"Záclony. Chce mě sežrat." 

Masožravá záclona, to samozřejmě není jen tak! Nejdřív jsem se mu logicky snažila vysvětlit, že záclony lidi nežerou.

Nevěřil mi. Tak jsem záclonu zastrkala za skříň a postavila k ní na stráž plyšového medvěda. Nepomohlo to. Pokoušela jsem si se záclonou vážně promluvit.

Vypadala celkem rozumně, vůbec ne na psychopatku, co požírá malé děti. Navíc mi sdělila, že už několik let je vegetariánka.

Jíra jen vrtěl hlavou a v noci brečel a bloumal po chodbě. Nakonec jsem záclonu prostě sundala, zavřela do peřiňáku a byl klid.

 

       Půl roku měli sousedé z protějšího domu náš dětský pokoj jako na dlani. Když jsem po Vánocích záclonu zkusmo nandala nazpět, už to byl jen obyčejný kus hadru bez lidožravých ambicí. Jíra maličko povyrostl a jeho strach ze záclony se ztratil.

Přetransformoval se do bezdůvodné hrůzy z jízdy výtahem, tudíž opět mám co řešit.

 

 

 That Scary Ole Scarecrow - a poem by Butterfly kiss - All Poetry

 

 

       Když jsem byla malá, taky jsem se lecčehos bála. Třeba od chvíle, kdy mi trhali nosní mandle, jsem měla strach z doktorů. Babička mi řekla, že to nic nebude a táta mi slíbil, že mi mandli zavaří do zkumavky jako suvenýr. 

Když mě sestřička vedla na sál, držela jsem se jí za ruku s vírou, že mě čeká něco jako střihání nehtů na nohou - ne zrovna příjemného, ale dá se to vydržet. Ostatní děti plakaly, kroutily se jak žížaly na háčku a bojovaly o život. Sestřička s údivem hleděla na tu malou hrdinku po svém boku a ptala se: "Ty se nebojíš?" "Ne, babička mi slíbila, že to nic nebude," odvětila jsem pevným hláskem a chytla se jí ještě pevněji, aby mi třeba nechtěla utéct.

 

      Jenže tenkrát se ještě mandle trhaly bez celkové anestezie, což babička zřejmě nevěděla.

Byl to tak otřesný zážitek, že ještě několik let poté jsem zvracela, kdykoliv jsem zahlédla bílý plášť.

A ještě o mnoho roků později, když jsem četla sebrané spisy Markýza de Sade, jsem si při popisu jeho mučírny vybavila ten zšeřelý operační sál a naskočila mi husí kůže.

A ani tu mandli do zkumavky mi nedali.

      Taky se od mala bojím výšek. Maminka mě jednou vzala na Petřínskou rozhlednu a dolů nás málem museli dostávat hasiči, protože jsem odmítla sejít sama.

Nakonec mě vřiskající  a kopající snesla na zádech. Od té doby přecházím i Karlův most středem a hystericky ječím "Pojď dolů, okamžitě! Ne, nekoukej se, drž se!" kdykoliv moje děti lezou na něco vyššího, než je stupátko k záchodové míse.

Když nejstarší prchnul v nestřežené chvíli v lese na posed a mezi dvířky visícími na dvou zrezivelých hřebících mi hrdě mával, málem jsem padla jak střelená srna.

      Taky mě jednou kousnul na zahradě ježek.

Našla jsem si v domácím lékaři virus vztekliny a tři týdny čekala, kdy začnu slintat.

Hypochondrie a láska k domácímu lékaři se mě stále drží a navíc se přenesla i do mého vztahu k potomstvu.  Listuji v moudré knize kdykoliv dětem vyletí teplota, vyskáčou jim pupínky a dostanou průjem a nasazuji doporučenou léčbu.

Svého muže tím vytáčím k nepříčetnosti, protože ten lékařské vědě vesměs nedůvěřuje a každý neduh léčí tygří mastí.

 

 

 

 

 


      Na dětské strachy naštěstí často platí malý fígl, houknutí pod postel nebo třeba hlídací plyšák.

Občas stačí podržet v náručí a říct: "Já jsem tady u tebe a nikomu tě nedám..." S dospělými strachy to je většinou horší, i když důvody k nim někdy bývají reálné asi tak jako...no jako masožravá záclona. A navíc, člověk z nich tak snadno nevyroste, přitom život bez obav by byl o tolik jednodušší.

Jak já bych si lebedila, kdybych se nebála třeba cesty letadlem, nástupu nejstaršího do první třídy nebo epidemie prasečí chřipky.  

 

 

 How to manage fear during the pandemic, according to a Penn State ...


     Malé fígle ale bývají na dospělé strachy už neúčinné. Kdyby šly všechny jednoduše někam zavřít, pořídila bych si na ně nejmíň kontejner. Za pár měsíců bych ho otevřela a ejhle, on by zel prázdnotou. Jenže tohle chce těžší kalibr (ne, nemyslím předpis na antidepresiva).

Dospělým strachům je nutné se postavit čelem. Obavy nahradit očekáváním něčeho hezkého. Přestat se bát a místo toho se začít těšit. Vylézt na nejbližší věž, rozhlédnout se z výšky po okolí a hned po návratu domů spálit všechny lékařské knihy.

Jenže o tom se snáz píše, než se to realizuje.

      Nejlepší je, když na dospělé strachy nejsme sami.

Když máme někoho, s kým musíme bojovat proti podezřelým záclonám, vysavačům a výtahům, protože naše vlastní obavy se nám pak zdají tak nějak méně důležité.

Protože co je nějaký iluzorní strach z budoucnosti nebo ze smrti proti naprosto skutečné masožravé zácloně?

 

 

MARKÉTA  HRDOUŠKOVÁ