Hloupé bylo, že ledva jsme slezli z viklanů a vstoupili mezi první stromy v lese, už se stmívalo. Ale trochu jsme se zorientovali a šli stále směrem východním, kde bychom tak po sto, dvě stě metrech měli z lesa vyjít na silnici, malý kousek před městečkem. Šli jsme a šli, až jsem najednou vkročila na kraj paseky, paseka nám řekla: „mlask, mlask" a já i Martina jsme řekly:

 „Tak tohle musíme obejít". Jiřík sice také něco říkal (znělo to trochu podobně jako „slepice hysterický"), ale my jsme si trvaly na svém.

     Obešli jsme jednu paseku, pak druhou a mezitím padla tma. Žádné šero, žádné blikající hvězdičky mezi vrcholky stromů. Doslova černočerná tma tmoucí. Zastavili jsme uprostřed temného lesa a ani vtipy o Jeníčkovi a Mařence se tou dobou nezdály být vtipné. Nevěděli jsme kudy dál. Pak nám došlo, že slyšíme zvuk potoka a ten teče v jednom místě - pod silnicí blízko chalupy. Stačí potok nalézt a jít podél něj... (a doufat, že jsme poznali správně, zda jej máme následovat vlevo nebo vpravo).     

     Cestou k potoku jsme už lesem šli držíce se pevně za ruce, neboť jsme opravdu měli strach, že se můžeme ztratit vzájemně jeden druhému a nastavit si tak noční dobrodružství ještě o hledání kamaráda. 

     Konečně! Potoku jsme dosáhli, logicky odvodili směr a vykročili po břehu, abychom jediný orientační bod zase neztratili. Tedy - chtěli jsme. Průšvih byl, že potok byl v těsné blízkosti lemován obrovskými balvany, takže chůze podél něj znamenala: pád kamsi ... vyšplhání z jámy... pád někam vedle...

     A tak dokola.

     Držet za ruce se moc nedalo. Ivanovi se v jedné jámě zaklínila noha tak, že už se téměř smířil s tím, že tam nechá minimálně botu. Naštěstí jsme to vzdali dříve, než to odnesla některá naše končetina, protože kdybychom odtamtud museli někoho odnášet, museli bychom asi počkat až do rána.

     Vyšplhali jsme se proto zase o pár metrů výše do lesa a snažili se potok sledovat v přibližně stejné vzdálenosti, což nebylo vůbec snadné a klidně jsme jej mohli opět ztratit nebo také obcházet jednu zátočinu stále dokola.

     Klopýtali jsme mezi stromy. Chvilku se drželi, chvilku ne a utěšovali se navzájem, že už brzy se dostaneme někam, kde bude vidět.

     A stalo se. Před námi se mezi stromy najednou zabělal prostor tak ostře, že jsme si mysleli, že snad napadl sníh. Byla to ale další mýtina, celá poskládaná z bílých balvanů - na kameni kámen. Naštěstí ale na nás už nemlaskala. Obcházet jsme ji nehodlali, tou dobou byl pro nás každý krok navíc už přímo otázkou síly vůle; a tak jsme ji přelezli balvánek po balvánku hezky prostředkem. A za mýtinou opět les a opět tma. Náhle jsme uslyšely jakési údery a praskání dřeva. Martina najednou zbledla - vlci tady prý snad už nejsou (rok 1988) ale - jeleni - a je říjen... a takovej jelen samotář... Vyděsila jsem se taky...

     Ivan naštěstí neztratil rozvahu a uklidnil nás, že jeleni mají říji jindy než v říjnu, což by jako dcera lesního z Dobříše mohla vědět a dále, že se mu zdá, že slyší hlasy. A opravdu: i my ostatní jsme je slyšeli.

     „Zařvěte někdo nahlas", zavelel Jiřík. Martina poslechla a zaječela stylem vražděné Dáši Veškrnové z filmu Holka na zabití. „Takhle ne, pořádněji", opravoval ji Jiřík a tak zařval Ivan, neskutečně silným hlasem, tak silným, že pokud si někde v lese někdo myslel, že nejprve slyšel zabíjenou oběť, tak vzápětí uslyšel i hlas jejího zabijáka....

     Hlasy ztichly, dále je slyšet už nebylo a praskání také ne.

     Probíjeli jsme se zvolna lesem dál a za chvíli jsme zahlédli i mihotání plamenů. Na konci seděli dva vyděšení trempové, kteří si mysleli, že po nich jde buď pohraniční stráž, policie, přinejmenším však polesný s pokutou za rozdělávání ohně.

      Ulevilo se jim, když nás uviděli, nechali nás ohřát, protože únava a hlad nebylo jediné, co nás trápilo, a ukázali pěšinu, která vycházela z lesa asi padesát metrů pod naší chalupou. 

     Dopotáceli jsme se k ní zablácení a zmrzlí a potřebovali se především umýt a převléct. Večeři v hotelu jsme nevzdali, neboť to bylo v podstatě nejrychlejší řešení, jak se dostat k nějakému hotovému a teplému jídlu, ale rozhodli jsme se jednohlasně, že teď už pojedeme autem - místo plánované pěší procházky.   

     Konečně jsme zasedli v hotelu ke stolu a každý z nás se hladově začetl do jídelního lístku. Pak jsme si ale na něco vzpomněli... podívali jsme se na sebe... a došlo nám, že nikdo z nás nemá u sebe peněženku...

Lohonka I.

P.S. Taky bych vám mohla vyprávět, jak můj hrdinný muž Jiřík zabloudil 20 metrů před Kašperkem a jako jediný ho minul; i co všechno se ještě kolem přihodilo :-)))