ÚČASTNÍCI AUTOBUSOVÉHO ZÁJEZDU
Pondělí, 29 prosinec 2008

Když se v dnešní době rozhodnete podniknout výlet za poznáním, máte víc než slušný  výběr - luxusně vybavený autobus nebo dokonce letadlo, kterým se do velkých evropských měst dostanete za přijatelné ceny během několika málo hodin. Není tomu ale tak dávno (i když je to už v minulém století), kdy bylo vše "trochu" jinak.

 

 

 

 

 

 

     Vzpomínáte na tehdejší autokary? Vrcholem luxusu byla televize s videem našroubovaná ke stropu autobusu nad řidičem. Klimatizace a další vymoženosti byly tehdy jen pouhým snem. Ale chtěli jsme poznávat svět, tak jsme trochu toho pohodlí vždy obětovali. V průběhu devadesátých let jsem s naší rodinou těchto výletů absolvovala několik. Jeden ale v mé paměti zůstane nesmazatelně zapsán...  A nejen proto, že jsem tenkrát vystoupala na Eiffelovku.

 

 

 

    Vše začalo úplně obyčejně. S předstihem jsme dorazili na místo srazu. Se stejnou cestovní kanceláří jsem vyráželi už poněkolikáté, takže jsme místo odjezdu dobře znali. Bylo to místo takřka ideální - u stanice metra, v okolí dostatek parkovacích míst, kde auto počkalo na Váš příjezd i několik dní, hned vedle hospůdka, kde nás vždy ochotně nechali odskočit si těsně před odjezdem, aby se nemusela po půl hodině dělat „zdravotní přestávka". Tentokrát ale bylo něco špatně...

 

     Čas odjezdu se pomalu blížil, ale nikdo další nepřicházel. Nejistotu vystřídalo zděšení, když tatínek vytáhl dokumenty a zjistil, že sraz je tentokrát úplně někde jinde. Rychle jsme zavolali na kontaktní telefon, ať na nás počkají, že jsme na cestě. Bylo sice stále před časem odjezdu, ale nás čekal urychlený přesun přes půl Prahy. A když už jsme tam byli, dalších dlouhých několik minut trvalo, než jsme našli parkovací místo.

 

     Takže se z nás ihned staly „černé ovce" zájezdu. Všichni už seděli v autobuse a skoro půl hodiny čekali jenom na nás. Při nástupu na nás házeli docela odsuzující pohledy.  Pomlouvali by nás asi po celou dobu zájezdu. Kdyby ovšem nenastala situace přinášející mnohem silnější zážitky. Autobus sviští po dálnici někde mezi Berounem a Plzní. Najednou se za námi začnou šířit obrovská mračna černého dýmu. Sjíždíme na nejbližším sjezdu a řidič zkoumá, co se děje. Už si přesně nepamatuji, v čem závada spočívala. Autobus byl sice pojízdný, ale jednak je velké riziko jet s pochroumaným autobusem tisíc kilometrů mimo republiku a za druhé by nás stejně Němci nepustili přes hranice s dýmajícím výfukem :-))).

 

     Naše průvodkyně i samotní řidiči začali telefonovat na všechny strany. Ale - zkuste sehnat v předvečer prodlouženého velikonočního víkendu volný zájezdový autobus. Připomínám, že to je víc jak 10 let zpátky, v té době vyráželo na autobusové zájezdy všechno, co mělo kola. A velikonoční termín patřil k nejoblíbenějším. Stálo nás to spoustu nervů a  několik hodin čekání, ale podařilo se. Volný autobus se podařilo sehnat. I když nám musel přijet naproti až z Ústí nad Labem. Všichni už byli strašně unavení, ale funkční autobus nám zvedl náladu a konečně jsme vyrazili vstříc poznání francouzské metropole. Celý zájezd jsme si skvěle užili. Trochu nás ještě potrápilo deštivé počasí, ale jinak super - nikdo se neztratil, nikomu se nic nestalo, viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Zdálo se, že se od nás smůla odvrátila. A když bylo poznávání u konce, nasedli jsme do autobusu a vydali se plni zážitků zpátky domů...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Byl nedělní večer, my se měli unavení prospat při cestě a probudit se až skoro doma. Ale co čert nechtěl!

 

     Krátce poté, co jsme se vymotali z města, nás najednou probere strašná rána a prudké brzdění. Smůla se nám opět přilepila na paty.

 

     Řidič vylítl z autobusu a vrátil se s nemilou zprávou - upadla nám kardanka - neboli kardanová hřídel, a bez ní prý autobus dál nepojede.....

 

 

     Stojíme v odstavném pruhu dálnice, kolem nás sviští auta. Řidič chce provést prozatímní opravu, abychom mohli alespoň sjet k nejbližší pumpě. Sice se nám do té zimy venku moc nechce, ale co naplat - autobus jde na hever. Nastává trochu zmatek, aby se někomu v té tmě na tak nevhodném místě něco nestalo. Naše průvodkyně přivolala policii. S jejich pomocí se daří provizorně opravu provést a s doprovodem majáčku krokem dojet na nejbližší benzínku.

 

     Ale co dál? Je nedělní noc, další den svátek. V noci se nedá udělat v podstatě nic. Nejschůdnější variantou by bylo najít opraváře. Ale najděte ve Francii náhradní díly na starou českou Karosu :-))). Další možností by bylo sehnat francouzský autobus. Takřka nemožné - ve svátek se nepracuje, autobus vám nikdo nesežene. A navíc byste se nedoplatili. Takže řešení - sehnat autobus v Čechách. Podařilo se, ale má to jeden háček - spíš obrovský hák - musí přijet až skoro k Paříži. Výsledek - téměř 24 hodin strávených na dálničním odpočívadle. To bych Vám nepřála zažít. Nejdřív jsme zůstali v autobuse - ale nad ránem už nám tam byla strašlivá zima, vždyť byl teprve začátek jara. Takže jsme se přesunuli do krámku, co byl u pumpy. Naštěstí pro nás tam byly pěkné záchodky. Ale jinak jsme nakonec prostě bivakovali mezi regály. Paní prodavačka z nás byla dost na větvi.

 

     Po dlouhé noci jsme se dočkali rána. To už jsme věděli, že řešení je na cestě, i když mu to bude trvat mnoho hodin. Nastalo volání domů, sdělit, co se stalo. Vše z telefonu naší průvodkyně - ten účet za roaming musel určitě stát za to. Ale nastal ještě další problém - ráno jsme si vyjedli své poslední zásoby jídla, co jsme měli připravené na zpáteční cestu. Byli jsme bez jídla a měli jsme poslední zbytky drobných, které jsme před zpáteční cestou neutratili. Nad bagetami v obchůdku se jenom zaprášilo. A pak už zbývalo jen čekat. Pronudili jsme se až do pozdního odpoledne. Naši zachránci přijeli navečer. Během chvilky jsme se přestěhovali do pojízdného korábu, zamávali našemu chcíplému autobusu i s jeho pány řidiči a vyrazili tentokrát už opravdu k domovu. I když by nás policejní hlídka moc nepochválila - ti „noví" řidiči jeli tam a zpět bez povinného odpočinku, jakékoliv pauzy se omezily na minimum. Domů jsme ale dorazili v rekordním čase. Unavení ale šťastní, že jsme doma a že jsme to přežili bez úhony. Vždyť o nehodách autobusů člověk slýchá ve zprávách dost často...

 

 

     Tak - vám, co jste četli můj zážitek - přeji jen štastnou cestu - až vyrazíte na výlet!

 

deedee

 

 

Komentáře
díky za připomínku, : Magda
taky jsem zažila podobný zájezd - ale tentokrát do Španělska. Nakonec jsme uvízli bez náhradních pneumatik někde v pustině, vedro, nic k jídlu ani pití - trvalo to den a noc, než se sehnala trochu pomoc... Jo, to ze začátku jezdilo všechno, co šlo.

prosinec 30, 2008 09:24
TAk to vám nezávidím - ale určitě lepší, než když by se to stalo už na cesta TAM : wendy
takhkle jste aspoň už absolvovali...dneska jezdí dobré busy, ale nedala bych ruku do ohně za řidiče. V sezoně taky jezdí kde co, tedy kde kdo. A uřídit třeba poschoďový autobus není žádná sranda.
Takže - všem přeji jen šťastnou cestu tam i zpátky ! smilies/cheesy.gif
prosinec 30, 2008 09:38

Powered by Azrul's Jom Comment
busy