KLIKATÁ CESTA ZA BEZVA CHLAPEM - IV.
Čtvrtek, 31 červenec 2008

Nastala krušná doba. Z Jacka jsem se "léčila" snad rok a půl a nakonec jsem zjistila, že poslední dávku antibiotik jsem dobrala až už jsem začala chodit se svým současným manželem  - o celé dva roky později. Ale to bych předbíhala. Přes spolubydlícího jsem se seznámila s jednou paní, která byla taky z Čech a měla přinejmenším zajímavý přístup k manželství.

 

 

 

 

     Budeme jí třeba říkat Edita. Edita se s manželem nedávno přistěhovala do naší oblasti a nikoho tu neznala, tak jsme se začaly kamarádit. Byla podstatně starší. To ale jen věkově, jinak byla asi jako puberťačka. Kdybychom bydlely obě v ČR, jen těžko bychom se spolu kamarádily. Edita chtěla pořád chodit do „šantánu“, no a i když já jsem byla skeptická, že bych si zrovna někde v baru našla toho pravého, tak jsem chodila s ní, aspoň jsem neseděla doma.

 

     Tak si jednoho dne Edita našla milence, který byl snad o dvacet let mladší. Seznámila se s ním na jedné z našich výprav a mně tak nějak přišila jeho kamaráda, který byl ode mě o osm let mladší. Oba naši noví přátelé byli z jedné ze zemí latinské Ameriky a skoro vůbec neuměli anglicky. Hlavně ten „můj“, budeme mu říkat třeba Ernesto. Moc jsem si s ním nechtěla začínat, ale Edita mě pořád utvrzovala v tom, že si mám s mládencem užít, že mi bude chvíli hezky a můžu dál hledat toho pravého. Další kamarádky tak nějak přikyvovaly, tak jsem si řekla: „Proč ne!“

 

     Začala jsem tedy chodit s Ernestem. Jestli jsem si říkala, že Jack byla moje velká chyba, tak Ernesto byl přímo gigantická. Místo krásných chvil s mladým hřebcem jsem měla akorát stresy s žárlivým a hysterickým chlapem. Ze zcela nepochopitelných důvodů třeba najednou vstal a řekl, že odchází. Nevysvětloval, prostě šel. Poprvé na svoje narozeniny, to jsem za ním ještě vyběhla ven a přemlouvala ho, ať se vrátí. Bylo mi líto, aby takhle naštvaný odešel na svoje narozeniny. Později už jsem za ním s radostí zavřela dveře a byla docela vytočená, když se po 45 minutách vrátil zpátky. Takové scénky byly na denním pořádku. Jen pro zajímavost: na ty narozeniny ho naštvalo, že on už chtěl jít v půl desáté spát a já jsem ještě vůbec nebyla ospalá, tak jsem navrhla, ať se ještě chvíli díváme na televizi. Neprotestoval, vypadal, že je to v pohodě, ale ve skutečnosti byl vytočený.

 

     Jedna scénka hovoří za vše a stojí za popis. Po vyčištění zubů přede mnou obřadně mrsknul kartáčkem do koše na odpadky. Podotýkám, že koš byl i v koupelně, ale to by nemělo ten patřičný efekt, to bych přece neviděla. Tak se ho ptám, co se děje. A on, že už tu u mě byl naposled a proto ten kartáček vyhodil. Tak já naštvaná jak saň, protože to už byl x-tý hysterický výstup, jsem řekla, že OK a že ho teda aspoň odvezu domů (auto neměl a od metra by musel 40 minut pěšky, venku mírně sněžilo a machr na to samozřejmě nebyl oblečenej). On pořád trval na tom, že ho mám odvézt jen na metro. Já to ignorovala. Když jsme přijeli na semafor a on viděl, že budu zatáčet na druhou stranu, než je metro, tak otevřel dveře, jako že si vystoupí a vyndal jednu nohu z auta. Já už jsem těch kovbojek měla až po krk, tak jsem si jen řekla, že jestli vystoupí, tak ať třeba zmrzne, že já to otočím a jedu domů.

 

     Když Ernesto zjistil, že plané gesto nevyvolalo žádanou reakci plačící ženy, prosící ho, aby nevystupoval, tak tu nohu zase hezky rychle strčil zpátky, zabouchl dveře a nechal se odvézt domů. Tam měl ale výstup druhé dějství. Řekl mi, ať ještě chviličku počkám a za nedlouho se přihnal z domu s dárky, které jsem mu dala k narozeninám a Vánocům. Vracel mi je. Řekla jsem mu, že dárky se nevracejí, že jsem mu je ráda dávala a ať si je nechá. On trval na tom, že je nechce. Řekla jsem mu, ať je třeba vyhodí do kontejneru, že já je neberu zpátky. To on samozřejmě nehodlal udělat. Když už mi tam u dveří od auta stál hezkou chvilku, tak jsem mu řekla, ať to teda položí na sedadlo a zabouchne za sebou dveře.

 

     Naprosto vytočená jsem odjížděla zpátky domů. Brečela jsem vzteky, že jsem někomu dovolila, aby se mnou takhle cvičil a jen zázrakem jsem si všimla, že na mě u silnice někdo zběsile mává. Byl to Ernesto, který mezitím proběhl zkratkou sídliště a ještě mě zastihl na cestě domů. Nastoupil, brečel a omlouval se, že už to víckrát neudělá (jako už ostatně tolikrát). Vylezlo z něho, že ho naštvalo, že jsem mu řekla, že odpoledne půjdu s kamarádkou do kina. Protože jsme komunikovali španělsky, tak bylo zcela jasné, že se jedná o holku!

Mimochodem, Ernesto se v průběhu našeho několikaměsíčního vztahu nenaučil anglicky snad vůbec nic, já jsem ale ke konci docela slušně válela španělštinu, kterou jsem si pak ještě zlepšila v jazykové škole, takže alespoň za to mu vděčím.

 

     Po celou dobu těchhle výstupů Edita Ernesta neustále omlouvala a pořád mě ponoukala, ať mu dám ještě další a další a další šanci... Dnes si myslím, že jí vyhovovalo, že tak jako ona, mám i já neperspektivního partnera. V angličtině se výstižně říká: „Mysery loves company.“ (Mizérie miluje společnost.) Nakonec to naštěstí Ernesto vyřešil za mě. Jednoho krásného dne jsem měla na záznamníku vzkaz, že se mnou končí a ať už mu nevolám. Asi se naštval, že mi zavolal a já jsem nebyla doma, nevím... Moc jsem to neřešila, jen jsem si řekla: „Sláva! Už to mám konečně za sebou.“  Haha - myslíte, že už jsem o Ernestovi nikdy neslyšela? Právě naopak, ještě mockrát mi volal. Nemohl pochopit, proč už s ním nechci být. Vždyť on ten rozchod přeci tak nemyslel a už to nikdy neudělá a vůbec žádnou scénu už nikdy neudělá a kdyby přece udělal, tak ho prý potom můžu uhodit! Tak takhle se to, vážení, řeší - alespoň v některých domácnostech - v Latinské Americe.

 

     Naposledy se mi ozval, když už jsem dost dlouho chodila se svým současným manželem, možná rok po tom telefonickém rozchodu. To si „najal“ svou sestřenici, která mluvila dobře anglicky, aby mi v jedenáct v noci zavolala a pohovořila se mnou v jeho prospěch. Nevím, co si od toho slibovali, já už jsem rozhodně neměla chuť se s nimi o ničem bavit, zvláště ne v jedenáct v noci. Já už jsem mu dávno všechno vysvětlila...

 

 

 

Giussi, Washington,

DC

 

 

Komentáře
A nejen v ní : Zdena
všechny tyhle jižanské nátury jsou stejné. Nevím kde se to v nich bere asi tradice.
červenec 31, 2008 09:14
. : Míša šíša
Ale stejně by mě zajímalo, jaké byl Ernesto národnosti.
červenec 31, 2008 12:51
Tak to prozradim : Giussi
Z Guatemaly, ale asi to bylo jedno, oni jsou vychovavani podobne v cele latinske Americe.

Pridam k dobru jeste jednu scenku: Chtela jsem si v nedeli odpoledne jit koupit neco do galanterie. Jemu se nechtelo, chtel zustat doma a dat si slofika. Sam mi tedy navrhl, at jedu sama, ze na me pocka. Kdyz jsem se teda zacala chystat, tak se zvedl a najednou sel se mnou, ale samozrejme se po ceste nafoukl a nekomunikoval. Kdyz jsem ho konecne donutila, aby promluvil a vysvetlil mi sve chovani, tak mi rekl, ze si myslel, ze do toho obchodu proste nepojedu. Ja na to, proc mi tedy sam navrhl, at tam jedu sama, ze na me pocka. No a on mi rekl, ze kdyby to takhle podal sve predchozi (latinskoamericke) pritelkyni, ze se mu nechce, ze chce byt doma, ale teda, ze ona muze jet sama, kdyz chce, tak ze by jeho pritelkyne sama nejela a zustala by s nim doma. Tak takhle mu to v te hlave slapalo. smilies/smiley.gif
červenec 31, 2008 14:28
Ještě bych měla jeden skromný dotaz : Míša šíša
Čím se v US živil? A byl tam legálně?
srpen 01, 2008 09:07
Takový : Milena
Ernesta smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif najdeš i u nás. Který něco říkají ale myslí si, že uděláš opak, protože přeci ty musíš vědět jak to mysleli doopravdy.
srpen 01, 2008 09:25
Miso : Helena C H
Legalne tu nebyl a zivil se prevazne malovanim bytu. Bydlel myslim v tripokojovem byte jeste s jednou ctyrclennou rodinou, on si tam pronajimal jeden pokoj, tak to asi nebylo moc drahe, takze i kdyz nebyla prace kazdy den, nejak se uzivil. Jednou mi rekl takovou zajimavou vetu, bylo to pri diskusi na tema, ze deti nejsou jen tak, ze to stoji penize. On rekl, ze jeho deti hlady neumrou. Tak to asi stacilo, aby bylo co jist... Nejake vysoke skoly a dalsi hovadiny uz jsou jen zbytecny prepych.
srpen 01, 2008 14:26
Miso : Giussi
Sorry, melo tam byt Giussi. Kdyz se mi nechce prihlasovat, pouzivam Helena C H, no a ted jsem to spletla.
srpen 01, 2008 14:27
Mileno : Giussi
To verim, ze se takovi najdou, co si mysli, ze pochopis, co mas spravne udelat, i kdyz reknou opak. Jen takovy histerky se v CR tak casto nevidi. smilies/smiley.gif Ona to byla vlastne manipulace s partnerkami. Ony jsou asi zvykle, ze kdyz partner nesouhlasi, ale pak nakonec rekne, at si to teda udela po svym, ze se ocekava, ze to neudelaji. Je to skoro jako v tom "vtipu":

"Nechcete bonbon?"
"Ano, dal bych si."
"Nedam."
"Tak proc jste ho nabizel?"
"No, prece kdyby jste ho nechtel, tak bych vypadal jako dobrak."
srpen 01, 2008 14:31
jsou to takoví komplikovaní chlapi, to není na mě. : Inka
Nebaví mě přemýšlet jak to vlastně myslel, jak to řekl a co by si vlastně přál. S těmi jsem hotová raz dva.
srpen 02, 2008 21:41

Powered by Azrul's Jom Comment
busy