NA KOUKNUTÍ V EKVÁDORU - VII.
Pondělí, 30 srpen 2010

V posledním pokračováním svého putování jsem skončil dost drastickým zážitkem z městečka Puyo... A tak jsme se ocitli v městě s krásným jménem Riobamba. Mě do Riobamby hnala hlavně má láska k vlakům a železnicím. Ta mě drží už od dob, co jsme coby trampové křižovali "Českou Kanadu"  po jindřichohradeckých úzkokolejkách a kdy jsem coby technik udržoval telefony a nádražní rozhlas v brněnském "Majlonte".

 

 

 

 

      Ekvádor měl ještě před dvanácti lety nejúžasnější úzkokolejku na světě. Trans-andskou železnici, která se táhla napříč celou zemí. Přišlo ale El Nino, a s ním mohutné deště, které spláchly jak mosty, tak celé úseky trati a provoz na slavné železnici skončil. Zůstaly jen kousky trati, kde se udržuje provoz pro turisty. Jedním takovým místem je úsek Riobamba; kaňon Nariz del Diablo (Ďáblův nos).

 

 

 

      Ubytovali jsme se hned vedle nádraží a já se vyřítil koupit lístky. Čekalo mě ale velké zklamání; lístky nejsou a nebudou. Vykoupili je pro své klienty na půl roku dopředu majitele cestovních kanceláří... Se sklopenýma ušima jsem se smutně vrátil do hotelu, kde se mě Joanne snažila utěšit tím, ať se podívám, jak krásný ten nás nádražní hotel za 10 dolarů je.

 

 

 

A měla pravdu. Hotel připomínal spíš zámek, měl wifi připojení k internetu a příjemný pan recepční uměl anglicky. Průvodce Lonely Planet o hotelu dokonce píše, že by jeho pokoje naplnily hrdostí samotnou Marthu Stewart.

 

 

 

 

 

 

     Přemohl jsem tedy lítost a vyrazili jsme do ulic. Hned vedle nádraží byl trh se spoustou jídla, všude obchody a trhy.

 

 

 

     V obchodě s hudebninami jsem konečně dostal za přijatelnou cenu kovové struny pro svou kytaru. A nakonec jsme našli i nevelký kopec s parkem, odkud byl krásný výhled na celé město a okolní kopce. Obrovská hora Chimborazo byla bohužel jako vždy v mracích, ale zato pohled na jednu z místních kouřících sopek byl nádherný.

 

 

 

      V parku jsme byli asi hodinu. Bylo tam jen pár lidí, většinou mileneckých párů, občas turista. Jediný, kdo jaksi nezapadal, byl osamělý mladík v kožené bundě, s jizvou pod okem. Poflakoval se pomalu, s rukama v kapsách z místa na místo a zdálo se, že se nudí. Ve chvíli, kdy Joanne seděla na podstavci jakéhosi památníku a já se od ní trochu vzdálil, se k nám začal náhle rychlým krokem přibližovat. Vzpomněl jsem si najednou na všechny místní historky o loupežných přepadeních a pochopil, co se děje. Využil jsem několika vteřin, kdy byl mezi námi a tím člověkem pomník, přiběhl k Joanne, chytl ji za ruku a vlekl pryč. Joanne brala naštěstí všechny ty strašidelné story vážněji než já a bleskově pochopila...

 

 

 

 

 

 

     Zatímco bandita obcházel památník zprava, my ho oběhli zleva a ocitli se v blízkosti skupinky turistů, která právě do parku přišla. Hoch se se vzteklým výrazem ve tváři zastavil, prudce se otočil a seběhl po schodech dolů. My se z parku vypařili opačným směrem... Když jsme o všem řekli recepčnímu v hotelu tak zvážněl a pravil, že jsme měli štěstí. V tom parku už prý došlo k velkému počtu přepadení. Ten člověk se chtěl podle něho dostat mezi mě a Joanne a vytáhnout pistolí, nebo nasadit Joanne na krk nůž a vymáhat peníze.

 

 

 

     Tahle příhoda nám na zbytek dne značně pokazila náladu. Šli jsme tedy jen na večeři k Číňanům, koupili v obchůdku dobrý a levný ecuadorský rum, colu a led. Usedli na terasu našeho nádražního hotelu, já potáhl svou čínskou kytaru novými strunami a zapěl píseň od svého oblíbence, zpívajícího brzdaře Jimmieho Rodgerse: Waiting for a Train (čekání na vlak)

 

 

 

doufám, že se vám - stejně jako nám -

moc líbí....

 

Mikin a Joanne,

ze země zimy a sněhu

 

 

 

Komentáře
Děkuju, : Michal
moc jsi mně potěšil. A za tu písničku děkuju ještě víc, připomněla mi mé trampské mládí na Brdech, už je to tak dávno.
srpen 31, 2010 00:32
Michale : Mikin
neni zac. Schvalne si vsimni, jak se ten Rodgersuv original lisi od verze Greenhornu. A nejen v tehle pisnicce. Ten rozdil je jeste vetsi u T jak Texas. Melo by to byt na uTube hned vedle.
Jimmieho povazuje spousta lidi za otce country music, ale on to spis zpival jako blues.......
srpen 31, 2010 02:49
Mikine, : Ceskymo1
krasa!!!! No, s tim pokusem o prepadeni, vis, ja vzdycky byla strevo, prespala jsem treba pod sirakem v zemi nikoho - a az pozdejc jsem se dozvedela, ze tam radej lapkove... jenze jsem tehdy cestovala s moji pitkulkou, a tak jsem se citila bezpecne jak v trezoru. Ta uz je rok nekde v tom psim raji, ale pozor! Ted mam stene este nebezpecnejsiho psa - miniaturniho pudlika smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
Fotky jsou skvely a rum je dobra lecba na takovej zazitek smilies/wink.gif
Muziku si poslechnu, az vypnu radio, oboji najednou nejde.
srpen 31, 2010 07:22
Ceskymo : Mikin
ja jsem taky clovek bezelstny a nebojim se vlezt do mist, kam bych lezt nemel. Asi jsem zpovykany ze sve oblibene JV Asie, kde te muzou mistni lumpove sice nenapadne okrast, ale nasili je tam vec neslychana. V Ecuadoru jsem potkal tech okradenych batuzkaru tolik, ze jejich historky zacaly byt nudne. Skoro vzdycky slo o to, ze na ne nekdo vytahl nuz....
Ale to nas od cestovani neodradi. Ja se zrovna vratil z placeneho vyletu s tahacem Western Star na polarni kruh. Barvy podzimni tundry byly nadhera.
srpen 31, 2010 08:22

Powered by Azrul's Jom Comment
busy