PŘES HORY, PŘES DOLY – BULHARSKO A ŘECKO
Čtvrtek, 18 říjen 2007

Tak jako předešlý rok, i letos jsme při výběru místa dovolené toužili skloubit dvě destinace. Divokou nespoutanou přírodu s vysokými vrcholky a azurové moře s hřejivými slunečními paprsky. Odmítáme trávit své dovolené s cestovními kancelářemi, neboť aby nám ještě ve dnech volna někdo organizoval čas a program, na to nejsme stavění.

 

 

 

 

 

     Rovněž představa zájezdu „all inclusive", kdy se dovolená smrskává na přechod mezi hotelovým bazénem, barem a zalidněnou pláží a na případný organizovaný výlet k nějaké té pamětihodnosti, nám způsobuje mrazení v zádech. Proto veškeré rozhodování o tom - kam, jak a co tam - je pouze na nás. Bylo-li vloni jednoznačnou volbou Chorvatsko s pohořím Velebit, rozmýšleli jsme se letos mezi Bulharskem a Rumunskem. Nakonec zvítězila Mussala, nejvyšší to hora nejen Bulharska, ale celého Balkánu vůbec. Rukavice byla hozena - tam prostě musíme vylézt!

 

 

    

      Při pohledu do mapy jsme pak namísto povalovačky u Černého moře zvolili poměrně kratší cestu na Jih - do Řecka. A hned na ráně se tak vyskytl malý ostrůvek Thassos, o kterém jsme se dočetli, že patří mezi ty nejhezčí z Řecka, s mnoha pozoruhodnostmi. Bylo rozhodnuto a stačilo si jen vybrat vhodný termín. V loňském roce se nám osvědčila polovina měsíce září. Silnice a hraniční přechody zely prázdnotou a po sezóně jsme byli jak v horách, tak u moře téměř sami.

 

     Proto i letos jsme zvolili až poprázdninové období a potvrdilo se nám jako neochvějně výhodné. Volné přechody, opuštěné hory, nezalidněná přímořská letoviska, příjemná teplota kolem 27 stupňů.

 

     Nerušeni přívalem ostatních turistů viděli jsme překrásné kouty naší země a krom toho jsme mohli pozorovat i běžný život v oblastech, kterými jsme projížděli, což by se nám například při cestě letadlem nepoštěstilo. I když na internetových stránkách ministerstva zahraničních věcí stále „visí" upozornění o nebezpečnosti v Bulharsku a doporučení necestovat sem na vlastní pěst, můžu prohlásit, že za celou naši cestu jsme nezaznamenali jedinou nebezpečnou situaci.

 

     Celkem jsme najeli 4.250 kilometrů a přes veškeré zmínky o riskantní jízdě bulharských a řeckých řidičů nutno říci, že daleko kritičtější situaci lze zažít na českých dálnicích.

 

     Cestu naskrz Balkánem jsme podnikli celkem čtyři - Axl, Terka, Petr a moje maličkost (Míša). Ač v širokém věkovém rozpětí (20 - 47 let), přes generační rozdílnosti si vyhovujeme, a za celou dobu se mezi námi nevyskytly žádné rozepře (pominu-li hádky při stolní hře Aktivity, kdy hrál tým žen proti týmu mužů Tongue out).

 

 

 

 

A teď už vás zvu,

abyste alespoň virtuálně s námi prožili

naše putování:

 

 

 

 

 

 

 

30.srpna 17:45 hod. - vyjíždíme z Humpolce

 

     Cestou si za denního světla opakujeme pár důležitých bulharských slovíček a bavíme se nad frázemi typu: „Charesvaš mi" (Líbíš se mi) - „Imaš krasivi oči, chubavi kraka" (Máš krásné oči a nohy) - „Vljubich se v tebe" (Zamiloval jsem se do tebe) - „Gledaj si rabotata!" (Trhni si nohou!) apod. Výuku podobných vět oceňuje především Axl - tvrdí, že se mu takováto slovní zásoba bude obzvlášť v horách náramně hodit....

 

      

      V půl osmé dorážíme na hranice se Slovenskem, kde zjišťujeme, že Petrovi chybí pas.

 

     Abych to vysvětlila - jako nejzodpovědnější (!) člen celé výpravy jsem všechny pasy vzala k sobě a uložila je do sáčku na suchý zip - jako ochranu proti případnému znehodnocení. Asi týden před odjezdem jsem pasy uložila do cestovní tašky a v průběhu dalších dní je každodenně kontrolovala, zda tam opravdu jsou a neodešly si někam po svých. V den odjezdu mě však osvítil nějaký Duch svatý či co a umínila jsem si, že všechny pasy ještě okopíruju, kdyby náhodou došlo k eventualitě, že nám budou odcizeny a my museli podnikat anabázi na zastupitelských úřadech.

 

      Protože jsem však byla vytížena dalšími přípravami na cestu, dala jsem okopírování pasů za úkol Terce a víc se o to nestarala. Terka mi pak vrátila zpět sáček, kde pasy na první pohled byly přítomny, a mě už nenapadlo kontrolovat jejich počet. Bystrému čtenáři jistě dojde, co se stalo - poslední kopírovaný pas prostě zůstal zapomenutý v kopírce...

 

     Já jsem sáček s ostatními pasy uložila zpět do zavadla a následně jeho přítomnost v tašce ještě několikrát revidovala, a to i před výjezdem z domu se slovy: „Tak ještě postoprvé zkontroluju pasy... jo, jsou tady."

 

 

 

 

(pokračování zítra)

 

Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.

 

 

Komentáře
Teda to je průšvih, : wendy
já taky mívám pocit, že se můj pas vydá v nestřeženém okamžiku někam na cesty beze mne a tak ho několikrát kontroluju. Tohle se mi naštěstí ještě nestalo. MYslím si ale, že každý by měl mít svůj pas sám u sebe. Jo a ofocuju ho taky. Všem to radím. A jedné paní jej skutečně v Tunisku ukradli a jak byla ráda, že má kopii !
Jinak tě musím Míšo pokárat - jsi jako sestry Bártovy - v nejvypjatějším okamžiku konec. Nebo pochválit ?
říjen 18, 2007 09:20
kopírovat tyhle zelené pasy je snadné . . . : toulavej
kopírovat nové pasy vínové barvy či jaký to je červený odstín je ovšem jiný kafe - tedy na černobílé kopírce myslím. Mají totiž skvělé ochranné prvky, pruhy, které jdou přes zalaminovanou fotografii, takže na čb kopii se nepoznáte. To vymyslel někdo hodně chytrý, který si myslel, že v Čechách se už používají jenom barevné kopie . . .
Se zahrabáním důležitých věcí v batohu mám dobré zkušenosti. Když se po dvou měsících vracím z výletu, mám vždycky problém najít zpáteční letenku, klíče od auta a baráku v Čechách, všechny průkazky a český peníze na odjezd z Ruzyně domů . . .
říjen 18, 2007 14:40

Powered by Azrul's Jom Comment
busy