PŘES HORY, PŘES DOLY – BULHARSKO A ŘECKO - III.
Pondělí, 22 říjen 2007

Celnice si bere naše pasy a my čekáme, kdy bude od nás chtít i zelenou kartu, techničák a notářské potvrzení, že můžeme používat firemní auto. Celnice nám ale pasy vzápětí vrací, a když stále stojíme a čekáme, co bude dál, řekne oukej a mávne rukou. Aha, tak to buzerace nastane až u té druhé budky, myslíme si.

 

 

 

     Ve druhé budce ale nikdo není, a tak nás napadá, že si celníci asi mění službu a že tu pěkně zkejsneme. Jenže opodál stojí celník a mává na nás rukou, ať jedeme. Cože? Nemůžeme tomu věřit. To je opravdu všechno? Tohle je ta obávaná balkánská hranice? Buď se situace po vstupu do EU rapidně změnila, nebo se celníci zahojili na těch Turcích, či prostě na nás neměli po ránu náladu. Dojíždíme k další budce, kde si máme koupit silniční vinětu, ale prodavačka nám říká, že computer je kaput a že nám nic nemůže prodat. Máme si prý známku koupit dál na benzínce. S obavami pokračujeme v cestě a čekáme, kdy vyskočí nějaký policista a zkasíruje nás, že nemáme vinětu. Zastavujeme u benzínky asi 5 km za hranicemi, ale na kase mají nápis, že týdenní známku nemají, a měli bysme si tak tedy koupit známku měsíční, která je podstatně dražší. Axl se však přece jenom ptá prodavače - a vida, týdenní známku navzdory nápisu mají.

  

     Silnice za hraniční čárou je v rekonstrukci a svedena do jednoho jízdního pruhu i pro auta v protisměru. Rychlost je povolena na 40 km/h., takže se posouváme neskutečně pomalu a je to docela vopruz, protože krajina okolo nic-moc a není se na co koukat. Cestou vidíme akorát několik skupinek dělníků, kteří by měli na silnici pracovat, ale vesměs všichni buď mudrují nebo sedí na pangejtu a svačí či pokuřují. S tímhle socialistickým přístupem k práci budou tu silnici opravovat ještě hodně dlouho.

 

 

     Jedná se o kamínek do mozaiky vystihující stav v Bulharsku. Je zřejmé, že lidé tu jsou oproti nám ohromně chudí, a že se zem stále ještě nevzpamatovala z komunistického „blahobytu". Rodinné domky tu vypadají daleko žalostněji  než v Srbsku. V mnoha případech jsou zcela neomítnuté a pokud omítku mají, je opadaná. Střechy jsou polorozbořené a vůbec - všechny tyhle vesnice, které míjíme, v nás vyvolávají rozpačitý dojem. Kam jsme se to, proboha, vypravili? Když projíždíme periférií Sofie, není to o moc lepší. Buď míjíme omšelá paneláková sídliště, anebo jedeme špinavými ulicemi se starší zástavbou nízkých domů. Silnice je tu úděsná, vypadá to, že jsme někde na poli, jaká se zde zdvihají oblaka prachu. Axl zdejší vozovku přirovnává k cestám v Keni.

 

     Na chodnících pak prodávají trhovci ovoce a zeleninu a my nechápeme, jak si tyto prachem pokryté a olovem nasáklé produkty může vůbec někdo koupit.

 

     Všechny čtyři jízdní pruhy jsou narvané k prasknutí, mísí se tu auta západních značek se všemi těmi Daciemi, Ladami a Moskvičemi, krom toho i s povozy taženými osly či mulami. Řidiči zde na sebe v jednom kuse troubí a předjíždějí se riskantními kličkami. Zahlédneme úkaz, při kterém se kuckáme smíchy. Na jedné z křižovatek zůstává stát červená Dacie a auta za ní ji s mohutným troubením objíždějí. Z vozu vyskakuje mladík s pětilitrovým kanystříkem, naprosto nevzrušen si dolévá benzín do nádrže a vzápětí spokojeně pokračuje v jízdě.

 

      Na další křižovatce nás pak obklopí hejno cikánských dětí. Obchází auta cizích značek a snaží se jim umýt (respektive ušpinit) okna, za což pochopitelně somrují peníze (a případně něco dalšího čórnou z auta). Dostatečně varováni před takovými situacemi odháníme posunky děcka pryč od auta, ale vůbec na to nereagují. Petr na ně křičí a posléze i troubí, jsou však jak slepá a hluchá. Když na ně zahrozí i pěstí, konečně jim dochází, že z toho nic nebude a stahují se. Asi desetiletá holka, která má celé ruce potetované od zápěstí až k rameni, nám aspoň vztekle kartáčem omatlá boční skla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Jsme šťastni, když máme Sofii za sebou. Dokonce se mění i vzezření vesnic a měst. Namísto polorozbořených starých domů, které jsme viděli za hranicemi, objevuje se zde novější výstavba, i když tedy v socialistickém slohu - jsou to typické krabice se sedlovou střechou. Snad u všech domů, ať už mají předzahrádku či ne, roste vinná réva, která tu tvoří statné stromy s do daleka se pnoucími větvemi obsypanými tmavými hrozny. I zde přítomnost květin suplují svazky sušících se červených kapií. Ale vypadá to docela hezky.

 

     Kousek za Sofií najíždíme na novější silnici, o které se říká, že ji Evropská unie 4krát zaplatila a Bulhaři ji 1krát postavili. Je sice lepší než to, po čem jsme jeli předtím, ale nějak super zas taky není.

 

     V Dupnici pak sjíždíme z hlavní trasy do centra města, protože si potřebujeme vyměnit bulharská leva. Dupnica je stejně nevábná jako všechna ostatní města - rozbité, špinavé domy, nepořádek v ulicích, obchody ve stylu magazínu v bývalém SSSR. Pak ale přijíždíme na malé náměstíčko, kde je i parkoviště a odkud vede asi tak 200 metrů dlouhá pěší zóna.

 

     Zde to vypadá již kultivovaně. Po obou stranách ulice jsou rozmístěny obchody v západoevropském stylu, většinou se značkovým zbožím, čemuž odpovídají i ceny. Mezi nimi nacházíme banku s bankomatem, a tak si vybíráme peníze.   Zastavujeme se v jedné z četných kavárniček se zahrádkami a dáváme si tu pivo a frappé nevalné chuti. Petr pak ještě ochutnává místní palačinku s „uzdóbou", která se skládá ze šlehačky, kakaového sypání a jakéhosi zeleného přelivu.

 

 

 

    

    

     Po občerstvení chceme pokračovat v cestě, ale vyjet z města není tak jednoduchý úkol, jak by se snad mohlo zdát.

 

     Jak zjišťujeme i později, ve všech obcích chybí dopravní značení, které by určovalo jakýkoliv směr. Na žádné křižovatce prostě nelze najít ukazatel, a tak tápeme a stylem pokus-omyl zkoušíme různé ulice.

 

 

     Po chvíli vjíždíme do jakési cikánské čtvrti, kde najednou silnice končí a dál pokračuje snad jen kamenitá cesta.

 

 

     Asi budeme muset rychle zmizet...

 

 

 

 

(pokračování zítra)

 

Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.

 

 

Komentáře
moc hezky psaný cestopis - a je to dokonce napínavý :) : ivanka
už se těším zas na další
říjen 22, 2007 11:43
hele, jak je vidět, : dess
domů jste dojeli ve zdraví, a dokonce si myslím, že to musela být krásná dovča, přes všechna ta současná a určitě ještě následující dobrodružství.
je to super.
říjen 22, 2007 13:00

Powered by Azrul's Jom Comment
busy