SPRATKOVÉ - I.
Středa, 17 srpen 2011

Jeden za druhým... přicházejí mi e-maily nešťastných maminek I otců, kteří si už nevědí rady se svými dospívajícími či už dospělými dětmi, které se ale odmítají jako dospělé chovat. Práva mít chtějí, povinnosti odmítají.

 

 

 

 

 

       Určitou dobu to jde, ale čím dál tím víc se role mění: do té dominantní se dostávají "děti", submisivními jsou nešťastní  rodiče. Protože jich je tolik, rozhodla jsem se tyto problémy publikovat pod výše uvedeným názvem (doufám, že nikoho neurazí...) Víte, každá ta rodina má své trápení  jako unikátní, ale je to jako s mužskou rýmičkou - jeden každý umírá na tu svou, ale v podstatě je u všech stejná (pardon, drazí pánové, nemyslím to zle!).  A stejné jsou i problémy s "nehodnými dětmi". Konkrétní situace je různá, ale (převážnou většinou) hlavním důvodem všech nepříjemností je rodičovská nedůslednost.

 

      Dost dlouho to "nějak" jde,  až najednou jsou průšvihy tak velké, že si rodiče zoufají a nevědí, jak dál. Exekuce, opovržlivé až hulvátské jednání, nepořádnost, nulová spolupráce v domácnosti, vydírání, krádeže, někdy i týrání. Je to hrozné, protože pokud se takhle chová partner, dá se s ním rozejít, rozvést. Ale rozvést se s vlastním dítětem? Mnohdy vymodleným? Kdo to nezažil, neví, jak to může matkám rvát srdce... 

 

     

   


     Ale myslím si, že jen kritizováním a "vynadáním" dotyčným rodičům se situace řešit nedá. A určitě jsou na vině mnohdy i špatné geny; občas se v každé rodině najde nějaká ta černější či zcela černá ovce, ale hlavním  důvodem je ne včas projevený správný zájem, pevná důslednost, laskavost i tvrdost - obojí v té potřebné míře. Jenže - jak už jsem mnohdy psala, na manželství a na rodičovství není žádný manuál. Jsme do toho všichni vhozeni - a člověče, plav, chovej se, jak nejlépe umíš a vládneš! Bohužel, hodně z nás se v jednom či druhém, případně v obojím, plácá.

 

     
A tak bych nešťastným rodičům 

chtěla tímto (asi nekonečným) seriálem nabídnout pomoc

všech nás, kteří budeme jejich příběhy číst,

diskutovat s nimi.

Třeba se nám povede někomu úspěšně poradit, 

třeba někomu opravdu pomůžeme.

 

 

 d@niela

 

 

 

Komentáře
Tak mám dojem, : Sinix
Že už Sigmund Freud (aspoň myslím, že to byl on) přišel na to, že lidská psychika je tvořena částečně geny a pudy, částečně vlivem prostředí, tzn. výchovou a působením vnějšího světa.

Samozřejmě, že někdy se dítě prostě "nepovede", a i při nejlepší snaze ze strany rodičů z něj vyroste hulvát, nebo dokonce kriminálník. Ale co si budeme povídat, většinou je za tím selhání právě výchovy. Dnes se klade důraz hlavně na sebevědomí (někdy to jde tak daleko, že se o problémovém dítěti řekne: "nechte ho být, on se jen projevuje, přece ho nezlomím, musí být sebevědomý"), ale jaksi chybí ta druhá strana mince, a to že sebevědomí musí být podloženo zásluhami a že musí být vyváženo pokorou a respektem k druhým. Takové to obyčejné:

1) K právům patří také povinnosti a nelze je oddělit.
2) Moje práva končí tam, kde začínají práva druhého.

Už i v Americe zjišťují, že ta jejich pověstná liberální výchova (spíš nevýchova) je cestou do pekel. A že jsou situace, kdy jeden výchovný pohlavek či výprask udělá větší službu než hodiny promlouvání do duše a hraní na city... "Ohýbaj ma, mamko, dokial som ja Janko. Až ja budem Jano, neohneš ma, mamo."
srpen 18, 2011 09:10
... : katka *
za mne - dobrá rada - je důslednost ve výchově. I když je to otrava pro rodiče, co si budeme povídat, přidáváme si tím víc práce. Ale u nás to funguje. Když je jednou něco zakázané, tak je to zakázané a basta. U mrňouse platí jednu přes prdelku, u puberťáků to řeším zákazy a příkazy. Od školy měly obě moje děti jasno - špatná známka? To se mi nelíbí - učivo vysvětlím, pomůžu, vyzkouším.... a zákaz např. PC na měsíc - nebo do opravení známky = a ejhle, ono to funguje. Jenže člověk nesmí povolit i když otravují sebevíc!!!
jednou měla dcera zákaz na TV do Vánoc - no uřekla jsem se, nějak jsem zapomněla, že je říjen... no měla smůlu holka, musela vydržet... zákaz je zákaz (byl to trest za lhaní).
Máme ted systém trestů - zákaz internetu, zákaz PC, zákaz "magického oka"-tzn. jakákoli obrazovka včetně digitálních her. , případně pro velký úspěch přidávám nechutné domácí práce - např. kompletní čištění WC nebo sbírání ho..n na zahradě po psovi... to fakt nemají rádi. Musím ale říct, že děti fungují až na občasné úlety celkem dobře, stěžovat si nemohu smilies/wink.gif
srpen 18, 2011 10:23
tak jsem si včera dopoledne : mura1
přečetla ty dva spratkovské články včetně komentářů a odpoledne mi bylo vyraziti do města. v tramvaji jsem seděla naproti dvojce tak 25 plus mínus, mírně nevábného zevnějšku, holka měla tak 40 kilo i s postelí, evidentně buď fetuje nebo pije nebo obojí, vychlatenej hlas, slovní projev á la líza doolitlová (před převýchovou), chlapec byl těžce pod parou. pak vylezu z tramvaje, přejdu ulici a potkám dalšího, stejná věková kategorie, též nametenej i s flaškou v ruce. a ledva dorazím na autobusovou zastávku, tak mě loví další do party, velkej batoh na zádech, opět mírně ušmudlán, že mu nezaplatili za práci v lese, že se potřebuje dostat do olomouce, že potřebuje 260 kč, že má už 130, atd. atd. pláč na krajíčku... jsem si připadala skoro jako hyena. no, a jak tak čekám na ten bus a koukám kolem sebe, vidím, jak ten "chudák" obíhá další čekající, pak se připojil k takový babě cca 60 (vypadala, ale třeba byla mladší, ono u těhle typů těžko říct), přepočítali prachy a chlapec s radostným úsměvem hurá přes ulici do herny.

tak po tomhle zážitku mám trochu pochopení pro vyměklé rodiče, co to radši ještě chvíli živěj, než aby spratkové skončili takhle
srpen 18, 2011 10:55
katko *, : mamča
ty tresty mi připadají zbytečně přísné a dlouhodobé. Trocha demokracie by vaší rodině jen prospěla. smilies/wink.gif
Vysvětlím : Já mám tři syny, které jsem (v pudu sebezáchovy) vychovávala hodně přísně. Moje maminka - učitelka (matikářka), která byla na nás i na svoje žáky hodně přísná, mi to jednou vytkla slovy : "Ty z těch dětí vychováváš cvičené blbce. Do 15ti chceš, aby poslouchali na slovo, a od 15ti aby z nich byly osobnosti. A kde to ty děti mají najednou nabrat ?"
Tak jsem se nad sebou hluboce zamyslela, a povolila uzdu. Všem nám to přineslo jen samá pozitiva.
srpen 18, 2011 11:09
mura1 : mamča
Pro tyhle případy "žebralů" mám ve vrchní kapse kabelky 20 Kč. Když mě včera jeden oslovil na parkovišti a nutil mi časopis Reflex neurčitého stáří a nevábného vzhledu, tak jsem se tou dvackou vykoupila a časopis mu ponechala, se slovy, že už jsem ho četla.
Pak jsem skákla do auta, prohrábla rošt a zmizela v oblacích prachu.
Jsem zvědavá, jestli tam dneska bude zas...
srpen 18, 2011 11:15
Žebralům zásadně nikdy nic nedávám. : Myška
Ať si jdou vydělat...
srpen 18, 2011 11:18
Myška : mamča
Dokud jsem měla "rychlé nohy", tak jsem taky nedávala. Teď si prostě "vykupuju" svobodný odjezd.
srpen 18, 2011 11:25
mamčo, : katka *
ty zákazy byly uvedeny jako příklad. Nepraktikuji to často a děti (12,16) vědí co mají dělat. A jsou v pohodě. Ví, že jejich povinnost je škola, ví, jaké známky chci vidět na vysvědčení a tak se snaží. S klukem je to v pohdoě, má to v hlavě srovnané, ale kontrola musí být, jinak by se na všechno vykašlal... Dcera je mladší, tak potřebuje více pomoci se školou a tak. Dětem se musí stanovit hranice ve kterých se můžou pohybovat naprosto volně a pokud překročí, tak musí vědět, že takhle ne. A je potřeba to dodržovat od všech členů rodiny. Dát dětem důvěru ale občas zkontrolovat, jestli nepodvádějí.
Můžou téměř všechno - ale po dohodě a dohody se musí dodržet. Když ne, příště nedovolím.

srpen 18, 2011 11:27
To jako že by tě nenechali odjet? : Myška
To se mi ještě nestalo. Akorát jednou, když jsem byla brzy ráno nakupovat v Tescu, tak na parkovišti byl nějaký otrapa, a žebral. Upozornila jsem na něj ochranku a když jsem šla z nákupu, už tam nebyl.
srpen 18, 2011 11:29
Myška : mamča
Mám takovou zkušenost : Na parkovišti se nám nabídla místní bezdomovkyně, že nám umyje auto. Nevěřili jsme jí ani pozdrav, ale dali jsme jí padesátikorunu. Překvapivě, když jsme šli z práce, tak jsme měli auto umyté. Nebylo to jako z myčky, ale snaha tam byla. Bezdomovkyně si nosila vodu v kýblu z WC u metra.
Kolega si auto "umýt" nenechal, a po návratu našel svoje auto poškrábané.
Svědci pochopitelně žádní.
Tahle "podnikatelská" činnost bezdomovkyně se mi nelíbila, a příště jsme radši zaparkovali jinde. Ale nejradši jdu cestou nejmenšího odporu.
srpen 18, 2011 11:46
Já ti nevím, muro, ale tohle : jednababi
"mám trochu pochopení pro vyměklé rodiče, co to radši ještě chvíli živěj, než aby spratkové skončili takhle"
se mi moc nezdá. Jo, může se stát, že harant zrazu pobere rozum a začne makat - ale spíš si na ten bezpracnej peníz zvykne. A když máma s tátou živit přestanou (důvodů je), velmi pravděpodobně spíš "skončí takhle", případně i hůř.
srpen 18, 2011 11:52
Souhlas s Danielou : Lotka
ve všem, kromě toho, že se na rodičovství a manželství není žádný manuál. Já vím, že žádná knížka nemůže nahradit reálný život, ale občas si něco přečíst, určitě nezaškodí. Když jsem se seznámila s mým manželem, měl docela dobře pročteného Plzáka. Nenápadně mi ho podstrčil, a protože je to opravdu vtipně napsané, hltala jsem ho sama, ani mě nutit nemusel. No, a dodnes jsem mu za to vděčná, protože si v mnohých situacích díky tomu ve našem vztahu vím rady. smilies/smiley.gif
A ještě dodatek - ted jsem po dlouhé době měla možnost vidět jednoho známého se synem, který mu dělal v době puberty hodně velké problémy - marihuana, snad i drogy. Syna vyhodil z domu. Teď se po dlouhé době vrátil do naší vesničky, už má skoro 17 let jednu ženskou a žije a pracuje v Anglii. Myslím, že zrovna jemu ten vyhazov fakt prospěl.
srpen 18, 2011 12:24
Mne se komentare k onem dvou clankum : KK
zdaly misty trochu prikre a z kategorie "po bitve kazdy general". Sice s jistou mirou nadsazky a velkou davkou humoru verim slovum jedne pani MUDr. z porodnice, ktera mi rekla, ze do jeho triceti let budu moci za vse, co se memu diteti stale :-), ale na takove soudy me moc neuzije.

Ad odborna literatura. Jo, neni obcas od veci si neco precist, zadny uceny z nebe nespadl. Zrovna touto dobou, pokud mi to cas dovoli, ctu clanky a diskuze na tema "obdobi vzdoru" nebo "sourozenecka rivalita". Ale ne vsechny rady jsou jaksi k pouziti a ne vsechny funguji (svete div se). Uz ted mi neni dobre pri predstave, ze mi nekdo jednou vmete, ze za problemy svych deti muzu hlavne a predevsim ja. Je to do jiste miry i sproste, protoze verim, ze kazdy rodic se snazi jednat tak, aby to pro dite bylo to nejlepsi, aby z nej vychoval slusneho cloveka se zdravou a odpovidajici mirou sebevedomi, a kolikrat dela nejen to, co umi, ale i vic :-).
Mit hodne a bezproblemove deti je taky hodne o stesti. O stesti na ten spravny koktejl genu i prostredi.
U me je to zatim teda hodne teoreticke. Ale dost se bojim, co jednou z tech mych deti bude. smilies/angry.gif
srpen 18, 2011 13:22
katko, : blanče
po pravdě nedokážu si představit, že bych děti jakkoli trestala za špatné známky - ale každý máme mantinely nastaveny jinak. Je těžké vybrat délku a sílu "šňůry" na které držíme děti zkrátka tak, aby nám nezvličily ale zároveň aby z nich rostli sebevědomí a samostatní lidé. S čím souhlasím je, že hranice se musí nastavit a pak je většinou držet. Většinou říkám zcela záměrně - u hodně malých dětí je to nutné vždy pro nastavení stereotypů, ale s šestnáctiletými už se u nás jedná (pokud se tak běžně chovají) jako s dospělými - v tom smyslu, že i když ten den mám v plánu vysávání a přijde mi na nenadálou návštěvu kamarádka, prostě to odložím a nějak nečekám, že by mi někdo zakázal jít večer cvičit.
Děti máme 21, 18 a 11.
srpen 18, 2011 13:23
Některý haranti z toho vyrostou... : Zuzka N.
...jiný ne. Co jsme byli na střední spolužáci, byli jsme chvílema děsný parchanti a dneska až na jednu vyjímku jsme všichni od rodičů, zodpovědně fungujeme a budujeme svůj domov a rodiny. Takže to mě docela uklidňuje.

A problémy fungují i v opačném směru. Já mám matku, která se na mě vykašlala když mi bylo dvanáct, musel se o mě postarat děda, kterýmu v tý době bylo 75. Sem tam jsme se s mámou vídaly, párkrát do roka. Když děda umřel, přihnala se jak vichřice, protože po něm spolu se sestrou zdědily dům. Ona se rozhodla sestru vyplatit, ale byla nezaměstnaná, tak hypotéku si vzal na sebe brácha. Pak asi dva roky pracovala, hypotéku platila, ale pak o práci během krize přišla a od roku 2008 nedělá nic. Brácha platí inkaso, já třetím rokem hypotéku ač tam již nebydlím, matka nepracuje a práci nehledá. Stal se z ní totální asociál a navrch opět mají její duševní poruchy, kombinace hysterie s depresí. Takže se s ní nedá o ničem mluvit, není možné s ní cokoli řešit, a co teď? Nechat cvoklou matku ať jí exekutor prodá barák a vykopne jí na ulici? .... jo jo, lidi mají problémy v rodinách často, a je to proto, že se ke svým pokrevním příbuzným nedokážeme chovat se stejnou asertivitou jako například k přátelům a také jim občas říct ne.
srpen 18, 2011 13:33
No včera jsem se stavila na : Zdena
Budějárně v lahůdkách a přišla tam mamina s dítětem v kočátku a klukem za ruku. Okukovala zboží za vitrínou a nejdnou spratek začal pištět, bože trhalo mi to uši. Nevím co to dneska ty děti mají, protože neteř to taky dělala, když jsem ji přes tu pusu lískla, tak od té doby to přede mnou neudělala, ale doma jim podkuřovala jen co je pravda - domluvy nepomáhaly a moji metodu nechtěli převzít - koukali na mě, jako na vraha. No a ten malej taky pištěl s radostným výrazem ve tváři a mamina se snažila mu domluvit, že to nemá dělat. Ne nelískla jsem ho, ale tak jsem se zaškaredila, že měl dost a mělů ještě jenou zapištět, tak jsem byla rozhodnuta ji vykázat z obchodu. No a teď se divte, co to dnešní rodičové vychovávají - možná z kluka vyroste vědátor, ale už teď o tom pochybuju. Třeba za patnáct let si tady bude stěžovat, jak ji ten její klub zlobí a co s ním.

srpen 18, 2011 14:30
... : mia
já jsem měla výchovu velmi přísnou, podobnou jakou popisuje Katka. S odstupem času vidím na takové výchově převahu mínusů. Taková výchova bere člověku sebevědomí, budí v něm pocit permanentního strachu z trestu a u mě i mé sestry vedla k tomu, že s úderem osmnáctého roku jsme se obě vdaly, abychom se vymanily z vlivu rodičů. Já ještě za dob studia. Klad vidím v tom, že jsme byly odmalička vedené k odpovědnosti, k práci, skromnosti. Jenže jak říkám, minusy převažovaly. A člověk pak pokud něco opravdu moc chtěl, začal rodičům lhát. Řekla jsem si, že ke svým dětem zaujmu jiný postoj, takový, aby nikdy nemusely lhát a nebály se za námi rodiči přijít s jakýmkoliv problémem. Taky si myslím, že víc než spousta slov, příkazů a zákazů vychovává příklad rodičů a takovým radarem toho, zda se výchova zdařila je to, jestli se děti domů rády vracejí. U nás se to snad povedlo, ale přesto se na nějaké rady druhým necítím povolaná.
srpen 18, 2011 14:42
... : deeres
Moje máma byla vdova, když táta zemřel, mně bylo pět, sestře devět. Sestra byla poslušná, já ne a máma se mně stále snažila pacifikovat. Důsledek byl, že jsem se v devatenácti odstěhovala z domova. Proto jsem svojí dceru vychovávala spíše kamarádsky a babča mně to pořád vyčítala. Naopak moje dcera tvrdí, že jsem byla "zlej macech tátamáma", ale přiznává, že s babičkou by bylo mnohem hůře. Pravda je, že jsem jí občas nějakou lízla, ale to jenom v případě, že provedla nějakou obzvláštní zhovadilost, kterou se ohrožovala na zdraví nebo dokonce na životě.
Ve škole se učila dobře, stejně tak na gymplu, ačkoliv jsem jí neviděla vzít učebnici do ruky, ale pohoda. Problém nastal na vysoké, ve druhém semestru se zaláskovala a navíc nepochopila, že taková anatomie, latina nebo neurologie se musí nabušit, do hlavy to samo nevleze. Samozřejmě vyletěla a tak si chtěla udělat delší prázdniny. To mně naštvalo, protože podobně se chovali i na Úřadu práce, tam stačilo, aby řekla, že se hlásí na školu a havaj. A jak jsem byla v tom ajfru, popadla jsem milou dceru za křídlo, dovlekla jsem jí na Ředitelství pošt, kde zrovna přijímali pracovníky na přepážku a doručovatele a měla vymalováno. Moc ráda potom, co si vyzkoušela vstávání v pět ráno, znovu nastoupila na školu a také jí dokončila.
Pokud si to dítě zvykne lajdat nějaký čas, těžko už se potom vrací k pracovním návykům. Ale pokud je zde mezidobí, kdy se čeká na přijetí na školu nebo uplatnění v oboru, chce je to vyštvat alespoň na nějakou krátkodobou brigádu, třeba do pokladny v sámošce. Ve městě by to neměl být problém, ale na vesnici,kde práci nesežene, bych utla všechny požitky, pokud se dočasně nestane "dítětem v domácnosti". Proč bych já na něj v jeho dospelosti měla dělat? Jo, jsem zlej macech, holka má pravdu. smilies/wink.gif
srpen 18, 2011 18:24
Zdena : mamča
... "ten malej taky pištěl s radostným výrazem ve tváři a mamina se snažila mu domluvit, že to nemá dělat".
Dítě pištící s radostným výrazem ve tváři by mě nijak nepohoršovalo, a pokud se ho matka snažila (kvůli obtěžování okolí) uklidnit, tak jí není výchovně co vytknout.

Mě rozčilují rodiče dětí, co nechají dítko nepříčetně řvát a obtěžovat okolí, a ještě nad ním jásají, jak je úžasné. Na takového "smrada" se nesmíš křivě ani podívat, aby tě rodiče nelynčovali.
Tam vidím problém do budoucna ! Protože ten jedinečný, úžasný a samolibý tvor si bude tohle svoje "sebevědomé" chování zkoušet napřed na rodičích. smilies/grin.gif
srpen 18, 2011 19:44
Nedávno : Ivule
jsem zažila podobnou příhodu ve vlaku, kde si cestující sami otvírají dveře tlačítkem. Vlak stál ve stanici a čekal delší dobu na přípoj. Nastoupili tam rodiče s dítětem, dle vzhledu ne příliš čistí, ne příliš majetní, ne příliš inteligentní. Zato dítko, snad ani ne roční, bylo velmi bystré.Dle toho, jak se sápalo po knoflíku ovládání, mělo s ním své zkušenosti. makla jej nechala opakovaně dveře zavírat a otvírat, dítko spokojeně žvatlalo. Pak rodiče usoudili, že to stačí a posadili jej dál od dveří. Co následovalo, to jsem ještě nezažila. Hysterický jekot, tlučení do rodičů, plivání...Oba rodiče vyměkli a posadili dítě zpět k tlačítku. Malý ďáblík se okamžitě prměnil opět v andílka. Vzhledem k tomu, že se situace odehrála v regionu,kde pracuji, předpokládám, e se s dítkem za několik let možná setkám ve škole...a děsím se už teď.... smilies/undecided.gif


srpen 20, 2011 13:27
maminka (- učitelka) mé dlouholeté kamarádky : Inka
říká, že nejlepší co pro své děti můžeme udělat, je to, že je v 18ti vyhodíme z domu. Na výchovu jsme měli 18 let, to je dost dlouhá doba na to, abychom do nich něco nacpali a pokud se nám to nepodařilo do té doby za celých dlouhých 18 let, tak pak už se nám to jen ztuha podaří.

Otázou je zda tito rodiče dokáží přestřihnout pupeční šňůru a nechat děti jít žít svůj život. Dost rodičů to nedokáže, tak proč by toho děti nevyužily. Jak mé děti končily školu, připravila jsem je na to, že ihned nastoupí někam do práce a budou mi pravidelně přispívat na energie a jídlo (to jestli jim to budu ukládat stranou a později jim to dám je už jen na mě). Je to slušnost. Kohokoli si vezmete domu na soužití, ať už starší rodiče, nového partnera .... tak tam snad žijete jako dospělí lidé a musíte se podílet na všech nákladech. Kdo Vás v dnešní době bude šatit a živit???? Nikdo.
srpen 22, 2011 13:15

Powered by Azrul's Jom Comment
busy