SVATEBČANEM V BANGLADÉŠI - 1
Pondělí, 24 únor 2014

Kousek od nás, v údolí Klondike, žijí stáří kamarádi Greg a Cythia. Maji dva kluky zhruba stejného věku jako naše dvě holky. A staršího z nich, 25-letého Charlese, zavál osud coby pracovníka křesťanské misie až do dalekého Bangladéše. Tam se seznámil a později i zasnoubil s místní dívkou jménem Ruth, a tak se stalo, že jsme byli pozvání na svatbu...

 

 

 

 

 

 

     Joanina i moje první reakce bylo zdvořile poděkování, připadlo nám to trošičku z ruky. Pak jsme si ale uvědomili, že se zhruba v té době chystáme na dovolenou do Thajska, podívali jsme se na ceny letenek, a bylo rozhodnuto. No řekněte, kolikrát za život dostane člověk tak exotickou nabídku?

 

     A tak jsme v polovině listopadu opustili už hodně mrazivý Yukon a letěli do Vancouveru, odkud jsme po několika dnech, prožitých s rodinou starší dcery, vyrazili směr Asie. První let byl jen krátký skok malým turbovrtulovým Dash 8 do Seattle. Jako leteckého fandu mě krátce před přistáním nadchnul pohled na tovární letiště Boeing Field, obklopené obrovskými halami na výrobu letadel.

 

     V Seattle jsme přesedli na velký Boeing 777 a po několika jídlech, filmech a 10 hodinách, jsme přistáli v Tokyu na letišti Narita. Tam jsem se musel s Joanne rozloučit, protože nás společnost United nějakým omylem rozesadila. Já pokračoval do Bangkoku s japonskou společnosti ANA, Joanne letěla dál s United. Naštěstí byl časový rozdíl mezi oběma lety jen 5 minut.

 

     Při nástupu do letadla jsem byl překvapen velice moderním interiérem, nízkým hlukem klimatizace a příjemným osvětlením. Okénko, u kterého jsem seděl bylo mnohem větší než v jiných letadlech, a chyběla na něm obvyklá stahovací roleta. Místo ní byl jen vypínač, kterým se dalo celé sklo pomoci tekutých krystalů plynule zatemnit. Došlo mi, že sedím v novém Boeingu 787 - Dreamliner. Z toho jsem měl velkou radost, protože jsem chtěl tímhle strojem, který je místo z hliníku vyrobeny převážně z uhlíkových vláken, jednou letět.!

 

      A navíc - při letech s ANA, je na rozdíl od United, zadarmo alkohol :-)))

 

      V Bankoku jsem i přes tuto radostnou skutečnost našel bez potíží manželku už ve frontě k pasovému odbavení a v krátké době jsme byli společně na cestě do hotelu, který jsme si nedaleko letiště ve čtvrti Lak Krabang zajistili (za pouhých 20 dolarů na noc) pomoci internetu. Náš pokoj byl za tu cenu překvapivě pohodlný a v okolí byla spousta stánků s výborným thajským jídlem a obchodů se vším možným.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Takže, když k tomu přidáte ještě přátelské a usměvavé Thajce, uběhlo nám těch 24 hodin čekání na další letadlo jako voda. Nás následující let byl se společnosti Lanka Air do Colomba a po osmi hodinách (které jsme částečně prospali), do Dhaky. Když se podíváte na mapu, vypadá to jako blbost, ale letenky byly v porovnání s ostatními společnostmi za poloviční cenu.

 

     První hodiny v Bangladéši byly tak trochu šok. Po krásných, supermoderních letištích ve Vancouveru, Seattle, Tokyu a Bangkoku vypadalo letiště v Dhace jako kadibudka. Tmavé interiéry, nízké stropy, padající omítka. Nepříjemné vypadající celník, který vybíral lidí k prohlídce zavazadel, si nás naštěstí nevšiml, a tak jsme mohli pokračovat do terminálu pro domácí lety. Ten byl hlídán zuřivě vyhlížejícím mužem s dlouhým rudým plnovousem v tradičním bílém muslimském oděvu a sandálech. Ještě větší vážnost mu dodával samopal AK-47 Kalašnikov.

 

    Čekání bylo dlouhé, nebylo co dělat, ani co jíst. Nakonec jsme se ale dočkali a nastoupili do starého známého kanadského Dash-8. Bylo to jako pohlazení teď už vzdáleného domova, i když všechny nápisy vevnitř byly v němčině. Sedadla ale byla potrhaná a okénka zevnitř i zvenčí tak strašně poškrábaná, že nebylo vůbec vidět ven. A tak jsme letěli poslepu nad deltou řeky Gangy, doufajíce, že aspoň piloti něco vidí.

 

     Oznámil jsem Joanne, že zatímco ona v Colombu spala, podařilo se mi připojit k internetu a přečíst si mail od Cynthie, která nám oznamuje, že nás v Chitagongu bude čekat muž jménem Akhtar. "Kdo je to? Někdo z rodiny nebo jen řidič?", chtěla vědět žena. Rozhodl jsem se ji uklidnit a pravil: "Neboj, Akhtar není zlý člověk. Je však velice prchlivý, nenávidí bělochy a svým mečem vládne znamenitě". Žena mě za to nazvala známým hospodářským zvířetem...

 

     Na letišti v Chitagongu nás však čekala kromě Akhtara i důvěrně známá tvář. Ženichův mladší bratr Marlen, který byl v Bangladéši už dva týdny, a ujal se proto role průvodce. Řekl, že cesta z letiště trvá obvykle asi 45 minut, ale že to teď v hustém provozu bude trvat asi déle. Nasedli jsme do otlučeného mikrobusu, netušíce, že nás čekají nejhrůznější dvě hodiny života.

 

 

 

 

 

 

 

      Akhtar řídil jako šílenec. Předjížděl vozidla zpráva i zleva, neustále troubil a snažil se ostatní řidiče zastrašit tak, že do nich najížděl. Na jeho obranu nutno říci, že se tak chovali skoro všichni a většinu soubojů vyhrávali řidiči náklaďáků, kteří měli na bocích svých strojů navařené železné traverzy. Kdo si musel dávat největší pozor, byli rikšové a řidiči tříkolových motorových taxíků. Těch byly všude tisíce, nebyly, narozdíl od těch v Bangkoku, nijak ozdobené, ale naopak natřené ošklivou zelenou barvou a opatřené mříží jak pro řidiče, tak pro pasažéry.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Projeli jsme jen asi dvě křižovatky s fungujícími semafory, které ale každý naprosto ignoroval. Jednu z nich zcela zatarasila šlapací rikša řízená velice starým a vychrtlým pánem, který se odmítal zařadit do provozu. Situaci vyřešil několika dobře mířenými ranami bambusovou holí přes jeho chrbát policista, který měl stejně jako ten na letišti divoký rudý plnovous. Celkové to všechno působilo dojmem místa, kde naprosto selhala lidská civilizace i jakýkoliv řád a kde vládne zákon džungle.

 

      Všechen ten chaos v dalších asijských městech jako třeba Bangkok nebo Rangoon se najednou zdál být nevinnou dětskou hrou. Řekl jsem něco v tom smyslu Marlenovi, který suše poznamenal "Chitagong má jen 3 milióny obyvatel. To byste měli vidět ten kravál v Dhace..."

 

     Ale všechno má svůj konec a naše vozidlo najednou odbočilo do postranní uličky, otevřela se brána a my vjeli do tichého dvora komplexu vlastněného rodinou Bishwash. A už nás vítal usměvavý vysoký tatínek nevěsty, Alfred, jeho bratr Albert a maminka Frida. Všichni mluvili velice dobře anglicky a měli z našeho příjezdu obrovskou radost. Objevil se i ženich s rodiči a pannou nevěstinkou a už jsme seděli v obývacím pokoji, zahrnováni nejrůznějšími dobrotami.

 

    Hned jsme si padli do oka s Alfredem, který ochotně odpovídal na všechny mé otázky.  

 

 

 

 

 

 

 

     On i jeho rodina jsou členy malé křesťanské komunity v převážně muslimské zemi. Proto ta biblická jména. Jeho otec byl význačným lékařem a zakladetelem místní lékařské fakulty. Oba synové proto dostali dobré vzdělání a zdědili slušný majetek. Alfred byl v mladí členem reprezentačních družstev v basketbalu a badmintonu.

 

 

 

 

 

Proto má také přímo v areálu zastřešené hřiště pro oba sporty, 

na kterém se budou po celý týden odehrávat svatební obřady. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     A protože měl první obřad právě začít, oblékla si Joanne sárí a já podivný pákistánský oblek zvaný "saroni", který ze mne okamžitě udělal hvězdu večera. Oblek, který stojí v Bangladéši několikaměsíční výplatu a který se mi podařilo koupit jen mírně použitý za pouhých 5 dolarů u nás v Dawsonu...

 

 

 

 

 

  No řekněte - není tahle fotka,

kde jsem s ženichem i nevěstou,

přímo poklad?

 

 

MIKIN,

těžkej frajer

 

 

 

Komentáře
... : Mikin
Toho "tezkyho frajera" tam pridala Daniela. Ale kdyz se divam na tu fotku, tak souhlasim..... smilies/cool.gif
únor 24, 2014 21:48
Hezký, frajere, : Krakonoš
tak zdravim za Louži! smilies/wink.gif
únor 25, 2014 01:14
Mikine, úžasné! Moc ti to sluší. : Myška
Už se těším na pokračování.
únor 25, 2014 06:51
Teda : Michal
tohle čtení jsem zhltnul jak malinu. A ten fešák na konec. Moc se těším na pokračování. smilies/smiley.gif
únor 25, 2014 08:43
Dekuji pratele. : Mikin
Ja vedel ze kdyz se trochu vyfesakuju, tak budu mit uspech.
únor 25, 2014 09:38
Mikine : kim
i v tom habakuku z tebe přímo sálá nabitost testosteronu.
únor 25, 2014 14:05
... : mia I
Vy tu pořád obdivujete Mikina, ale nevěstu nepochválí nikdo smilies/grin.gif smilies/grin.gif

Mikine stojíš tam jako podle pravítka a ten přídomek těžkej frajer opravdu sedí. smilies/wink.gifJinak ta tříkolka , to je nářez, ale asi běžný technický stav v těhle končinách. smilies/grin.gif Umíš hezky, ostatně jako vždy, podat Vaše zážitky. Těším se na další článek.
únor 25, 2014 14:21
paráda, taky si ráda přečtu pokračování : bb2
Mikin vypadá důstojně jako patriarcha :-) Nevěsta je roztomilá. Trochu mi připomíná Nastěnku :-)
Mně ale nejvíc zajímá skříňka vpravo za nevěstou, třetí police odshora. Vypadá to jako hrníčky na dušičky u vodníků :-)
únor 26, 2014 13:25

Powered by Azrul's Jom Comment
busy