DEN MAGHA PUJA
Pondělí, 04 leden 2010

Je šest hodin večer a nádraží Hualamphong v Bangkoku je všude plno lidí. Mám za sebou už dva měsíce pobytu v jihovýchodní Asii, cestu Laosem v rozhrkaných autobusech, dlouhou plavbu po řece Mekong, cestování po turisty dosud neobjeveném Isaanu a pár týdnů na plážích jižního Thajska s kamarády Jasonem a Janice, od nás z Dawsonu.

 

 

 

 

 

 

 

      Jason a Janice jsou touto dobou už asi zpátky doma a moje letadlo stejným směrem letí až po půlnoci. No jo, říkám si, pojedu asi pomalu na letiště.... Najednou se ozývá z reproduktorů gong a hned poté thajská hymna "Padající déšť". Mimo jiné - složil ji sám zdejší pan král, který hraje ve volném čase na saxofon a kterého si tady všichni velice váží. Tak si stoupám stejně jako místní do pozoru. Vojáci a železničáři navíc ještě salutují.

 

     Osobní vláčky tady v Thajsku mi připomínají moje trampské časy v Česku. Mají často zpoždění a vagóny jsou ze dřeva. Jsou ale o hodně čistější. Míst k sednutí  je málo, ale nakonec nacházím jedno volné, mezi početnou skupinou farmářů, kteří jedou do Phitsanuloku.

 

 

 

     Farmáři se sice přátelsky usmívají, ale narozdíl od obyvatel Bangkoku nejsou na cizince zvyklí, tak se žádná konverzace prozatím nekoná. Největší zájem o mě projevil malý klučina tím, že na mě zblízka třeští oči.

 

     Rozhoduji se prolomit ledy. Vytřeštím na něho taky oči, ukážu na sebe a řeknu "farang! " Funguje to spolehlivě. Kluk vyhrkne: „farang, farang!" A všichni se začnou smát. Farang je totiž slovo, kterým Thajci označují cizince evropského původu a znamenalo to původně Francouz. Nebo spíš hovorové „frantík". Není to tedy zrovna lichotka, ale rozhodně to není ani urážka. Když se kluk uklidní, pokračuji v programu sbližování: "mai farang" (nejsem farang). Kluk mi ale nevěří. "Mai farang, Lao", přesvědčují ho. (Nejsem farang, jsem Laosan.) Kluk chvilku přemýšlí a pak prohlásí s naprostou jistotou "Mai Lao, farang".

 

 

 

 

 

 

 

 

     Najednou jsme všichni kámoši. Dovídám se, že ti lidé pěstují rýži a tabák. V Bangoku byli na svatbě dcery, ale - ještě jedna dcera na vdávání by se našla. "Mai au, khrup". Na to ovšem odpovídám, že ne, že děkuji... Jednak mám v Kanadě přítelkyni a druhak - dcera by vám tam zmrzla... Na důkaz ukazují fotky z Yukonu. Pohled na sníh přiměje otce rodiny vytáhnout flašku rýžové samohonky zvané Lao Khao. Chutná dost drsně, ale statečně se párkrát napiji, abych neurazil. Ještě že už jsme skoro na letišti. Přesto se ale s těmi dobrými lidmi nerad loučím.

 

     Stojím na nadchodu, který vede z nádraží přes osmiproudovou dálnici na letiště a přemýšlím, co teď. Mám totiž ještě pořád spoustu času. Nic proti letištím, ale vypadají všechna stejně. Otáčím se tedy a sestupuji po železném schodišti do ulice ve čtvrti Don Muang. V Don Muang nejsou žádné turistické atrakce ani historické památky, proto se o tomhle místě v turistických příručkách nic nedočtete. Jdu tedy jen tak po ulici a zde,  pouhých pět minut chůze od největšího letiště v jihovýchodní Asii nepotkávám jediného faranga. Udivuje mne trošku, že to vůkol vypadá, jakoby většina místních šla jedním směrem. 

 

     Ale brzy se dovídám proč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      Přicházím k velikému budhistickému chrámu, který obklopují davy lidí. Je totiž první úplněk třetího měsíce v roce a Thajci slaví Den Magha Puja.

 

     V ten den se podle legendy před dvěma a půl tisíciletími sešlo zcela spontánně 1250 osvícených mnichů - arahantů, aby vyslechli z úst samotného Buddhy řeč, která položila základy buddhismu.  

 

      Celý chrám (wat) je obklopen stánky, ve kterých se prodává všechno možné. Kupuji si tedy za dolar jakési smažené salámové kuličky s chili omáčkou, lepkavou rýží a ananas. Arroy mák mák. Moc dobré je to.....

 

      Po dobrém jídle vystupuji po schodišti na velkou plošinu, která obklopuje celý wat. Jsou zde snad tisíce lidí, kteří drží v rukou velké bílé květy a ve světle svíček pomalu kráčejí ve směru hodinových ručiček okolo chrámu.

 

     Užasle celé divadlo sleduji, když v tom mě někdo zatahá za nohavici. Je to malinkatá holčička, která mě po krátkém váhání bere za ruku a kamsi mě táhne. To "kamsi" je roh celé plošiny, kde u zábradlí čeká její rodina.

 

     Nikdo se nezdá být překvapen mou přítomnosti. Všichni se usmívají a zdraví mě sepjatýma rukama. Udělám taky "wai", vyfasuju od nich bílou květinu a pak se společně přidáme ke kroužícímu davu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Holčička mě stále drží za ruku, jako by chtěla nemotorného faranga,  kterého si adoptovala, před něčím chránit. Třikrát obejdeme wat a teprve potom do něj vstoupíme. Květiny dáme do připravených váz a sedáme si na zem v poloze, která připomíná mořskou pannu. To znamená tak, aby chodidla nesměřovala k velké, pozlacené soše štíhlého, thajského Buddhy. Té pak vzdáme poctu hlubokým "wai".

 

 

     Je zde nejméně dvacet mnichů v oranžových róbách, kteří chantují. Namo tassa bhagavato arahato samma san buddhista..... Celý chant je v prastarém indickém jazyce Pálí, kterým mluvil i samotný Buddha. Protože jsou mniši Thajci a thajština je na rozdíl od Pálí tonální jazyk, celé to zní spíše jako zpěv a je to moc krásné...

 

     A jsme zase v rohu plošiny, kde na mě stále ještě v poklidu čeká můj ruksak s digitální kamerou, iPodem a podobnými hloupostmi. Zde se se mnou celá rodinka loučí a přeje mi hodně štěstí. "Laah khoon, khrup. Chork dee".

 

     Holčička se za mnou ještě dlouho s úsměvem otáčí. A já dělám to samé. Úsměv mě nepřejde ani v klimatizované a zářivkami osvětlené letištní hale.

 

 

Vždyť přece budu zase za rok zpátky...

Laah khoon, Muang Thai.

Chork dee...

 

Mikin

 

 

 

Komentáře
nevím, zda se to nakonec zrealizuje : wendy
ale plánujem s kamarádkou baťůžek po Laosu a Kambodži. Můžu ti poslat přes Danielu mejlíka s pár praktickými dotazy ? Jsi přece jen těmito kraji zcestovalý...
smilies/wink.gif
leden 04, 2010 10:07
Mikine : Aloda
je toto uzemi Tvuj salek caje, nebo je to jen nahoda? Moc hezky jsi to popsal, dekuju.
leden 04, 2010 13:07
Wendy : Mikin
Po JV Asii se da krasne cestovat i bez cestovky. Ja osobne mam tenhle zpusob radeji. Ovsem ja byl v Kambodzi asi pred 7 lety a musim rict, ze silnice a doprava byly v tak prisernem stavu, ze jsem lidem kteri jeli s cestovkama poprve v zivote zavidel. Od te doby se to pry ale hodne zlepsilo.
Doporucoval bych pruvodce od Lonely Planet. Treba i starsi vydani. Jsou tam vsechny prakticke rady na ktere si vzpomenes.
Ja osobne bych doporucil cestovat nalehko. Co budes postradat, to v JV Asii levne koupis. Prakticke jsou kalhoty, na kterych se daji zipem odepnout nohavice a udelat z nich kratasy. Urcite baterka, jehla a nit, repelent a podobne. Nejlepsi doba je v te oblasti asi prosinec - unor. Pak uz byva moc velke vedro.
V Kambodzi se me moc libila cesta lodi z Batambangu do jezera Tongle Sap a cesta predpotopnim vlackem z Phnom Penh do Sihanoukville. A cestovani na kole po pamatkach Angkoru.
Kambodza i Laos zazivaji posledni roky turistickou invazi a to se zaporne projevuje na ruznych zlodejnach, jako jsou zvlastni ceny pro turisty a vybirani vstupneho na kazdem rohu.
V tomhle je situace paradoxne mnohem lepsi v bohatem Thajsku, ktere je navic o neco exotictejsi, protoze nebylo nikdy kolonizovano......
Good luck a rad odpovim i na dalsi otazky
březen 23, 2010 17:58

Powered by Azrul's Jom Comment
busy