PŘES HORY, PŘES DOLY – BULHARSKO A ŘECKO - IV.
Úterý, 23 říjen 2007

Nakonec všechno dobře dopadlo - po delším přejíždění sem-tam po městě konečně nacházíme výpadovku. Z hlavní silnice pak brzy odbočujeme na obec Rila, kde zastavujeme u malé benzínky. Nafta tu nestojí ani euro a ještě nám ji sami natankujou. Odtud už po nezvykle kvalitní vozovce vjíždíme do předhůří Rily vstříc novým zážitkům.

 

 

 

 

 

 

     Na horizontu se nám začínají odhalovat první vrcholky rilských velikánů. Rila je nejvyšší bulharské pohoří a jedná se o poměrně složitý horský komplex. Je zde plno ledovcových jezer s horskými potoky a pramení tu řeky Iskar, Marica, Mesta a přítoky Strumy. Hřbety hor pokrývají jehličnaté lesy, ve vyšších polohách kleč, vrcholky štítů jsou už pak jen skalnaté. Téměř polovinu pohoří zaujímá Národní park Rila, založený v roce 1992, který se pyšní spoustou turistických tras a sítí chat, které byly postaveny ještě v dobách komunismu. Místy jsou vybudovány i tzv. zaslony, jednoduché přístřešky bez vybavení a údržby, které mohou využít turisté v nouzi pro případný nocleh.

 

 

 

     Z městečka Rily projíždíme hustými vysokými lesy, až dorazíme přímo k Rilskému monastýru, který se nachází v úzkém údolí Rilské řeky ve výšce 1147m. Byl založen poustevníkem sv. Ivanem Rilským v 9.století n.l. a je největším a nejslavnějším klášterem v Bulharsku. V roce 1343 jej makedonský vladyka Chrelju přestavěl na pevnost a doplnil kostelem Světa bogorodica (Panna Marie).

 

 

     Přímo před branami kláštera je placené parkoviště, ale my zastavujeme o kousek níž na odstavné ploše, kde se parkovné nevybírá, a kde nám auto „hlídají" krávy pasoucí se na škarpě u silnice. Krom nás tu stojí i několik dalších aut a potkáváme se tu dokonce se skupinkou Japonců, kteří se s námi dávají do řeči.

 

     K božímu stánku je to odsud asi jen 200 metrů chůze do mírného kopečka. Vstup do kláštera je zdarma, platí se pouze za návštěvu východního křídla monastýru, postaveného až v roce 1961, které slouží jako prostory k vystavování klášterních předmětů, zapsaných na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

    

Nejsem zrovna milovníkem kostelů, kaplí a klášterů a jejich duchovno i movité bohatství mě nikdy nedokázalo oslovit. Když jsem ale viděla Rilský monastýr na fotografiích, říkala jsem si, že tohle bude něco naprosto impozantního a bude stát za to si klášter prohlédnout. Žádná fotografie však nedokáže vystihnout, co nyní ve skutečnosti vidíme. Nelze to totiž ani pořádně popsat slovy. Když napíšu, že před sebou vidíme komplex historických budov, za kterými vyčnívají vrcholky hor, těžko si z toho někdo může představit tu nádheru, kterou pomalu ani nejsme schopni vstřebat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Klášter je obehnaný mocnými zdmi, které mu dodávají vzhled tvrze, když ale vstoupíme klenutou branou, tento dojem se vytratí. Jen tak tu stojíme na nádvoří a s němým úžasem se rozhlížíme kolem sebe. Klášter je mnohoúhelníková stavba, uprostřed s nádvořím, se zvonicí a kostelem. Nosný systém celého kláštera tvoří kámen, ale vše ostatní (podlahy, stropy, schody) je ze dřeva a tyto dřevěné díly jsou pomalovány barvami. Na vyzdívaných prvcích jsou různé fresky a malby se scénami z venkovského života a výjevy z bible. Klenba kolem vydlážděného dvora podpírá řadu mnišských kobek.

 

 

 

     Po prvotním velkém dojmu si klášter prohlížíme zblízka důkladněji. Středem celého komplexu je kostel, jedná se o trojlodní baziliku, kopulemi zaklenutou stavbu. Na výstavbě kostela se podíleli tehdejší mistři bulharského stavitelství, malířství a dřevořezby. Interiér kostela zdobí nádherné fresky a pozlacený ikonostas (oltářní stěna) s 36 postavami.

 

     V chrámu se také ukrývá hrob posledního bulharského cara Borise III.. Kolem kostela je kopulemi zakrytý ochoz, který je též nádherně vyzdoben velkým množstvím fresek. Jsou zde malovány celé výjevy z Bible jako obrázkový příběh.

 

    

 

 

 

 

    

 

     Dojem z klášteru je pro všechny úžasný až do té doby, než se Terka začne dožadovat návštěvy toalety. Když totiž poprvé ve svém mladém životě uvidí turecký záchod, s naprostou hrůzou a zděšením ve svých modrých kukadlech vybíhá odtamtud ven se slovy, že to se radši „po.....". 

 

 

     Naprosto zhnusena pak dodává: „Co to je vůbec za národ, když nemají ani normální záchody?"   

 

 

     My ostatní si z ní utahujeme a máme legraci ze zhýčkanosti a rozcapenosti postkomunistické generace. Terka pak na nás vyzvídá, jakým způsobem se takový záchod používá, a jak lze docílit správné trefy (konkrétně při vykonávání velké potřeby) do poměrně úzkého otvoru. Zapřádáme na toto delikátní téma obšírný rozhovor a předkládáme různé varianty procesu vyměšování.

 

     Samozřejmě že se u toho dost nachechtáme, nejvíc pak Terce, která začíná hekat, že už to nevydrží. Nakonec se nějakým záhadným způsobem zašpuntuje a má na chvíli klid.

 

 

     Protože prohlídku monastýru už máme za sebou, uchylujeme se k odjezdu. V klášteru lze sice přespat (za 20 EU za osobu), my jsme si ale na cestě kousek před klášterem všimli ukazatele na kemp, a tak máme v plánu přečkat dnešní noc právě tam. Sjíždíme podle šipky ze silnice a přijíždíme na louku, kde není nic jiného než jakési betonové základy a o kousek dál starý polorozbořený dům s vytlučenými okny, silně připomínající ten z filmu Blairwitch...

 

 

 

(pokračování zítra)

 

Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.

 

 

Komentáře
rilsky monastir : remcalek
jsme videla pouze z vysky 1000 m. zadna duchovni hodnota nemohla byt tak velka, aby me donutila tech 1000 m slezt a pak zase vylezt s 20 kg zatezi na zadech.
říjen 23, 2007 11:41
nojo, ty si šlapala - : d@niela
kdežto oni měli "pod zadkem kolečka" :-)
říjen 23, 2007 11:56
:-))) : Míša šíša
S 20ti-kilovou zátěží bych těch 1000 metrů převýšení taky teda nezdolávala. My jsme šli druhý den s asi 16ti-kilovým báglem, a to jsem taky šetřila každej krok smilies/smiley.gif
říjen 23, 2007 12:06

Powered by Azrul's Jom Comment
busy