JÍT DO NEMOCNICE? - ČERNÁ MŮRA.... II.
Středa, 17 prosinec 2008

Moje maminka dostala doma v noci srdeční záchvat. Záchranáři jí oživovali a zaintubovali. Pak jí nesli z druhého patra na nosítkách, a spadla jim na schodech, byla dost potlučená. Ta hrůza pak pokračovala ještě tři měsíce na ARO, kde bez možnosti promluvit koukala do stropu. Na ARO se ani v noci nezhasíná, okna jsou zatemněná, pacienti přišpendlení hadičkami a sondami k posteli...

 

 

 

 

 

      Bohužel, žádná snaha personálu domluvit se s pacientem. Udělala jsem tedy mamince tabulku s velkými písmeny, a ona mi ukazovala, co chce říct. Většinu jsem si domyslela dřív, než "dopsala". Takže domluva možná byla. Maminka byla stále v obraze, co je za den, kdo má svátek, narozeniny... jen nemohla mluvit... Při vizitě se nad ní domlouvali doktoři, jakoby byla kus "materiálu" vhodného tak leda k rozřezání. Když nad ní vyřkli ortel, že "na domů už to nevidí, leda tak ještě na chvíli na JIP", vytrhala si maminka hadičky z rukou, a rozhodla se umřít. To se ale nesmí, takže jí sprdli, hadičky dali zpátky, a pro jistotu ji přikurtovali k posteli. To je na ARO drsňárna, i když tam má na starost jedna sestra jednoho pacienta.

 

     Sestřičky hrály karty na PC, a když někdo z pacientů něco potřeboval (ti zaintubovaní potřebují odsávat hleny, aby se neudusili) musel zatleskat. S přikurtovanýma rukama tleskat nejde.

 

     Po třech měsících, kdy se ARO dezinfikovalo kvůli rozšíření rezidentního streptokoka,  maminku přeložili na týden na normální oddělení, kde neměli ani odsávačky, a byly dvě sestry na celé patro, v noci jedna. Chodili jsme tam, a snažili se mamince kanyly čistit, jak to šlo. Jenže se jí nečištěné "trubky" zanítily, takže jí přeložili na JIP na infekci. Tam byla ošetřovatelská péče velmi dobrá, ale maminka už měla rozsáhlé proleženiny, takže - přestože se vědělo, že je otázkou týdnů, jak dlouho ještě bude žít, stále jí (bez jejího souhlasu) operovali (řezali jí ty dekubity na patách a zádech, na kterých musela ležet).

 

     Bylo to v létě, doktoři se střídali na dovolených, takže když nám jeden slíbil, že už s maminkou nebudou nic dělat, následně jsme přišli, a maminka byla po další operaci. Mezitím tam byl už ovšem jiný doktor. Maminka mi pak na tabulce rezignovaně psala, že na ní dělají pokusy, ale že se to na někom ti mladí doktoři naučit musí. Nevěřila jsem tomu, ale je fakt, že se na ní ještě snažili „nahrabat" body, dokud žila.

 

     Žádné „pozornosti" doktorům ani sestrám nepomáhaly. Maminka nám říkala, abychom jim dali peníze. Sestra tedy nosila „obálky" doktorům, a já kartóny cigaret, kafe, bonboniéry... sestrám, aby s maminkou zacházely co nejlíp. Chodili jsme do nemocnice každý den, a pomáhali mamince s hygienou. Týden před smrtí mamince voperovali kovové dýchací „trubky". Mohla pak trochu mluvit, když si zacpala otvor na krku. Ale buď dýchala, nebo mluvila. Přesto jsme si toho stihly ještě hodně říct. Hlavně to, že kdyby byla věděla, co jí těch pět měsíců v nemocnici čeká, že by se raději dobrovolně udusila doma, ve své posteli.

 

     Jenže pud sebezáchovy je hrozně silný, a dusící se člověk se strašně moc chce nadýchnout...

 

 

 

 

 

 

 

 

     Maminka umřela 7.8.2002, a 12.8. přišla do Prahy povodeň. Tatínek napřed přišel o životní družku, se kterou prožil krásných 55 let, a za pár dní na to o byt, pronajatou zahradu a všechny své radosti a životní jistoty. Jako dneska slyším Igora Němce hlásat v TV, že „do Prahy voda nepřijde". Tatínek mu uvěřil. V Karlíně se narodil, a nám tvrdil, že od Vltavy dělí Karlín osmimetrová navigace. Nemohl tušit, že voda nepřijde řečištěm, ale kanalizací. Vytáhla jsem ho odtamtud na poslední chvíli, bez rezervního oblečení, léků, dokladů... protože mi prostě nevěřil, a pak už se tam nesmělo. Následně, když voda opadla, byl dům, ve kterém bydlel neobyvatelný, a vlastník, bydlící ve Švýcarsku, to uvítal jako možnost zbavit se nájemníků.

 

     Z toho všeho se tatínkovi udělalo zle od srdce, vylétl mu tlak, takže musel do nemocnice. Ano, do té samé, kde před pár dny umřela maminka. Přestože jsme doktorům i personálu vysvětlili, co ho potkalo, a že jeho stav je převážně od nervů, zacházeli s ním „standardně". On si ale potřeboval s někým popovídat, tak chodil za sestrami na sesternu, a nabízel jim, že jim bude s čímkoli pomáhat. Sestry to braly jako obtěžování a  nevěděly si s ním rady, tak ho zavřely do skladu s prádlem, a přes jeho prosby a bušení na dveře ho tam nechaly celou noc.

 

      Tatínek tam nastydl, a protože nemohl na WC, tak se pokálel, a z té bezmoci a potupy ho ranila mrtvice. Teprve pak jsme ho na jeho žádost vzali domů na revers, ale o téhle „akci" sester nám řekl až po dlouhé době. Nemocnici jsme nežalovali, těžko bychom to dokazovali. Není proto divu, že ani za cenu smrti už tatínka do nemocnice nikdo nedostal. Jednou, když mu bylo hodně zle, a já jsem začala mluvit o nemocnici, teprve mi řekl, co tam s ním prováděli.

 

      Podařilo se nám sehnat mu garsonku v Domě s pečovatelskou službou, kde měl svůj nábytek a věci, co měl rád. Pečovatelky za ním docházely s nákupem a obědem, o ostatní jsme se starali my, rodina. Jen díky tomuhle zařízení, protože otec chtěl být sám, ve svém, a  „nebýt nikomu na obtíž", jsem mohla chodit do práce. Odpoledne mi ovšem nastal kolotoč, jídlo, prádlo, pomoc s hygienou... a prostě veškeré úkony, které si člověk částečně ochrnutý nedokáže udělat sám. Vařila jsem mu dobroty, co měl rád, a moji synové mi všemožně pomáhali udržet dědu v čistotě a dobrém rozpoložení.

 

     Co mi vadilo hodně, byl přístup jeho lékaře, který se k němu choval jako k nesvéprávnému. Ne, že by se nestaral medicínsky, ale při návštěvách hovořil ke mně - co, kdy, kolik, čeho... má tatínek užívat. Vysvětlovala jsem mu, že tatínek má ochrnutou půlku obličeje, proto nemůže nosit zubní protézu, a tudíž špatně mluví. Ale jinak je psychicky velmi aktivní, a všemu rozumí. Navíc tatínek byl vždycky velmi akurátní a systematický, takže podobné jednání těžce nesl.

 

     I tohle by si měli lékaři uvědomovat, že hovoří se vzdělaným člověkem, který má sice handicap, ale rozum mu funguje perfektně. Většina doktorů totiž jedná se starým člověkem jako bílý polobůh s hromádkou říčního bahna.

 

     To jsou moje zkušenosti s nemocnicí, v případě mých blízkých, moje zkušenosti s "péčí" o neperspektivní pacienty - důchodce. O svých vlastních zkušenostech raději pomlčím. Já totiž budu ty doktory bohužel ještě potřebovat...

 

 

Martina

 

 

 

Komentáře
Černá můra a noční DĚS! : NČ
Kdyby tohle byla jen děsivá výjimka. Jenže TOHLE člověk slyší od každýho, kdo měl v poslední době s tim co do činění. A když pak taky nejen slyší ale i vidí... BRRRR!
Nakonec budem všichni šťastni, až nám naše zvolená horda darmožroutů a korupčníků schválí euthanázii. Protože všichni jsme potenciálníma pacientama a oběťma tohodle zvrhlýho režimu, zdravejch, bohatejch a (všeho)schopnejch jedinců, opovrhujících všim, co nejni zdravý, bohatý a (všeho)schopný, což jim ovšem vůbec nebrání ždímat lidi o platby na tzv. zdravotní a sociální pojištění.
Někdo tu "lékařskou péči" budem potřebovat dřív, jinej pozdějc, jen pár šťastlivcum bude dopřáno zemřít v plnym zdraví.
prosinec 18, 2008 09:13
Tak jako jindy tady brečím smíchy, tak teď mám plné oči slzí, ale úplně jiných... : wendy
to je přeci hrozný, z toho člověku fakt naskakuje husí kůže a je zle. Chtělo by to pořádnou propagaci o zdravotnictví nejen na téma, jak jsou zdravotníci špatně placení, ale o tom, jak se špatně chovají ! Naprostá základní neúcta k člověku to snad s platem nemá už nic společného ! Ať si jdou stávkovat před MZ, interpelují svého poslance, hážou rajčata po představitelích, píšou petice, cokoliv (i když vím že to moc nepopáhá), ale hlavně jde o to, že by to neměl odnášet bezmocný pacient.

K euthanázii - jako důvod k jejímu uzákonění TOHLE nikdy nemůžou uznat a přiznat. Snad nechat vyrobit nějaké klipy, podobné jako teď k dopraví situaci ? Kdo by se toho ujal ? Že by Renč ?
Neměli bychom mlčet. Měli bychom to zveřejňovat stále dokola. Dokud můžeme a neležíme přikurtovaní na JIPce...

smilies/cry.gif
prosinec 18, 2008 09:35
Je to taková hrůza, : lila
že nemám slov...., ach Martinko, soucítím
s Vámi - co všechno jste prožila......
CO proti tomu dělat? Zveřejňovat takovéto články?
Na KOHO se obrátit...???
prosinec 18, 2008 10:01
teď se dějí příšerné věci, : alena puntíkovaná
ale co mi nejde na rozum, že nemocnice odmítne přijmout rodící matku. To je přece protizákonný. Lékař, který odmítne pomoc by měl být zbaven diplomu - bez milosti.
prosinec 18, 2008 10:33
Martino, ja prozivala s tatinkem neco podobneho, asi dva roky pote, co jsi prozila tohle trauma : mila1
Muj otec byl velmi vzdelany a pracovity clovek. Pomerne dost vydelaval, tudiz na nemocenske odevzdaval statu slusne castky. Pak se mu v jeho 71 letech zacala zhorsovat cukrovka a mel nalez v tlustem streve, tudiz byl tyden pripravovan na operaci v nasi okresni nemocnici.
Behem toho tydne, bylo strasne vedro, dvakrat zkolaboval, protoze mu lekar napsal spatne davky inzulinu a nebyt pomoci spolulacienta, asi by to dopadlo spatne. Potom ho zoperovali, nador v tlustem streve se ukazal byt nezhoubny a mel byt prelozen domu.

Ovsem den po operaci upadl nestastne na pokoji a prastil se do hlavy, bohuzel byl sam na pokoji. Potom ho druhy den odvezli k nam do domaciho osetrovani, ale my ho nepoznavali a on nas take ne, takze jsme v noci volali zachranku a ta ho vezla s podezrenim na mrtvici na vysetreni. Az casem jsme se dozvedeli, ze mu vubec neudelali vysetreni hlavy a mozku, ale vysetreni bricha a tudiz neobjevili rozsahle lozisko po mozkove mrtvici. Potom uz jen lezel v te nasi priserne okresni nemocnici a ikdyz s nami komunikoval, nepoznaval nas. Nedosel si uz ani na WC, byl odsouzen na prebalovani sestricek.

Chodili jsme k nemu, co to slo, minimalne trikrat denne. Pak nas jednoho dne prekvapilo, ze ho prelozili na samotku, pry obtezoval spolupacienty. A tam uz to slo jen k horsimu. Snazili jsme se ho dostat do lepsi nemocnice, do LDN, ktera mela lepsi povest a kde se s lidmi zachazelo jako s lidmi, ale podarilo se nam to az po dvou mesicich.

Vedeni teto LDN sdelilo me matce, ze je zvykem platit urcitou pozornost zarizeni, tak tam vlozila cely tatuv duchod. Druhy den po prevozu do teto LDN tata umrel.

Pochopitelne mame nic nevratili a my uz nemeli silu se s nimi dohadovat. Asi dva roky pote onemocnela mama. Jeste ted ji vidim, jak se zoufale drzi sve postele a nechce do te silene nemocnice, ktera nam zabilia tatu.

Nakonec se nam podarilo umistit ji na tyden v Praze Na Frantisku a za tyden nam ji predali ve vyborne nalade a zdravou.
Co dodat? Platime si zdravotnictvi a stejne kdyz jsme pak nemocni, zachazeji s nami jako bychom ani nebyli lide.
prosinec 18, 2008 10:38
Strasne smutne a strasne realne... : Ajulka
Myslim si, ze kdyby tady napsalo jeste nekolik lidi, tak budou mit podobnou zkusenost ze sveho blizkeho okoli. Ja ji mam taky z LDN, kde byla ma babicka a jelikoz plati mi rodice spolu s babiccinym duchodem jednomu penzionu pro nemocne stare lidi 20tis. mesicne, tak se i v jejich 90 letech stal neskutecny pokrok ve fyzickem i psychickem zdravi a je o ni dobre postarano. Ale ta castka je silena, kdo na to v dnesni dobe ma? Je mi lito pacientu, je mi lito spatne placenych lekaru a osetrujiciho personalu, ale kazdy vidi, ze na tomhle je prece neco spatne....
prosinec 18, 2008 13:43
František za komančů za moc nestál : alena puntíkovaná
ale poslední dobou se strašně zlepšili. U těchhle starých a bezmocných lidí jsou jeptišky a ty nemají chybu.Ty si nesednou jak je den dlouhej a neustále kmitají kolem pacientů, mažou je mastí, převlékají je, krmí je, je-li to potřeba, prostě úžasný. Ležela tam moje máma a moje kamarádka...kam se hrabe celej Motol, co do péče o pacienty. Snad se to tam nezhorší, protože jestli mě klepne, tak mě tam odvezou. Patřím tam totiž obvodem...neb mám v občance stále bydliště na Praze 1.
prosinec 18, 2008 14:22
ach jo : Kamila
to jste se s tématem pěkně trefili. Moje babička byla ještě před dvěma týdny naprosto čiperná osoba. Ze dne na den všechno špatně... potřebuje péči téměř celodenní. Střídáme se u ní s mámou, ale já chodím do práce a o začínám mít strach o mámu. Babička nikdy v nemocnici nebyla, u lékaře naposled před 30 lety, neumí polykat prášky. Potřebovala by do nemocnice aspoň na vyšetření a nějakou tu infuzi, ale nemám ani odvahu to navrhnout. Tenhle stav - nestav může trvat dlouho a já mám největší strach o mou mámu, že se složí, že to nezvládne... Já pomůžu, co mohu, víkendy a večery, ale do práce chodit musím...
prosinec 18, 2008 15:07
Marťo, : skaz
hluboce s tebou soucítím - mám tuto zkušenost čerstvě - teď už za sebou - máma odešla v neděli.Sice poslední týden prožila na oddělení,kde byl úžasný personál a úžasná ošetřující lékařka,ale bylo to už pozdě.Díky její předchozí " léčbě" bylo všecno už jenom špatný.Vím,že už nešlo nic zachránit - ale přístup byl fantastický - jak k pacientům,tak k rodinám pacientů.Jsem vděčná za poslední týden i za ochotu akceptovat přání pacientů i rodiny,jsem vděčná za to,že jsou tady i zdravotníci,kteří to dokážou.Jenom si to zatím ještě pořád nedovedu srovnat - proč někdo ano a někdo ne.Proč musíme projít "peklem",aby nám byl nakonec nabídnutý smír?A proč je to pro pacienta většinou pozdě? No,stejně jsem jim vděčná - za mámu i sebe.
prosinec 18, 2008 20:50
No Ajulko tak to měla kliku a přejeme jí to : wendy
ale včera av TV byl šot (i šok) - nejdražší penzion pro seniory jaksi zkrachoval, zřejmě tunel, což je krach po česku - jeho obyvatelé, kteří měli předplaceno i několik desítek tisíc měsíčně dopředu, dostali jakýsi Evakuční povel. Do týdne se musí vystěhovat. Nikoho nezajímá kam.,To je taky pěkný zvěrstvo, a ještě před vánocema...
prosinec 19, 2008 08:21
Ach jo.. : KITI
Dlouho jsem tu nebyla a nyní téma k pláči. Tak snad jen, že si můžeme vsugerovat, že tenhle ksindl, ve kterém nyní žijeme, je virtuální realita a že reset není až tak zlý konec hry. Je pravda, že všude slyším jen úděsné historky, tak jsem moc chtěla přinést něco pozitivního, pro radost a naději čtenářům, vždyť jsou skoro vánoce... Je to ale z jiného břehu. Nebudu za blázna? No, zkusím to, net je částečně anonymní:
Jedna moje kamarádka měla v poslední době strašně nemocného vnoučka a celá rodina myslela na samé špatné věci. A tříleté dítě se vrátí z nemocnice a říká: potkal jsem tam dědu a ten povídal, že to bude dobrý, že budeme zdraví. Hezké, že? Zajímavé na tom je, že děda je pár let po smrti a klučík ho ani pořádně nezná. Důležitá je ale ta informace. A tak všem zdejším čtenářům posílám jen to dobré, všem přeji pevné zdraví, dobré nervy a hodně energie a dobré nálady pro příšté dny. A také to, že pokud nás potká nějaké trápení při pobytu ve "špitálu", ať máme alespoň kolem sebe soucícící a milující rodinu, abychom na to nebyli sami. Smekám před autorkou příspěvku.
prosinec 19, 2008 16:51

Powered by Azrul's Jom Comment
busy