I TAKOVÉ JE DĚTSTVÍ...
Pondělí, 13 únor 2012

Jeli jsme se koupat. Kolik nás bylo? Byla tam on a celá rodina? Snad... Měla jsem nad každým uchem culík. Jak dlouho jsem si předtím přála mít dlouhé vlasy už ani nevím, teď se mi konečně na obou stranách hlavy houpaly, bylo to strašně příjemné. Říkalo se jim namlouváky.

 

 

 

     Ale já si nikoho nenamlouvala.

 

     Bylo krásné počasí, svět byl překrásný a v žádném koutě nebylo temno, nebylo nic, čeho bych se bála. Věřím všem, ale nevím o tom, je to přirozené. Šli jsme spolu do pole, nevím proč, je to tak dávno. Šel prostě se mnou, a když nás nikdo neviděl, štípnul mě do prsa. Netušila jsem, že prsa jsou něco špatného, žádná jsem neměla. Plochý hrudník, jako všechny děti, jako kdekdo, kluci i holky. Ale po tom štípanci jsem se na něj podívala. Nebylo mi to příjemné, najednou jsem nerozuměla.

 

      Myslela jsem, že se spletl, cítila se divně. Ale udělal to zas, křivý úsměv, zas a zas. Proč mi chce působit bolest? A proč tam?


       Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Bylo mi to prostě nepříjemné, takové divné. Rodiče mi na prsa takhe divně nesahali, nevěnovali mi takovou divnou pozornost. Prostě jsem se otočila a vrátila se k ostatním. Zamlklá. Sedím u rodičů a nevím co dělat. Najednou si nevím rady. „Mami, on mě tadyhle štíp..“ huhňám. „To se ti muselo zdát..“ jen takové brouknutí, možná asi neslyšela.

 

      To bude nejlepší, zapomenout na ten moment. Koupeme se.

 

      Kde se vzal? To je jedno, ale najednou u nás bydlel a nevěděla jsem, na jak dlouho.

       Pak bylo zase všechno veselé, celý den, možná i další, než se zas něco stalo. Už nevím. Jen moje hra už nebyla tak naivní. Dávala jsem si na něj pozor. Nechtěla jsem zase vyprovokovat další nepříjemný moment. Vyhybala jsem se mu, hra i úsměv už byly pod mojí kontrolou, uvědomovala jsem si co dělám, abych měla kontrolu. Ale přesto - najednou tu byl, ve tmě, probudilo mě to.

 

      Můj pokojček, který byl jen mým útočištěm, kam za mnou nikdo cizí nesmí. Stál tu, když já myslela, že tma, spánek a dětský pokoj jsou synonymem bezpečí, stál nade mnou, funěl a svíral mi ruku. Zase se cítím provinile, že dělám jako že nic. Protože nevím, co mám dělat.

 

 

 

      Co? Je to tak divné, to vnímám, i když je mi teprve deset. Jen nevím proč, a je to nepříjemné. Něco ve mně mi našeptává. Nahlas, schválně hlučně, dělám že jsem se právě probudila a do nočního ticha hlasitě říkám: "Co je, co chceš??" Hnusná bílá košile, odporný obličej, otočí se a v tichosti zmizí. Je pryč, můj hlas v nočním tichu tomu udělal přítrž.


      Všechno kolem se hroutí, můj svět se pokřivuje. Všichni mají práci, zůstávám na něj sama. Vracím se k němu ze školy, šourám se pomalu.

 

     Kamarádkám se snažím říct, že se chová divně, ale myslím, že mi nerozumí. Vždycky čeká, pronásleduje mě. Leze mi na záchod, strká mi jazyk do pusy. Je mi to odporné. On se mi hnusí. Má psí pohled, stále na mě sahá. Buď dělá, že je to náhoda, nebo že je to hra, někdy vyčítá, říká, že mě miluje. Pořád je mi v patách.

 

 

 

 

      Nesnáším jeho dárečky, nesnáším, jak vyslovuje moje jméno. I ty culíky nenávidím. A přesto každý den dorazím domů, a jsem s ním sama. Snažím se to ještě říct sestře, ale jak by mohla pochopit, sama je ještě dítě. Rodičům asi také naznačuju, ale už zřejmě nejasně, nevím, prostě to nevyšlo.

 

     Porušil moji intimitu. Má dítě intimitu, kterou cítí? Byl za mnou na místech, kde se stydím. Dotýkal se mne tam, kde se stydím. Jak dlouho ještě?

 

 

 

 

 

 

 

      Když už jsou všechny kamarádky znuděné mým stěžováním a jsem sama ve své sklíčenosti, izolovaná od jejich hry a bezstarostné veselosti, mám toho dost. Jednoho dne prostě přijdu domů, a jsem rozhodnutá nenechat už žádné pochybnosti o tom, co si o něm myslím. Ucukávám, prásknu knížkou, že se chci učit a dám mu jasnou zprávu, že mě nanejvýš obtěžuje. Že už se nebudu chovat slušně a povolně, jak by dítě vůči dospělým mělo... nevím, že mě zneužívá, chci jen udělat přítrž tomu, co se mi nelíbí.

 

      Prásknu mu dveřmi do obličeje. Panebože, co si to dovoluju? Ale dovoluju. Zkouší další dárky, zkouší škemrat. Dělám, že nemám ani minutu na něj, dělám, že všude jinde je větší zábava a já tam prostě musím. Psí oči, výčitky, a najednou....  najednou jednoho dne přijdu domů a není tam. Je po všem, a já vím, že to je kvůli mně. Jsem šťastná. Ani se nerozloučil.


      Následují léta, kdy nenávidím to jméno, chce se mi zvracet. Následují další léta, kdy se mi hnusí francouzské líbání. Další, kdy i ten, kdo to se mnou myslí dobře a záleží mu na mě, tak se dočká ode mne zvláštní reakce. Ani já tomu nerozumím. Většinou je to nějaká jiskra v oku, lehký pohyb hlavy, situace... nevím. Nedokážu to zastavit. Hnus, slzy. A na druhou stranu, jak se to dokážu jindy chovat? Připadám si jako herečka, mám představu o scénáři, a ten projedu, muže musím mást.


      A pak o tom mluvím, ne s každým, ale mluvím a mluvím. A pak je to pryč. Alespoň už mám pocit, že by nedošlo k vraždě, kdyby se někdy objevil. I to jméno se stává neutrálním. Chtěla bych, aby se vrátil, abych ho konfrontovala. Určitě jsem nebyla jediná. Ale je jisté, že ne každé dítě si dokáže nakonec prosadit svou.

 

     Jak typické povolání měl! S malými dětmi! Je pryč prudká nenávist, jen se ptám, jestli by bez mých zážitků s ním bylo něco v současnosti jinak??


      Mám vážnou známost. Zkusím mu to vypravovat. Ale jeho jedinou starostí je, jestli byl sex, tedy přímá soulož. Koukám do obličeje, který jsem myslela, že znám. Je to hlupák. Známost vyšumí. Zkusím to ještě jednou, řeknu to dalšímu, delší známost, ale ne vážná. Ptá se, jestli se mi to tenkrát líbilo... Jsou muži tak hloupí? Nebo si vybírám špatně? Řeknu to dalšímu, opravdu dobrému příteli, osvědčenému, který mě má rád. Já ovšem trvám na přátelství. Je zhrozen, chce mě toho zbavit, ale nevědomě se ke mně chová, jako bych byla „případ“ a zažila nějakou katastrofu.

 

      Ani to mi nevyhovuje. Nechci, aby mě viděl tak poznamenanou. A tak to dalšímu už nikomu neřeknu. Časem se vdám. Je mi líp, když to o mně neví.


     Jen někdy mě napadne, jestli to třeba není i minulostí, že nedokážu nikomu opravdu věřit. A další věci, které by možná byly jinak. A možná ne, to se nikdy nedozvím.

 

     A kolik nás je, kolik je takových, které jsou na tom tisíckrát hůř? Kolik je celkově v minulosti momentů, které nás předurčí...


SIMONA

 

 

 

Komentáře
Tady je jedna.... : Eny
...jen se mi o tom nechce mluvit ani psát. Nevěřila mi ani mamka.A ta paní co si říkala má babička mi vyhrožovala, že když to někomu povím tak uvidím. V den, kdy umřela jsem to řekla mé mamce. Nevěřila a ještě tomu člověku pomáhá, vždyť je to její nevlastní brácha, je to chudák.
únor 14, 2012 07:33
Moc smutné čtení. : Myška
Všechny, kdo něco takového prožili, lituji.
únor 14, 2012 08:21
úplně mi až zatrnulo, : eeliska
je to napsané velice citlivě a opravdově.
Takovým ne "obřízka", ale uříznout!
únor 14, 2012 08:27
Simono, : anina
napsala jsi to tak sugestivně, že se mi čtením vyvolal jeden zážitek, který byl ojedinělý, nedokonaný, ale pro malou holku otřesný tak, že jsem ho vytěsnila..... Moje máti taky reagovala velmi vlažně, kdoví proč? Zážitky z dětství nás formují pro další život, tys měla obrovskou smůlu. O radu nežádáš, přesto si dovolím, třeba se to hodí někomu jinému - nestydět se, křičet to rodičům, učitelům, policajtovi, komukoliv do obličeje. A pokud ani dospělost nepřinese ozdravný odstup, psycholog pomůže. Přeju hodně štěstí.
únor 14, 2012 09:39
simono : sarah
nejsi jediná. Nesu si z dětství své tabu také. Mé vzpomínky jsou hodně podobné Tvým , léto, sluníčko, koupající se lidé, smích,.. já strnule sedící stranou, školačka na prvním stupni, přemýšlející o smrti.. úzkost.. Ne nikdo mi nedělal to co Tobě, bylo v tom něco odlišného, důsledek stejný. Snaha se svěřit mi spíš ublížila. Nedůvěra k mužům. Nikdo ve mně rozesmáté by tyhle problémy nehledal, vždyť mi občas říkají sluníčko, že se často směji. Člověk klame tělem... Pokud se chceš svěřit, hodně si rozmysli komu. Já takovou osobu našla a ona pochopila, byla to žena.
únor 14, 2012 10:00
Na to, jaký je obsah, : wendy
je to napsáno velice poeticky...no, i takový může být obyčejný život. A člověk to překoná, ale nese si tu jizvu sebou.
smilies/wink.gif
únor 14, 2012 13:51

Powered by Azrul's Jom Comment
busy