ZLATO ŠERIFA MAC KEENA - I.
Pondělí, 16 duben 2007

 Docela zajímavý. Tak, voni tu mají stejnej zvyk, co? Mrknu hned na palubní desku, na tachometr, ale všechno je v pořádku. Dodržuju předepsaných 55 mil, i když v týhle pustině, na hranici Utahu a Arizony, je to na tak liduprázdných silnicích pro Čecha, zvyklýho jezdit aspoň 120, ale na podobných silnicích doma klidně i 140 km/h, dost na bednu, ploužit se tímhle tempem.  Ale tady bych si výrazně překračovat rychlost rozhodně nedovolil.

     

    

 

     Ta velká policejní auta s barevnými podlouhlými majáky i strážci zákona v nich mají můj veliký respekt. Samo sebou, že každá míle rychlosti navíc ti tady udělá i vo něco větší vítr při otevřeným okně k tomu, co tu fouká pořád a to se rozhodně v tomhle letním hicu tady počítá.

 

     Když tedy nemáš puštěnou klimatizaci. Né, že bys šetřil na spotřebě káry, ale z prozaickýho důvodu, že ji do tohohle 2,2 litrovýho wagonu s pětiúhelníkem na předku kapoty zkrátka nikdo nenamontoval. Asi ti majitelé, co tu káru měli přede mnou, byli něco jako já.

 

     Tady totiž klimatizaci v káře nemá – kromě mě - snad jen nějakej potrhlej milionář, kterej už neví, co by, aby byl cool. A nebo už dávno používá ten ohromnej vynález, co jsem ho nedávno koupil tady taky, ale ještě nevyzkoušel.

 

     To si uvážete kolem krku nebo hlavy asi 2 palce širokou stuhu, ve který je schovaná speciální hmota, která dokáže zadržovat a postupně, pomalu uvolňovat i po několik horkých hodin chlad, kterej naakumulovala, když jste ji před tím strčili – namočenou ve studený vodě – na pár hodin do mrazáku.      

 

     Uviděl jsem ten zázrak jenom jednou v Samovo krámu, někde na „I“ desítce v západním Texasu, asi ve Fort Stocktonu a měli už jen posledních pár kousků. Tak to šlo na dračku. Hned, jak jsem si přelouskal, o co se jedná, co mi tu ve Wal-Martu nabízejí, vzal jsem je pro všechny známý domů.

 

     Teď, když se prý všude bude už jenom pořád oteplovat a léto v Čechách už bude stejně horký jako mají tady v Americe, jistě mně za takovej dárek bude každej vděčnej a možná se to nakonec začne třeba i dědit z generace na generaci. Látka má totiž vzor převzatej z americký vlajky a tohle je už vyzkoušený, že zaručeně nevyjde z módy nikdy.     

 

     Akorát ten mrazák nebo aspoň lednice se kvůli tomu musí vobčas zapnout, když ji máte. Ale dneska už je mají lidi taky hodně v práci, takže se to dá namrazit i tam. Pokud teda někdo kvůli tomu si nechce něco takovýho, jako ledničku, domů pořídit, protože doma potraviny neskladuje, nevaří a nemá třeba rád ani to studený pivo nebo případně vychlazenou kofolu…

 

 

     Možná ste teď čekali, že dodám: jako já. Ale nedodám, máte to marný. Myslete si dál vo mně co chcete… ó, je to zajímavý. Některý zvyky se holt nejspíš udržujou stejný všude v kulturní cizině, jako mně teď předvedlo to protijedoucí auto, co na mě párkrát světlama mrklo. Muselo to znamenat určitě nějakou výstrahu. Nejspíš místní policajt tady někde hlídkuje, zašitej za skálou nebo v dolíku u silnice. Už jsem jich tu takhle neočekávaně pro mě – protože tu prvně jedu samostatně – zahlíd´ víc.

 

     Ale stejně jsem podvědomě sundal nohu z plynu a ještě trochu ubral, ale zase né moc, aby to šerifovi nebylo divný, že jedu příliš pomalu a nechtěl se zeptat, jestli nemám něco s károu a nepotřebuju nějak pomoct. Jako se mně to stalo na hranicích Kalifornie a Arizony asi před 14 dny, když jsem měnil píchlou gumu u silnice za malinkou, skoro prázdnou rezervu. Jó, když je člověk lajdák… 

    

    To upozornění mně fakt bodlo, protože, že se za chvilku za zatáčkou tady, v Údolí Monumentů, potkám se stádem ovcí, volně tu pobíhajících po silnici, bych vůbec nečekal. Kolem silnice je totiž natažený drátěný pletivo a kudy se tedy ty ovce sem dostaly, mi vopravdu nebylo vůbec jasný. Takže jsem to stačil ubrzdit a tak jsme všichni, tedy auto, já i ty ovce naše první setkání tady na silnici přežili bez úhony. Ještě, že jsem potkal to protijedoucí auto a zamrkalo na mě. Hodný lidi. Žijí tu vážně hodný lidi. Po chvilce mě stádo přešlo a mohl jsem pokračovat ve svým dvoudenním výletě na jih, směr Grand Canyon. Když už se mi tu podařilo pár dní před tím v Moabu koupit ty fungl nový přední gumy, tak abych si je ještě taky trochu užil, než to tu za měsíc zabalím.  

    

     To jsem samozřejmě vůbec netušil, že než na nich ujedu 5 000 mil, budou už před New Yorkem, na zpáteční cestě, díky špatně nastavený geometrii kol týhle káry, úplně sjetý a já dám v New Jersey celých 77 dolarů za motel, jenom abych nemusel jet v dešti a vyhnul se tak bouračce, která by mě v tomhle dopravním babylonu na takových gumách tady určitě čekala. Než jsem dojel k Agátě (Agathla Peak), což je u silnice osaměle stojící skála, nebo spíš hora na jižním výjezdu z údolí, předal jsem varovné mrkání světly dalším cestovatelům, co to měli namířeno opačným směrem, na sever. Vod tý doby vím, že když projíždím jakoukoliv indiánskou rezervací, je dobrý být pořád ve střehu. Jenže, člověk na to vobčas přece jen zapomene a tak vždycky stejně není.     

    

     Monument Valley, tedy Údolí Monumentů, je určitě díky filmovým kovbojkám a páru kamenných Rukavic nejznámějším místem indiánské rezervace Navajo Nation, čili Navaholandu. Tahle rezervace, tedy uzemí indiánského kmene Navaho, je jenom o málo menší než Česká republika. Je největší ve Státech a žije tu kolem 180 tisíc lidí, což je největší počet původních obyvatel pohromadě. Je to pustá vyprahlá krajina, plná kaňonů a podivných kamenných útvarů. Zemědělsky se tu moc hospodařit nedá, ani kdyby se do toho Indiánům chtělo. Není tu voda. Jedno místo ji ale má a tam Navahové také něco pěstují, zejména pro své koně. Protože koně jsou u zdejších jednoznačně v žebříčku popularity domácích mazlíčků na místě prvním a myslím, že i jediném. Psi nebo kočky, jako je tomu u bělochů, jim asi neříkají téměř nic .

      
     Na to úrodné místo – Canyon de Chelly NM - jsem se jel při jedné z mých dalších výprav sem ze zvědavosti podívat. Né proto, že bych chtěl vidět na vlastní oči Indiány pracovat, ale proto, že kolega v práci se mi jednou ptal, jestli – když sem pořád jezdím - jsem tu už někdy pátral po tom ztraceném Mackenově zlatě, co ho v tom stejnojmenném filmu zasypala padající skála při zemětřesení. 


Toulavej, Plzeň
(O zlatě a dalších zážitcích příště)

 

P.S. prosím laskavé čtenáře, aby - pokud chtějí vidět doprovodné fotografie –        

si klikli na modře zvýrazněná slova - výše v textu...

 

 

 

Komentáře
Pokud to tak vidím, : Lilly
tak asi Indiáni nějakou dravou pracovitostí neoplývají.
Za co tedy a hlavně odkud berou prostředky na obživu?
Mají kasina, ale tam přeci nepracují všichni. Jak to tedy je?
duben 17, 2007 09:13
To by mě taky zajímalo. 180 tisíc lidí - : Alenka
to už je pěkný město. Přeci všichni nežijou z turistů?
duben 17, 2007 10:22
To asi oni žijou z koní - napřed je vychovaj, pak je zkonzumujou. : Marťa
smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
duben 17, 2007 10:59
toulavej : Jarka
na predchozsi strance, na te fotce, to je Agata?
duben 17, 2007 16:58
obrázek Agathla Peak je pod modře zobrazeným písmem : d@niela
:-)
duben 18, 2007 10:29
foto na první straně je západní Rukavice, tuším . . . : toulavej
.
duben 18, 2007 16:47

Powered by Azrul's Jom Comment
busy