NA KOUKNUTÍ V ECUADORU - IV.
Středa, 26 květen 2010

Brzy ráno jsme autobusem opustili Lacatungu a během dvou hodin se vyškrábali o tisíc metrů výš, do malého městečka Zumbahua. Ocitli jsme se v opravdových horách. Všude okolo strmé, skalnaté kopce s kaktusy , hluboké rokle s čistými potoky a borovicemi, malá políčka i na těch nejstrmějších svazích a domorodci v gangsterských kloboučcích.

 

 

 

 

 

Ano, je tu další pokračování putování Mikina a jeho manželky Joanne

v Ekvádoru - trošku jsem pauzírovala,

zač se omlouvám, ale tady je zase další psaní

a plno překrásných fotek:

 

 

 

     Zumbahua sama vypadá jako mexické městečko vystřižené z nějakého westernu. Kostelík, prašné ulice a velké tržiště. Ubytovali jsme se za 5 dolarů ve velice stylovém, starém hotýlku Condor Matzi, kde jsme byli jediní hosté a poté jsme vyrazili na výšlap do hor.

 

     Výšlap to byl sice ve výšce 3 800 metrů dost pomalý, ale nakonec jsme přece jen zdolali velice strmý, skalnatý kopec přímo nad městem. Opačná strana kopce byla téměř stejně tak příkrá, ale k našemu úžasu ji tvořilo zorané pole. Podle stop jsme zjistili, že ji zoral nějaký pásový traktor, který na vrchol nejspíš vycouval a oral jen směrem dolů. Dost neuvěřitelné...

 

     Vrátili jsme se do města, pocourali trošku po ulicích, povečeřeli v jedné ze dvou restaurací (nic jiného než kuřata, brambory, kukuřici a pivo neměli) a pak dlouho seděli na verandě hotelu a dívali se, jak nad horami vychází nádherný měsíc.

 

     Ráno mě čekaly fotografické žně, protože domorodci, kteří se neradi fotografují, netušili, že se za zábradlím verandy schovává zákeřný cizinec. Po dobré snídani, kterou jsme koupili a snědli přímo na ulici, jsme nechali recepčnímu a majiteli (kterého jsme celou tu dobu neviděli) klíče na stole a najali si starý pick-up coby taxík - na cestu ke světoznámému kráteru Quilotoa.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Vrchol kráteru i vesnička se stejným jménem leží jen o 100 metrů výš než Zumbahua, ale je to poznat. Foukal tam strašně studený vítr a my v řídkém vzduchu lapali po dechu jako ryby. Ubytovali jsme se v guesthousu u místních Indiánů a šli se podívat na kráter.

 

 

 

     Ten pohled nám doslova vyrazil zbytek dechu. Nádherné jezero s křišťálové čistou vodou leží o 400 metrů níž a oklopují ho strmé, skalnaté svahy. (Jak taky jiné, tam...) Cesta k jezeru trvá jen půl hodiny, ale zpět aspoň třikrát víc. Vodu je dobře vzít s sebou, protože Laguna Quilotoa nemá přítok ani odtok a tamější voda je silné zásaditá a naprosto nepitná.

 

 

 

 

 

 

 

     Při toulání po kopcích na levé straně kráteru na nás začali zuřivě dorážet tři psi. Objevila se mladá žena na koni a psy zahnala. Ona i koníček byli malincí, ale byl na ně nádherný pohled. Něco jako mladý John Wayne zkřížený s mongolským pastevcem. Shodli jsme se s Joanne na tom, že jsme něco tak krásného dlouho neviděli. A dodnes litujeme, že nemáme aspoň jednu fotku.

 

 

 

 

     Po cestě zpět k hotelu jsme začali sbírat klacíky a velké borovicové šišky, protože jsme měli na pokoji kamínka a byla nám čím dál tím větší a větší zima. Po půlhodince topení zaťukala na dveře majitelka, hrozně se smála našemu úlovku a přinesla nám několik pořádných polen. Večeři, která byla započítána v ceně pokoje, jsme jedli s ní a celou její rodinou rozsazeni okolo kamen. Dokázali jsme kupodivu udržet poměrně dlouho jednoduchou španělskou konverzaci. Snad proto, že z nás všech španělsky nikdo pořádně neuměl a tak se nikdo nepouštěl do složitých slovních obratů. Pak už jsme se my dva s Joanne bavili dál jen anglicky a naši hostitele svou domorodou řeči Quichua.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Ti lidé byli tak milí a krajina tak nádherná, že jsme byli rozhodnutí zůstat alespoň tři dny. Nakonec jsme ale uprchli po dvou dnech, protože vítr zesílil tak, že se po otevřených prostranstvích nedalo skoro vůbec chodit a navíc nás trápila víc a víc výšková nemoc. Joanne kvůli tomu navíc dostávala závratě a bála se chodit po strmých stezkách. Což ji - jako někoho, kdo strávil velkou část života v horách - pořádně štvalo.

 

     Rozhodli jsme se proto pro přesun do známého lázeňského městečka Banos, které leží přímo pod burácející sopkou Tungurahua.

 

 

 

 

 

     Ale - o tom zase příště...

 

Mikin a Joanne,

ze země zimy a sněhu

 

 

Komentáře
Mikine : mia
to se čte jedním dechem, mockrát díky. Krásná krajina, parádní fotografie.
květen 27, 2010 06:50
No ja, putování s batůžkem má něco do sebe : wendy
ta podsopečná krajina je krásná a taky úrodná, ale je to taky o strach, ne ?
smilies/wink.gif
květen 27, 2010 06:53
... : Mikin
Tu fotku sopky nasla nekde na webu Daniela. Ona vzdycky najde neco hezciho nez co jsem fotil ja. smilies/sad.gif
Jo, bylo tam krasne. Sopky na nas byly hodne, vetsi nebezpeci cihalo ze strany silenych ridicu a loupezniku. Ale nebudu predbihat.
květen 27, 2010 09:21
No, šílenci za volantem a loupežníci - : wendy
na to nemusíme jezdit přes půlku světa, že smilies/grin.gif ale budou aspoň exotičtější...
květen 27, 2010 10:16

Powered by Azrul's Jom Comment
busy