JAK ŠÍMA KE KOHOUTŮM PŘIŠEL
Pondělí, 04 duben 2011

Jednoho pracovního dne brzo po ránu mi zvoní mobil. Volá mi náš pan truhlář Buňka. Říkám si - co asi potřebuje? No a on začal tak opatrně, že jsem taková kreativní a že snad jedině já bych mu mohla pomoci. On je starej škudla a tak si tak si v duchu říkám, že jsem fakt zvědavá, o co jde a co mě to bude stát.

 

 

 

 

 

 

 

     Začal opatrně : "Pamatujete si, jak jsme jako děti měly tu houpačku kohouty? Víte, jak to vypadalo?" Aaaach, zasnila jsem se, já měla Šašky a tak moc jsem je milovala ... a on pokračuje "já bych na ně potřeboval sehnat střih, mám malou vnučku a chtěl bych jí je udělat". No - to je nápad!!! Líhne se mi hlavou - vnoučínek Šíma  za chvilku bude slavit rok, vždyť on nemá kohouty, čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to líbí a tím víc docházím k přesvědčení, že Šíma kohouty nutně potřebuje, poněvadž bez nich v zásadě nemůže zdravě vyrůst.

 

 

 

 

 

      A začala akce. Sakra, kde já bych ty kohouty sehnala???? Volám okamžitě a střelhbitě své kamarádce Dáše, je také taková tvůrčí, bude si vědět rady. Tak jí to celé nadšeně vykládám a slyším zasněně do telefonu, "Jééé, kohouty, ty já jsem tak moc milovala... vůbec nevím, ale zkusím se zeptat ségry, pak ti brnknu".

 

     No a mezitím se mi najednou líhne hlavou, že jsem je teď v poslední době někde viděla, ale zaboha si nemohu vzpomenout kde to bylo. Ale najednou vidím v hlavě, že jsou přišroubovaný na zelený zdi z prken ... hlava mě bolí od přemýšlení...  ach božínku už vím, jsou na zdi v Kralupech ... jééé, to mám radost, že jsem si vzpomněla.

 

     Hned běžím koupit velký arch pauzáku, jukám, zda mám v baťůžku foťák a přitom volám svému kolegovi, že až pojede z práce domů, tak se sejdeme v Kralupech u přejezdu, že potřebuju podržet pauzák a vyprávím mu to celé.

 

 

 

 

     Jen se diví a dodává, že budeme jako dva blboňové a co že ho to ještě se mnou lidi zlatý čeká... no nic, říkám si, "chce - nechce, bude"... a už to neřeším, kohouti jsou důležití. V hlavě se mi líhne, jak je budu po večerech malovat a moc se na to těším... i Buňkovi jedny namaluju, když mi dá dobrou cenu, uvidím, jak se škudla pochlapí.

 

      Shodou okolností mi za hodinu volá kamarád truhlář, ať se zastavím večer na pokec a já že nemůžu, že mám něco důležitého a pak mu samozřejmě s obrovským nadšením a zaujetím vyprávím, o co jde. Jééé kohouty, ty já tu někde asi mám, počkej, já se mrknu, budou někde na půdě,  jesti je najdu, dám ti je, byly docela zachovalé. Vydrž, za chvíli se ti ozvu.

 

     No to jsou tedy věci... říkám si, to je tak vždycky, když se na něco upnu, tak to pak funguje samo .... a mám velkou radost, že to funguje, dobré věci prostě fungovat musí.

 

 

 

 

 

 

 

 

      Najednou mě přepadla chmurná myšlenka, zda z toho bude dcera Dášenka také tak urvaná jako já, a raději ji volám a opatrně jí to vše vysvětluji: "Dášo, pamatuješ na tu houpačku kohouty?  Děsně jsem jí milovala, došla jsem k závěru, že jí Šíma nutně potřebuje!" A Dášenka: "Vůbec nevím, o co jde a jak to vypadá? Já jí neměla!" Já: "No, je to houpačka pro malý děti, taková veliká, no do designu chatičky ti asi moc nezapadne,  ale když nad tím tak přemýšlím, tak tam mají také zelenou barvu (Dáša to tam ladí tak trošku do zelena).

 

 

 

„Jak vypadají?"

 

„No",  připouším i když dost nerada, že „je to takovej trochu kýč a jsou dost veliký, ale je to naprosto úžasná věc"... a na konci aparátu je ticho, Dášenka se snaží strávit, co jí to cpu domů do chatičky, kterou se snaží designově ladit, do chatičky, kam když něco ještě dají, tak se budou chodit otáčet na zahradu ... je mi to úplně jasný, jako bych jí viděla, ale - na druhou stranu - je Dášenka pro každý špatný nápad.

 

      Nemýlila jsme se.  Po chvíli slyším: "Jsem tedy docela zvědavá, tak to přines". Hurá to mám radost, že to prošlo. Za chvíli volá kamarád truhlář, že kohouty našel, ale schází jim sedátko a držátko a že mi to dodělá... aaach - rozplývám se štěstím ... volám kolegovi, že večerní akci s pauzákem v Kralupech ruším a slyším, jak se  mu ulevilo.

 

 

 

 

     A za týden si jedu pro kohouty. Vyndavám je v truhlárně z krabice, jééé, ty jsou ale malinký, mám v hlavě, že  byly tak velký...

 

      Kamarád se směje a říká: „Kolik ti bylo, když si je viděla naposledy?"

No to už bude málem půl století vzpomínám....(bože, tak stará snad ani nemohu být, lekla jsem se) asi jsem fakt vyrostla. Proč se takové prima hračky ještě nedělají?

 

 

 

 

 

 

      Kamarád mi k nim moc hezky ze dřeva dodělal nové sedátko, opěrátko, držátko a podpěrku na nohy, vyvážil je, aby se neotáčely..... Jsou opravdu moc hezké, houpám si s nimi, vrací se mi dětství a snažím se si představit, co na to řekne asi Šíma.

 

      Volám Dášence, že se zastavím s kouhoutama a za chvíli už je u nich na zahrádce vyndavám z auta, pokládám je v obýváčku na podlahu a ukazuju je Šímovi, posazuji ho do nich a děláme hou hou hou, Šíma se směje a leze z kohoutů, leze kolem nich, ukazuje mi je malinkým prstíčkem a zkoumá je a děsně se směje.

 

     Koukám na dcerku, ta se směje také a říká: "Sem se trochu bála, co to bude, ale nejsou tak velké, ještě se sem vejdeme i s návštěvou; vypadají dobře, já je neměla, když jsem byla malá a začínám docházet k závěru, že jsem byla ve svém dětství velmi ochuzená!"

 

 

      Kývám souhlasně hlavou, také nechápu, jak vůbec mohla zdravě vyrůst bez kohoutů, to je přeci naprosto nemyslitelná věc.

 

      A jsem moc ráda, že to všechny potěšilo a hlavně vnoučínka Šímu. Uběhl týden. Před chvíli mi Dášenka volala a smáli jsme se obě dvě.

 

     Šíma je totiž ještě prďavka a když sedí na sedátku a drží se držátek, tak mu nohy ještě nedosáhnou na stupátka, ale kohouti jsou velká atrakce, stále je oblézá, zkoumá obrázky, houpá s nimi zvenku, dělá hou hou.... často ho dcerka zachraňuje a vyprošťuje, když se tam někde zaklíní, dokonce si sám už vyleze i na sedátko.

 

      Ale je to šikulka a přišel sám na to, jak to udělá. Dášenka ho nenápadně pozorovala. Totiž, když si stoupne na stupátko a chytí se držátek, tak si zadeček opře asi jeden - nanejvýš dva centimetry o sedátko, víc to totiž nedá a dělá hou hou hou a moc se tomu směje, že mu to funguje.

 

 

 

Tak, teď už jen aby hodně papal,

povyrostl a mohl se i posadit  

Laughing

 

No a takhle to vypadá,

když „babka z jabka" tahá hračky z historie.

 

Pa, mějte se všichni moc fajn, INKA

 

 

 

Komentáře
1Jjé : Michal
to krásné povídání. Já kohouty neměl, teď vidím o co jsem přišel. smilies/undecided.gif

duben 04, 2011 21:49
Kohouti : Kacule
Ted kdyz je vidim, vzpominam si, jak moc se mi libili. Moje mala kohouty nema, ma jenom skakaci zebru a houpat se chodime do parku na mimisovske hriste. Se zebrou je to podobne, je jeste mala, a tak ji na ni musim vysadit a dolu se pomalu klouze. Ale pracuje na tom, dneska si k zebre prisunula polstare z gauce a udelala si schudky :-)

duben 04, 2011 23:35
Když jsme byli s bráchou čerstvě dospělí, : Krakonoš
shodli jsme se na tom, že dítě, který nevyrostlo na kohoutech, musí bejt nutně poznamenaný na celej život smilies/wink.gif. Takže jsme ty svý kdesi na půdě pohozený schovali a všecky naše děti je postupně vystřídaly, aby jejich vývoj nebyl vohroženej v samým počátku. Akorát se bojim, že už je po nich, někdo je zdědil, nebo s nima zatopil. Takže vnoučata už je nepoznaj. Co z nich jenom bude??? smilies/grin.gif smilies/cheesy.gif smilies/grin.gif
duben 05, 2011 00:28
... : bb2
Coby, buď si dědulové zahrajou na kutily a kohouty stvoří. Nebo se šábnou, každej dá pětistovku a na zboží.cz objednají kohouty pro vnoučata. Nebo přidají ještě tisícku a pořídí na Dráček.cz klasiku - hnědého koně, co na něm byl vyfocenej už prapraděda.
duben 05, 2011 00:36
... : bb2
no a kdo to musí mít s patinou a puchem starých půd, ten zapátrá v bazarech a aukcích na netu. Vyřešeno.
duben 05, 2011 00:37
ježiš kohouty, : alena puntík
my je s bráchou neměli, my měli houpacího koně....toho pak podědily moje děti, následně bráchovy děti...a kdoví, kde je mu teď konec. Ale kohouti byla klasika, měl je doma kdekdo a patřili k nutnému vybavení jeslí a školek. Jo, ten kůň byl bílej a grošovanej.
duben 05, 2011 06:19
Inko : Kamila
to je tak nádherný povídání! Děkuju za krásný ráno, moc děkuju, usmívám se tu...
(Kohouty jsem neměla, asi jsem poznamenaná, ó jé smilies/grin.gif)
duben 05, 2011 08:35
no - nekup to! : alena puntík
duben 05, 2011 09:43
Nevím, jestli nejsem poznamenaná tím, : mamča
že jsme měli jinou houpací drůbež ? smilies/wink.gif My jsme měli doma houpací kačeny téhož provedení. Následně je dědily všechny děti v našem rodě.
Moje děti měly zrovna tyhle vyobrazené kohouty. Ještě někde putují příbuzenstvem.
Pak už se naše děti specializovaly na šlapací auta, která měla několik vad : Když se do toho vešlo dítě, nemělo dost síly na ušlápnutí šlapadel. Když už jim dorostly nohy a přibyla síla, zas už se závodníci do autíčka nevešli s kolenama. smilies/cheesy.gif
duben 05, 2011 10:21
Inko, : Iris
to je příjemné téma smilies/smiley.gif
Jen si teď (v práci!) lámu hlavu, na čem že to rajtovali moji kluci? Na kohoutech nebo koních? Takže dnes po příchou domů budu muset zanedbat domácí práce, usednout k videu a najít důkazy. Pamatuji se, že u toho měly obě děti neuvěřitelně soustředěné až lehce bojovné výrazy ve tvářích, celé tělíčko pomáhalo v jízdě kupředu!!
Ta vzpomínka fakt zahřála. smilies/smiley.gif
duben 05, 2011 10:37
kdysi, ˇkdyž se České Dráhy jmenovaly Československé státní dráhy : alena puntík
a na každém větším nádraží báývaly čekárny pro matky s dětmi, tak též tyto (ty čekárny) bývaly vybaveny kohouty. Jdenou nám takhle ujel vlak, neb jsem nemohla své děti z těch kohoutů dostat. Tohoto problému jsou dnešní matky ušetřeny, neb co na našich nádražích řádí pověstná neviditelná ruka trhu, jsou byčejné čekárny pro lid buď zamčené, nebo naplněné bezdomovci, čekárny pro matky s dětmi neexistují vůbec. Kohouti vychcípali.
duben 05, 2011 10:55
Tak kohouti stáe frčej : wendy
to je dobře. My je měli taky, a ještě houpacího koně s pravým žíňovým ohonem.
smilies/wink.gif smilies/cheesy.gif
duben 05, 2011 13:35
Krakonoši : Michal
děkuju za vysvětlení, teď konečně vím proč jsem poznamenanej (samozřejmě duševně, jak jinak smilies/grin.gif)
duben 05, 2011 15:41
Puntikovana : Mikin
to je zajimavy, jak si lidi pamatujou stejne veci uplne jinak. Ja si na kohouty v cekarnach CSD sice nepamatuju, zato si pamatuju vlaky jezdici s presnosti sobich sprezeni na Cukotce, spinu, o toaletnim papiru nemluve.
Ale zpet ke kohoutum - ti byli ke zdravemu vyvoji osobnosti naprosto potrebni, nebot:
ja kohouty mel
lec bez tohoto clanku
bych na ne asi zapomnel.....
duben 05, 2011 16:23
Já je taky měla, : Ivča
ale ne ty z obrázku, ale bytelný, dřevěný, ručně malovaný. Stávaly na půdě u babičky a když jsme si na ně o návštěvách vzpomněli, snesl je otec dolů a my řádili tak, že se kolikrát i převážily dopředu(holt teda nebyly vyvážený...).Ale to schválně, byl to takovej malinkej adrenalinek, kam až..než se to překotí..( něco jako- jak daleko u babičky u potoka můžu dát špičky bot přes okraj břehu, než tam spadnu...to mě taky moc bavilo...) smilies/smiley.gifAni nevím, kam přišly....
duben 05, 2011 19:23
tak, malej Šíma je už tadyyyy - : d@niela
že je to pěknej kluk, co? koukněte...
smilies/cheesy.gif

duben 05, 2011 21:07
jé : Iris
Šimůnek je tady - Inko, vždyť se nedávno narodil, a už tu sedlá kohouty smilies/smiley.gif
Je krásnej, celá babička, fakt smilies/smiley.gif
duben 05, 2011 21:12
no jo moje zlatíčko Šíma, : Inka
to jsem netušila, že je článeček už tady, tak jsem fotečky louda poslala později. Zajímavý je, že se na těch kohoutech dá prožít adrenalin už od malinka. On sotva prďavka chodí jako sulcík, ale na kohoutách stojí a balancuje a ještě se směje, otáčí je na bok a zalézá pod ně a dělá si z nich domeček. Také si pamatuju, jak jsem si přes ně vždy hodila deku a měla jsme prima domek a bydela v něm.

No jo Irisko, z Šímy miminka je už malej chlapeček, moc roztomilej a mazlivej, je to moje láska.
duben 05, 2011 22:16
jak to vlastně bylo : Dáaa
tak si vzpomínám , že když si mi volala a ptala se po kohoutech, že jsem hned věděla, že jsem na nich strávila kus svýho života, ale po přečtení komentářů to vidím jinak. Kohouty jsem měly se ségrou u babičky v Brně. Taky byly na půdě a byly ručně malovaný. Děda je vždycky když jsme přijely musel sundat a moje maminka trnula hrůzou, kdo z nás si vyrazí zuby. Ze stejnýho důvodu nebyly nikdy u nás doma. Na duševní vývoj nehledě smilies/smiley.gif. Tuhle podobu kohoutů znám z každé jiné pořádné domácnosti. Kam jsme přišly, hned jsem je obsadila a nechtela z nich dolu, ségra byla mladší a měla smůlu. Dokonce u jedné naší tety jsem si otlačila kolena o dulatý držátko, protože už jsem se do nich obtížně vešla. Musela jsem tenkrát vypadat jako retard, když jsem byla napasovaná v kohoutech a zběsila se houpala. A taky jsem nebyla žádný fifipírko. No, jdu volat mamince a vážně si s ní promluvím o výchovných nedostatcích, smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
duben 06, 2011 08:03
Dáaa, Inka : Ivča
Když nad tím tak přemýšlím, ten důvod, proč byly u babičky a ne u nás doma, je asi tentýž...A vzpomínám, že segra se v nich houpala taky asi ještě v deseti letech, kdy se tam sotva vešla..taky asi pohled pro bohy....A domeček z deky a kohoutů si pamatuju taky...Je to možný, jak zásadně ovlivnila tahle věc vývoj tolika lidí?? smilies/grin.gif
duben 06, 2011 18:07
já je také neměla doma, ale u babičky a dědy, : Inka
ale já u nich žila, tak to bylo vlastně doma. Myslím, že kdyby Šímovi nebyly kohouty doma povolené, tak u mně určitě ano. Ale Šímova maminka Dášenka a tatínek Honzík to chápou a tak to má Šíma moc prima, že se narodil do takové rodinky co trénují adrenalínek už od mala. Také si pamatuju jak jsem se tam nevešla a měla nohy přes držátko smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
duben 06, 2011 18:56

Powered by Azrul's Jom Comment
busy