KDYŽ JÁ BYCH TAK MOC CHTĚLA CHLAPA...
Středa, 05 únor 2014

Jednou z neřestí mé drahé babičky byly věnečky a indiánky. Tyhle cukrářské speciality nade vše milovala a světe div se, vůbec, ale vůbec to na její dobře vypadající postavě nezanechávalo následky. Proto si vzala Helena (dcera jedné maminčiny přítelkyně, která k babičce šla pro radu) na pomoc balíček do špičky balený, obsahující zmíněné laskominky.

 

 

 

 

 

      Měla totiž prosbu velikou: kde a jak už konečně splašit nějakého toho hodného a milujícího. Helena byla dívka, poněkud se vymykající ideálu dívky-štíhlé laňky, tolik teď preferovaného. Cítila se opomíjená, nevyužitá a hlavně moc, tolik moc sama. Celá nešťastná, jen ze sebe chrlila obžaloby: "Podívejte se na mé strašné mastné vlasy, obličej mi každou chvilku něčím vykvete, jak můžu mít sexy prádlo, když je to maxi průšvih, a moje boty? Kdyby nějaký rytíř pil z mého střevíčku, tak si užene delirium tremens! Ale když já bych taky chtěla mít někoho .."

 

      Babička se jí chvíli vyptávala, někdy až velice na kost, a Helena se zpovídala.Výsledek?

 

      "Na muže musíš jít jak na ryby. Nedělat žádný kravál, abys je nevyplašila, malinko navnadit a hodně se stáhnout, alespoň pro začátek. A repete. Prostě jen se tak nechat vidět a spíš než otisk šlápoty, nechat po sobě jen letmou vzpomínku. Teprve po nějaké době, když si na tebe zvykne jak na závan příjemného, mírně přitlačit, nahodit udičku. A zase: háček nesmí zahlédnout! Jen si vzpomeň, jak dokonalé vějičky a návnady se do ryb investují! Zaseknout můžeš, jen až si budeš úplně jistá, že se háčku už nedokáže zbavit.

 

      Ovšem, vzhledem k tomu, že tenhle úlovek nechceš k jednorázovému použití, dál už se musíš ke svému partnerovi chovat jinak než k budoucí potravě. Pokud si ho chceš udržet, zařídíš mu vhodné akvárko, dobré krmení a občas dáš čistou vodu. Ano, pak teprve se můžeš vytahovat kamarádkám: hele, takhle zaklepu na sklo a podívej, jak přiletí?

 

      V praxi, převedeno do člověčiny, to bylo v konkrétním případě takto: v obchodním domě, kde Helena tehdy pracovala, bylo několik potencionálních rybiček. Ovšem nejprve bylo nutno od základu změnit její chování.

 

     "Podívej," řekla bábi, "jinak vypadá, když po place poskakuje skotačící diblík zvící šestnácti jar a pětačtyřiceti kil, jinak když se rozjaří devadesátikilová divoška." Tady babička dodala, že jen v kilech ovšem láska není, ta je především v pohodě. Má-li si pohodu a pohodlí milující chlap (a takoví jsou všichni - ti, co to nepřiznají, ti nejvíc!) vybrat, dá mnohokrát přednost milé, upravené dívce-baculce, se kterou se cítí veskrze báječně, před superkráskou, kterou mu sice budou všichni na první pohled závidět, ale se kterou si nebude mít co říct, která bude zvyklá, že se každý koří, každý uhaduje nespecifikovatelná přání.

 

 

 

 

 

 

 

      A tak se Helena před zrcadlem učila: jak stát, aby vypadala dobře nejen zepředu, jak používat ruce, aby jimi nešermovala, ale naopak využila jejich upravenosti a pěkný lak (měla půvabné malé ruce i nohy), doporučila jí, aby se při chůzi po ulici kolem výkladních skříní dívala do skel výkladů, jestli jde s půvabem dívky nebo razancí bodyguarda, či zda se neklátí jak dřevěný panáček Pinocchio.

 

      Pokud se jedná o oblečení, řekla jí babička, aby se vykašlala na všechny diktáty současné módy, ale vybrala si jedno dvě kompletní oblečení, tedy od sponky do vlasů až po vhodné punčocháče a boty. Oblečení, ve kterém se bude dobře cítit i vypadat. A v tom se prohlédla ze všech stran. A naučila se v něm přirozeně pohybovat, sedět, chodit. Protože, jak jí i nám všem mnohokrát zdůrazňovala, my se vidíme jen v tom zrcadélku v koupelně, případně v nějakém o něco větším, ale jen tak malinko a staticky. Kdežto svět se na nás dívá ze všech stran! Dívka s ideální postavou vypadá dobře v pytli od brambor, jakkoli pohozená, ale takových je pomálu, že.

 

       Během této „přípravné doby“, kdy Helča pro samé soustředění na výše uvedené úkoly ztratila z očí pohled hladového lovce štvoucího zvěř, kdy z ní přestalo vyzařovat: ať jsi, kdo jsi, pocem-honem!, si i spolupracovnice začaly všímat její proměny. Nebyla to přeměna černovlásky v blondýnu, nic razantního, ale bylo to zklidnění, zmírnění, zjemnění. (Co práce dalo naučit se milý, ale nepodbízivý úsměv!)

 

     A pak, když jednou řekla, že je tam ON, který by se jí moc moc líbil, a je volný a jak tedy na něj, babička poradila.

 

     "Chovej se k němu jako by byl ženská. To znamená - vynech jakékoli sexuální mámení, například „nenápadné“ otírání se ňadry, omračující parfémy,  to nezabere. Mile ho požádej o nějakou pomoc, o níž budeš vědět, že to zvládne levou zadní, stejně mile pak poděkuj, mile pochval a zase se stáhni. To je ta návnada, ze které nesmí být vidět udička!"

 

      Nebudu vás unavovat líčením celého onoho boje, ale dopadl pochopitelně úspěšně. Přesně podle už svrchu uvedeného návodu. Helena zabodovala. Zabodovala vlastně dvakrát: přestala nenávidět své tělo, dokázala „poznat a prodat“ své přednosti i vcítit se do potřeb toho druhého. Celá se rozjasnila, zněžněla. Nebyl to sice nakonec ten jediný a poslední, ale naučila se s ním být partnerem v opravdovém smyslu toho slova.

 

      Babička vždycky říkala, že na každý hrneček se najde poklička, což se dá vysvětlit i tak, že při troše šikovnosti každá svou rybu uloví. Jen přijít na správný manuál. A, milá kamarádky, na mužské je manuál děsně jednoduchý. Jen nesmíte být líné ho pořádně prostudovat. Ta nejjednodušší metoda, pokus - omyl, v tomhle případě může vybouchnout. Páni tvorstva totiž omyly v jednání s nimi málokdy tolerují...

 

d@niela

 

 

 

 

Komentáře
Dani : Justík
Krásně s nadsázkou napsáno...
únor 06, 2014 14:09
nádhera : Kamila
Je mi jasné, že jsi vytížená, ale prosila bych si něco takového častěji, děkuji!
únor 07, 2014 13:15

Powered by Azrul's Jom Comment
busy