Tak se nám po nějaké době zase ozvala babička a toužila velice po babičkování. To nás lehce překvapilo, protože při narození našeho syna se od tohoto zasloužilého stavu velmi rázně distancovala.
„Říkejte mi Heleno, a hlavně ne babičko," děla k nám v porodnici při prvním spatření vnoučka. „A ty taky," otočila se ke mně, když jsem na ni nechápavě hleděla v údivu, že začala Petrovi vykat, když si už dávno před svatbou potykali. Neříkala jsem jí ani Heleno, ani babičko, ale mami, tak jak jsem byla celé roky zvyklá. Petr jí říkal Heleno stejně jako předtím, a před naším synkem jsme jí říkali babička a těšili se z toho, jak se ošívá. Doteď nechápu, proč nechtěla být ani doma v soukromí babičkou, ven s malým stejně nechodila, hlídat ho nehlídala a vlastně doteď marně přemýšlím, jak našeho prvorozeného vnoučka nazývala před kamarádkami, když jim ukazovala jeho fotky. Jako vlastního syna ho rozhodně neprezentovala.
Občas nás pozvala na návštěvu a po dvaceti minutách se zvedla, že nás ráda viděla, ale že musí nahoru k sousedce Zdeně, že mají domluvené karty. Nebo kostky. Nebo jen pokrafání a kafe. Nebo třeba nebyla doma vůbec. Já měla za sebou dvouhodinovou cestu vlakem s malým Petříkem v kočárku a než jsem stačila malého přebalit, nakojit a vypít si horké kafe, už jsem zase valila zpátky.
Ovšem uběhlo pár let a naše babička nebabička se rozhodla být tou nejbabičkovatější babičkou. Chtěla si prý konečně užít toho skutečného babičkování. „Dojeď rychle sem, něco pro vás mám," volala do telefonu a nechtěla říct, co. Prý překvapení. Překvapení to bylo. Ostatně jako vždy. Tak třeba vloni. Našemu dvanáctiletému synkovi dala k vánocům dárek vskutku nečekaný. Dřevěné kostky. Takové ty polepené obrázky, které když se složily správně, tak se pak otáčely celé řady nebo sloupce a postupně se skládaly další a další obrázky. A plyšového medvěda. Medvěd pamatoval dobu před první světovou válkou a lítali z něho moli. Kostky byly o něco mladší, ovšem krteček na nich byl notně ošoupaný.
„Zdena dělala pořádek ve sklepě, tak prý jestli se mi z toho něco hodí, mám si to vzít, než to poletí do kontejneru. Tak jsem malému něco vzala." Ještě, že neviděla výraz na tváři malého, když ty dárky rozbalil. No, ale pořád to bylo lepší než ten balík oblečení předloni. Krimplenové kalhoty červené barvy a holčičího provedení spolu s umělohmotnými svetříky a vestičkami jsem se neodvážila zanést ani do esóesky, kde většina našeho starého oblečení končí.
Takže tentokrát nás čekalo překvapení. Malá Zuzanka dostala od babičky, co už se nebála být babičkou a v obchodech hlasitě vykřikovala, že to je její vnučka a že jí musí koupit něco výjimečného a nezapomenutelného, houpačku. A kočárek s panenkou, která při zmáčknutí bříška vydává divné zvuky jako smích (ten poznat nešel), pláč (ten poznat šel) a říká MÁMA a TÁTA. Kupodivu všechno bylo nové, nepoužité. Stejně nový byl i zvláštní zápach linoucí se z pokoje. „Voní, co? To jsou takové ty vonné tyčinky, dostala jsem je od Zdeny. Ona se teď zajímá o tu éteriku." Uznale jsem pokývala hlavou a uvažovala, jestli se Zdena zajímá o erotiku nebo spíš esoteriku. Nebo jestli náhodou nechtěla mou matku vypudit z bytu. Přiklonila jsem se nakonec k názoru, že cé je správně.
Nová byla ale i skutečnost, že si moje matka nechala udělat nové zuby. Nasazovací. Bohužel jí neseděly, při každém pátém slovu se jí uvolnily a zůstaly na půl cesty v puse. Vyndala je a položila na kuchyňskou linku, hned vedle Zuzančina dudlíku. Nemohla jsem odolat a hypnotizovala jsem je očima v očekávání, že každou chvíli skočí po dudlíku a překousnou ho vejpůl. Jen malé Zuzance nějak nevoněly babiččiny vonné tyčinky, dusný a těžký vzduch v místnosti, ale protože to byly nějaké speciální vůně, tak se nesmělo otevřít okno. Vyprchaly by jejich zázračné účinky stejně jako nějaké netušené kouzlo. Malá byla nervozní a pobrekávala. Zkoušela jsem proto vytáhnout babičku ven, že se půjdeme projít do parku a po městě. Když jsem přihodila i kafe a cukrárnu, babička souhlasila.
Zuby nechala ovšem doma, prý ji tlačí a jsou na houby. Takže jsem jí rozuměla každé páté slovo a jen jsem hádala, o čem zrovna máti mluví. „Ta kouga je na ho..., ale když je na ni ta klama, tak mufí být dobrá. Fi to namažu a dám do pufy a za ftrt hodiny to zase povolí. Drahý to je jak paše a na nif." Došlo mi, že myslí fixační krém Corega na protézy. Po čtvrt hodině matčina monologu jsem začala rozumět, co říká. I když někdy to bylo hodně obtížné a něco jsem si domyslela.
Došly jsme do parku, byla jsem překvapená, jak to tu vypadalo hezky a upraveně. Naposledy jsem tu byla jako dítě a to už je zatraceně dávno. V té době byl park zchátralý a restaurace v něm taky vypadala, že má nejlepší roky za sebou. Dnes byly cesty upravené, vysypané pískem, živé ploty hezky sestříhnuté a na kolonádě byly nové záhonky, vkusné a rozkvetlé. Nové lavičky všude okolo, restaurace se zahrádkou měla nový kabátek, vedle ní bylo dětské hřiště a o kousek dál jezírko s fontánou. Zuzanka usnula, aniž stačila zachytit tu nádheru, ještě před vchodem do parku. Pustily jsme se po kolonádě a já jsem se překvapeně rozhlížela a vzpomínala, jaké to tu bylo tenkrát a jaké je to dnes. Máti udělala pár kroků jaksi bokem. Ruce jí vyjely k pasu, chytila se za pásek u kalhot a v lehkém překlonu chtěla odkvačit kamsi do buxusu. „Počkej a hlídej, mě se chce čůrat."
Málem mi vypadly oči z důlků. Snad si nechce jít čapnout mezi ty zastřižené keříky? Nemýlila jsem se, chtěla. Hrůza mě polila, až mi naskočila husí kůže. „Ježíšmarjá, mami, ať tě to ani nenapadne. Půjdeme tam k restauraci, tam určitě budou záchody." Ruce neustále v pohotovostní poloze u pasu, svetřík lehce vyhrnutý nad nimi. „Já to nevydržím. Mě se chce." Samozřejmě, že vydržela. Ale představa, že by si máti dřepla mezi ty sestříhané keříky a jen tak mezi řečí by udělala svou potřebu v metr vysokém živém plotu, mě zanechala ve střehu...
Když jsme prošly celý park, tak jsme sedly do stínu na zahrádku. Objednaly jsme si pro začátek kofolu na pití a já si dala ještě latté a zákusek. Máti zákusek nechtěla, prý si dá pohár. Servírka bleskurychle podala jídelní lístek. Máti mezitím provedla spodní čelistí zvláštní manévr, vypadalo to, jako by se bradou chtěla dotknout nosu. Vždy, když neměla v puse zuby, tak to dělala. Vlastně to dělala každou chvilku. Asi tak, jako když máte čerstvě vytržený zub a nutí vás to jazyk strčit do té mezery a prozkoumat ji. U máti to vypadalo, jako když chce napodobit kačera Donalda a udělala si z pusy kačení zobák. Dvakrát, třikrát podudlala a zase vrátila čelist zpátky. Měla jsem dilema. Mám jí říct, že to nemá dělat? Třeba si to neuvědomuje. Třeba to dělá automaticky a neví o tom. Nebo o tom ví a je jí to jedno, a pak se urazí. Dilema přímo Hamletovské. Říct či neříct? Teď to udělala zase. Jsem zbabělec, neřekla jsem jí to. Ani poté, co servírka odešla, ani později.
„Jé, to si nechte, dejte mi nějaký pohár."
„Prosím, tady si vyberte, máme velký výběr," usmála se servírka a profesionálně nalistovala stránku s poháry."
„No nějaký mi dejte. Mě je to jedno." (Máti se naklonila k servírce, jako by jí chtěla něco pošeptat. „Já na to stejně nevidím, mám brýle na hovno.")
„Tak já ti to přečtu," nabídla jsem se a jen jsem doufala, že jí servírka moc nerozuměla, když stejně neměla ty zuby a nebylo jí rozumět. Výraz v servírčině obličeji mě vyvedl z omylu. Rozuměla. Asi byla vycvičená v odečítání šišlání.
„Tak třeba tenhle," píchla máti rukou doprostřed lístku.
„Takže Rudou vášeň s griotkou."
„No jo."
Servírka odešla a máti se naklonila pro změnu ke mně. „Co to říkala? Já jsem jí nerozuměla."
„No, ukázala jsi na Rudou vášeň s griotkou, tak jestli ho chceš."
„Ale já nemám ráda griotku. No to jsem zvědavá. Lepší by byl s jahodama."
Mávla jsem na servírku, jestli by to ještě bylo možné změnit objednávku na Jahodové potěšení. Možné to bylo. Máti se napila kofoly a obdivně objela prstem vysokou skleničku. Pak se spiklenecky rozhlédla, naklonila ke mně přes stůl a na můj vkus až příliš nahlas zašeptala, že takovou ještě doma nemá. Že by se z ní Pepoušovi dobře pilo. Znala jsem svou matku. To snad ne. „Ať tě to ani nenapadne, jestli se ti líbí, tak ti takovou koupím cestou domů." „Tak jo. Beru tě za slovo." Toho jsem se bála. Co kdyby se jí náhodou ještě zalíbilo třeba to dřevěné křesílko, ve kterém seděla, nebo nedej bože celý stůl?
Stále usměvavá servírka přinesla mámě jahodový pohár. Miska připomínala zmrzlinový kornout. „Takovou ještě doma nemáme," dala se slyšet matka. Dělala jsem, že neslyším. Usmívala jsem se. „To by se Pepoušovi líbilo, taková miska na zmrzlinu." „Jasně, tak si ji může zajít koupit, mají ji v Tescu." Matka udělala svou čelistí zase ten kačení zobák, a zasmála se. „Pepouš do Tesca nechodí, je to daleko, on tam pěšky nedojde. To bys nás tam musela zavézt autem." Tesco je asi deset minut velmi pomalou chůzí od matčina bytu. Tak jsem se rozesmála. Pepouš má asi stopadesát kilo. „Myslím, že by tam spíš měl chodit desetkrát denně, to by mu prospělo." „No, to by měl. Ale je děsně línej. Za chvíli nebude už chodit vůbec, ani se nezvedne z postele, jestli bude pořád tak línej a pořád tak hladovej."
Dojedly jsme, dopily, prošly jsme se po městě, nakoukla jsem do pár obchodů, prošla se se Zuzankou kolem kašny a namočily jsme si ruce v tryskající fontánce, to se jí moc líbilo, babička mezitím seděla o kousek dál na lavičce a postavila se za kočárek. „Jak by mi to slušelo? To mi to sluší s kočárkem, co?" zahalekala na celé náměstí. „Tak si ji můžeš povozit," zavolala jsem na ni a Zuzanka na babičku zamávala. „Né, to né, jen si ji vez sama, já jsem ráda, že chodím," rychle odpověděla babička a pustila kočár. „Ještě by se mě to chytilo." No, že by v šedesáti? No nevím nevím. Ale dnes je přece možné vše.
Dojely jsme k ní domů, dala jsem Zuzanku do autosedačky, naložila jsem houpačku a kočárek s panenkou, zamávala babičce a odjely jsme domů. Koneckonců to bylo docela hezké odpoledne. Jen se mi hlavou honila jediná myšlenka.
Co vlastně z toho všeho,
co jsme dnes spolu zažily, bylo to
skutečné babičkování, kterého si chtěla užít?
Líba
Myslím, že ten článek nebyl myšlen jako úvaha k babičkování, ale pro pobavení. Nebo možná když už ta babička chtěla babičkovat, tak co tím vlastně myslela.Rozhodně bych netoužila po tom, aby mi taková babička hlídala, nebo nedej bože vychovávala dítě.
To ať si radši vykuřuje byt vonnými tyčinkami (které mmch smrdí i nezapálené) a opečovává svého 150ti kilového Pepouše.
Dostává je manžel v práci na obědy a nestíhá je utrácet za obědy, tak mu spíš zůstávají v peněžence. Když se mu jich nahromadí moc, dá je mně. Máti mi ráno volala, že odkud mám ty stravenky, že by je chtěla taky, kde je kupuju a že si je ode mne koupí.Tak jsem jí řekla, že je má Petr z práce.Nevadí, že prý si je ode mne koupí i tak. Snažila jsem se jí vysvětlit, že přece je jedno, jestli v obchodě zaplatí 60 Kč nebo šedesátikorunovou stravenkou. Ne. Ona prý by chtěla raději ty stravenky. Že by tím šla platit, až bude nakupovat s tetou (její sestrou) a že ta stravenky nemá a že by čuměla jak puk. No věřila bys tomu?
Jo a není to o tom, že bych ji snad nutila hlídat mi děti nebo nedej bože suplovat moji roli v péči o ně. Jak to někdo zde snad pochopil.
Já babičkuji jednou za měsíc a náplň se odvíjí od věku a potřeb vnoučete. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak babičkovat správně. Přišlo to tak nějak samo. Jednou mi Naty upadla nosem na telefonní budku a jednou jsem ji, to bylo všechno ještě vloni, zapomněla na gauči...od té doby si dávám pozor. Čteme, skáčeme ze schodů, máváme na auta a letadla a občas se cpeme něčím dobrým. Takže tak.
Líbě přeji pevné nervy. Možná by to Troška dobře natočil...
Protože je babičkou život udržující a před televizi posadivší, děti tam záhy odmítli jezdit. Mnohem víc si rozumí s mou babičkou, jejich prababičkou, která má letos devadesát, o pomoc si klidně řekne, ale dokáže poslouchat jejich historky, hádá se s nimi u hodinových partií žolíka a peče báječné buchty. A hlavně si pořád nestěžuje na to, jak je ten život těžký..
Realita byla kapku jiná, měla jsem individuál, psala diplomku a protože jsem přece BYLA DOMA, starala jsem se o úklid a vaření pro všechny. Takže když jsme zůstali s jedním dítětem o stáří 18 měsíců po státnicích v bytečku dva plus nic bez příslušenství sami, kousala jsem se nudou. Pak jsme se odstěhovali z města, naši nakonec taky, bydlíme cca 15 km od sebe. Máti vyžadovala návštěvy dětí, sama za nimi v podstatě nejezdila - mají oba řidičák i auto. Když jsem děti dovezla, muselo to být v přesně dohodnutý (týden dopředu) čas
No a když to všechno dali nějak dokupy a mohli začít trochu odpočívat,začal táta podnikat:-)
Až teď, s blížící se sedmdesátkou, začínají trochu důchodcovat, tzn. že táta práci předal a jen tak občas zdálky do ní ťukne, a máma ho konečně má celý den doma a může ho honit po zahradě a chlívku :-) Vnoučata tam už jezdí pomáhat, fakt je, že na mimina už by máma neměla nervy, takže je lepší být mladou babičkou. Až ti bude 65-68 jako našim, přijedou ti v mládí opečovaná vnoučeta pomoct:-) Jinak pozor, naše babka nebyla rozmazlovací, naopak. To až k stáru začala puberťáky rozmazlovat a co bych si já nemohla dovolit, nad tím se u nich jen pousměje:-) O prázdninách tam byl junior natřít plot, spravoval s dědou králíkárnu, čistil výběh pro slepičky, studnu, vyměnili spolu prasklé potrubí od studny k vodárně, obracel sena, česal broskve a blumy, a narozdíl od domácí otročiny vše bez reptání, protože "jsou přece starší, tak je nebudu prudit, od toho mám tebe, máti".
Naše babičky mají lehce přes padesát, zuby mají svoje a i jinak jsou psychicky i fyzicky v kondici, ale na babičkování je také moc neužije. Mají svůj život, své četné zájmy, tchýně má teď i nového partnera...když se narodil Vojta, tak jsem čekala hodně (babička za rohem- super!)a rozčarování bylo krušné. Dnes už jsem zorganizovaná, takže v podstatě babičky nepotřebuji, ale kvůli dětem bych uvítala, kdyby se zapojily více. Tchýně pořád chtěla holčičku, holčičku (samá má jen kluky) a co se holčička narodila, tak ani jednou nezavolala, že by třeba přijela povozit v kočárku. Ale jejich věc, jaký si vybudují vztah ke svým vnoučatům od malička, takový ho pak budou mít, až budou děti větší.
Takže nejde o to jak často a kolik pomoci. A ty otázky - jak se těšíš na to být babičkou - možná se to také bere jako určitý předěl.
Tchýně, tchán i drahá švagrová však nějaký extra vztah vůči snaše a vnučce neměli, mě bylo trapný se vnucovat a tak to všechno odbabičkovala moje máma.
Jen si vzpomínám, že když jednou byla Lenka hodně moc nemocná a pak, když se uzdravila, jsem byla šíleně unavená a poprosila, jestli by s ní (v kočáře) někdo nejel na hodinku dvě do parku, tak mi vzkázali: tchýně, že má sraz s děvčaty a ona to už s dětmi zapomněla, tchánovi se vyhýbali všichni kolem, ten ani nepřišel v úvahu, no, a švagrová, tehdy 23 letá, mi řekla rovnou, že když jsem si fakana pořídila, tak se mám i postarat.
No, nakonec jsem to zvládla.
A i když jsem ateista jak Brno, tak v tomhle věřím na to, že boží mlejny melou pomalu, ale jistě... Což se nakonec i potvrdilo.
No, není babička, jako babička...
Podle mne je to tak, že kdo si neužívá vnoučat, šidí sám sebe a jednou se mu to vrátí. Myslím podle možností, když od sebe bydlí stovky km, tak to nejde. Jinak já bych babičkovala jako blázen a děda by taky dědečkoval obden, ale když je to robě tak daleko, máme to odměřené. Každý má nějaké to trápení. Vzpomínáte třeba na tu babičku, které exsnacha nechtěla půjčovat vnouče ?
a moje tchyne se na to tak trasla, furt se mi je snazila rvat z ruky. dlouho jsem ji kvuli tomu nemela rada, az deti vyrostly, tak se to srovnalo, dneska vychazime v pohode.
moje mama na to babickovani taky nijak zvlast neni, kdyz byly moje deti male, rozjizdela podnikani a moc casu nemela, uzila si vlastne az toho nejmladsiho. to jsem uz byla zas opotrebovana ja, tak mi to pujcovani tak nevadilo :-)
opotrebovana jsem porad, takze doufam, ze s tema vnoucatama jeste moji drahouskove chvili pockaji, nez se zas zregeneruju
zdravime milana a jeho nadseni pro vicedetne rodiny :-)
milene: nepotrebovala jsem si odpocinout a nepotkalo me nic, co se s detma zaridit neda :-)
Manžel byl u své babičky každý víkend a ve středu, protože ten den v Bretani neměli malé děti školu. Měli také velmi krásný vztah, vařila mu co měl rád a moc ho milovala. Byli oba s dědou pro něj moc důležití a hodně často na ně vzpomíná.
Ono to asi nebude o babičkování, ale člověku jako takovém a také v jaké se právě nachází životní situaci. Mě vždy jen nadzvednou ty "očekávání", která mi připadají nesmylsná. Já nic od nikoho neočekávala a tak nejsem ani zklamná. Myslím, že nemůže nikdo nic očekávat od člověka, který k tomu přije dost nevinně a ani nemá právo o tom rozhodnout. Babičkování je činnost dobrovolná a také se asi bude odvíjet od vztahu s dětmi a jejich partnery, jejich vzájemné komunikace a vychování. Určitě se to nějak vyrbí samo o tom nepochybuji, jen mi tu v hlavě vytanul článek jak tu před časem někdo také měl nějaká očekávání od babiček, jak byl zklamaný a tak jsem si vlastně říkala co by to mohlo být za očekávání?
Psí láska je stálá...
