. Nastoupila jsem do práce, na nejbližší železniční zastávku to bylo 8 km, takže logicky dostalo přednost autobusové spojení. V podstatě jsem, dokud jsme měli na starosti dojené krávy, měla s výlety skoro utrum. Jednou z výjimek byla cesta s holčičkami na výstavu do Lysé.

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsme tedy vstávali na vlak, včetně manžela, který nás měl „hodit“ na nádraží. Jsem typ, co je rád všude včas, lépe o dost dřív než je nutné, takže když jsme zjistili, že rodinný vůz značky Trabant prostě nenastartujeme, nastartoval se traktor a my čtyři se nacpali do jeho kabiny. Traktor je pomalejší než trabant, ale díky mé časové rezervě byla šance vlak stihnout. Když jsme se blížili k nádraží, vlak už přijížděl. Objet to přes přejezd k nádraží, to by se nestihlo, rozhodl manžel a vzal to traktorem zadem po louce. Bylo to raz dva, nestačila jsem protestovat, že je to nebezpečné, když člověk nenastupuje z peronu ze strany nádraží, ale zezadu, kdy vás průvodčí ani vlakvedoucí, natož výpravčí nevidí…

 

Tohle opravdu nikdy, nikdy nedělejte! A my navíc strčili do vlaku tašku, holky a pak teprve jsem se nahoru štrachala já. Co by se stalo, kdyby holky odjely beze mne?

 

Holt jednou víc štěstí, než rozumu.
 

Vzpomněla jsem si na tuto příhodu během své vzpomínkové cesty minulý měsíc. Na nádraží v Českých Budějovicích jsem stála na chodbičce a pozorovala peron, než pojedeme dál.  Takže jsem si všimla, když průvodčí  nahnala do vlaku cestujícího, který pokuřoval na konci perónu. Hm, už asi jedeme, jenže současně jsem viděla, že v podchodu bere schody po dvou starší pán. Tomu asi ujedeme, napadlo mne, pak mi kmitla vzpomínka, že bude riskovat podobně jako kdysi já, a šla mu pomoci – ještě než k vlaku doběhl, měl otevřeno a pomohla jsem mu nastoupit.

 

Tehdejší cesta do Lysé ale pokračovala další komplikací. Na Smíchově nás odstavili, že je na Hlaváku hlášená bomba. To může být na dlouho, bude asi lepší přesunout se metrem. Samozřejmě jsme mohly jet jen k Muzeu, ale holčičky měly o zážitek víc. Ani ne tak metro, jako jezdící schody. Nejprve se bály, pak by nejraději jezdily nahoru dolů.

 

A to mi připomíná ještě něco úplně jiného – když v Praze otevřeli první trasu metra, tak jsme se na ni s mými rodiči jeli podívat! Bráchovi se dokonce podařilo se ztratit…ale zase se našel.

 

Já tedy chtěla jen dojet na Václavák a teprve následně jsem si uvědomila, že „díky“ vtipálkovi s bombou mají dcerky o zážitek víc, se kterým se původně nepočítalo…

 

 

 

 

 

 

 

Když nastalo rodinné osvobození od dojených krav, vyrazila jsem s dcerou do Anglie. Samozřejmě letecky, ale protože jsme plánovaly navštívit více míst, vymínila jsem si, že po mnoha letech chci jet také vlakem. Vlakem jsme tedy jely z Malvernu do Cheltenhamu, a z něj si druhý den udělaly odpoledne výlet na malou farmičku, odkud pochází jeden z mých importovaných poníků.

 

 

 

 
Cheltenham

 

 

 

Už první vlak znamenal nastupovat na jednom nádraží a vystupovat na jiném, k mému překvapení budova nádraží byla malá a před ním pouze 2 koleje. Vůbec to neodpovídalo velikosti měst, ale oni to Angličané mají asi jinak, protože na naší koleji byly odbaveny během krátké chvíle dva jiné spoje a pak přijel ten náš. Připomnělo mi to tramvaje ve městě – taky různým spojům stačí jedna zastávka. Většina sedadel ve vagonu byla obrácena proti směru jízdy, jen na začátku a na konci byly sedadla otočená i naopak – kolem stolku, kam jsme si zasedly s Eliškou a posvačily, já navíc očima hltala co nejvíce z té trochu jiné zemědělské krajiny za okny.

 

Výlet k lidem, kteří mi před rokem na dálku prodali jedno ze svých hříbátek, byl pro mne exkurzí do chovu podobného velikostí mému. Byla jsem zvědavá, co dělají jinak, a dostala přes tlumočící dceru odpovědi na spoustu otázek. Snad bych měla vzpomenout chvíli, kdy jsme vystoupili na klasické vlakové zastávce – kde nic, tu nic, až na lávku nad kolejemi (aby se nemuselo chodit přes trať), a vyzvednout nás měli rodiče chovatelky.

 

Jak se poznáme? Bylo to snadné – nikdo jiný na zastávce po odjezdu vlaku nečekal, ostatní vystupující odešli, takže bylo jasné, že my, co se bezradně rozhlížíme, a sympatický manželský pár opodál, patříme k sobě. Odvezli nás domů na farmu a než přijela Sophie z práce, byly jsme pozvané na pravý anglický čaj o páté. Tehdy mne nejvíce mrzelo, že anglicky neumím, ale myslím, že jsme si nakonec rozuměli i beze slov, když jsme se večer s nimi zase na nádražíčku loučily.


 

 

 

 

 

 

Z Cheltenhamu mám ještě jeden „dopravní zážiteček“ – do hotelu na konci města jsme se odštrachaly pěšky, ale zpátky do města, když už jsme věděly, jaká je to štreka, jsme jely autobusem. U řidiče jsme si koupili celodenní jízdenku. Na konečné v centru jsme vystoupily, rozbalily mapu a dumaly, jak město obejdeme. Řidič po chvilce vystoupil, a šel se nás zeptat, jestli by pro nás, pokud tedy budeme zde déle, nebyla lepší týdenní jízdenka. Nebyla, ale potěšilo nás, že řidič měl snahu se o nás jaksi co nejlépe z tohoto hlediska postarat.

 

Také další anglické cestovatelské zážitky už nejsou vlakové, snad to nevadí?

 

Například cesta z Oxfordu do Londýna. Nejprve nějaký zmatek kolem jízdenek zaplacených už v ČR. Řidič nás posílá s kýmsi, kdo organizuje nástup do autobusů, za  dispečerem, který naše jízdenky ověřuje a schvaluje, ale pak musel sám vyběhnout a nechat ujíždějící nám autobus znova najet k nástupišti.

 

Nástupiště navazuje rovnou na halu autobusového nádraží, kdy světelná tabule určí, odkud váš spoj vyjíždí – a tak stačí málo nástupišť, použitelných pro mnoho dopravních tras. Když to srovnám s předimenzovaným CAN v Plzni, většinou skoro liduprázdným, tak zde umějí šetřit prostorem. V podstatě většina ostatních autobusových nádraží byla řešená podobně – čekalo se hezky v pohodlí haly, a z ní jen pár kroků k přistavenému autobusu.

 

Jedeme, jedeme, najednou nevím co se děje, vystupujeme kdesi, co rozhodně ještě není Londýn, a jaksi z nálady lidí cítím, že se cosi děje. Dcera zjišťuje co a jak – a prý nelze jet dosavadním autobusem, má rozbitou klimatizaci. OK, tak nás po asi 10 minutách nabírá jiný, dvoupatrový. Myslím, že to by se v Česku asi ani dnes stát nemohlo, že by taková „prkotina“ bránila v cestě dál.

 

 

Nakonec ještě jeden zážitek z londýnského metra. Kdo nezná, tak zdejší podzemka má turnikety, které vás pouští na vaši jízdenku dovnitř, ale také podobné, když jdete ven. Bez jízdenky se turniket neotevře! Takže tímto opatřením čip v jízdence „ví“, kde jste nastoupili, kde vystoupili. Koupily jsme si s dcerou týdenní jízdenku, do 1. pásma, ale při hledání našeho hotelu jsme o stanici pásmo přejely...

 

 

(Z hotelu do města jsme se svezly kus autobusem - to je vážně paráda, že zastavují na znamení, celkově je možných zastávek více a třebas ve městě, když vidíte, že tady asi chcete vystoupit, tak si pípnete na řidiče a on vám za chvíli někde zastaví, že „přejedete“ jen 50 metrů -  na jinou stanici metra, už uvnitř pásma, co jsme měly zaplaceno.)

 

 

 

 


 

 

 

Ouha, turniket nás nechce pustit dovnitř. Co se stalo, proč nám jízdenka neplatí? Vysvětlil nám to dozorčí – musíme doplatit, že jsme předtím přejely. Doplatily jsme, jízdenka se odblokovala a mohly jsme zase do metra. Oceňuji, že to fungovalo právě takto, a ne, že by nás turniket na stanici mimo zaplacené pásmo nepustil ven, nebo že by nás odmítl už snímač v autobusu. Doplatek byl požadován tam, kde jej bylo možné i zaplatit.

 

Maličkosti, ale i proto se mi v Anglii líbilo.

 

 

MILENA

 

 

 

 

 

 

Komentáře
... : Andrea Mal.
Cestování vlakem má své kouzlo. Nasajete atmosféru zemí, kterými projíždíte, potkáte zajímavé lidi…
Nebyly jste v Šeptající galerii v katedrále svatého Pavla? Ta se nachází v kopuli katedrály a vzhledem ke své výborné akustice, se zde může šeptat nějaké tajemství do zdi na jednom konci a bude to slyšet i na straně druhé. Jen se člověk musí ujistit, že našeptává té správné osobě! smilies/smiley.gif Takhle se tam prý vyznává láska smilies/smiley.gif

Moc se mi to čtení o mašinkách líbí a už se těším na další.
prosinec 23, 2015 09:16
Mileno, : deeres
také si ráda přečtu články od tebe. Cestování autem je pohodlné, ale schází mu ten náboj dobrodružství. Tedy, pouze v případě, že nemáte nablblou navigaci, která vás navede ke sjíždění Nuselských schodů. Pak i v autě máte ten správný adrealin. smilies/cheesy.gif
prosinec 23, 2015 09:55
Andreo, : Milena.
V Londýně jsem si nenechala samozřejmě sv. Pavla, a vylezla jsem nejen na popisovanou galerii, ale až úplně nahoru. K mé smůle pršelo a tak jsme z města tolik neviděly. Ale je to vážně nádherná stavba, ohromující. Tak jsem si slíbila, že postupně navštívím i naše významné chrámy, olomoucký už mám splněný :-)
Krásné byly i další kostely - v Malvernu, v Cheltenhamu, Oxfordu. Naproti tomu kostely v Amsterdamu si na parádu rozhodně nepotrpí, prostě ryzí protestanti si chrámy zdobit nemusejí. Tak je možná dobře, že u nás převládala katolická církev a soustředila tolik uměleckých předmětů do kostelů...

prosinec 23, 2015 13:18
deeres, : Milena.
Ano, myslím si, že autem se tolik nezažije, nehrozí, že ti ujede, pojede jinam. Ale jeden zážitek přidám, kterému, kdyby ho vyprávěl někdo mě, neuvěřím - z autostopu:
Maturovala jsem mimo jiné i z praxe, dva dny před skládáním maturity ze zbylých 5 předmětů. Z praxe nás zkoušeli na školním statku, a když jsme byli hotovi, čekala nás cesta ze školního statku autobusem zpět do Chebu, a pak vlakem domů. Ale kolem statku vedla silnice do Varů. Tak, než jel autobus, zkusila jsem s kámoškou z áčka stopa. Nic zvláštního, že? Ale vydržte. Stoply jsme si Němce ve sporťáku - Toyotě. Magda se s ním jakž takž domluvila, já se snažila aspoň inteligentně tvářit. Pochválila mu auto, že jsme v takovém v životě nejely (a v mém případě ani nikdy potom), pak šprechtila dál, až se obrátila na mě: já mám smůlu, nemám sebou řidičák, ty jo? Já jo, proč?, odpovídám. No prej nás pustí za volant. Co? Si děláš prdel? Nebo on?
Zastavil, prozkoumal můj řidičák, a fakt mi to auto půjčil.
Tak jsem si vyzkoušela jízdu ve skutečném žihadle. Vzpomínám si, jak úžasně sedělo v zatáčkách, čile reagovalo na plyn, a odvezla jsem se až před náš dům.
PS: o asi 4 roky později jsem si jednou stopla svého budoucího manžela.
smilies/grin.gif smilies/grin.gif
prosinec 23, 2015 13:32
Mileno, : deeres
stopem jsem jezdila hodně, v šedesátých létech to bylo běžné, ale manžela jsem si takhle ulovit nedokázala. smilies/wink.gif
Ale jela jsem nedobrovolným stopem s okupační ruskou armádou. Kdysi jsem tady o tom napsala článek. Tehdy to byl opravdu adrenalin, byla jsem přesvědčená, že se z toho živá nedostanu.
prosinec 24, 2015 07:17

Powered by Azrul's Jom Comment
busy