Manželka se pokoušela dceři vysvětlit, proč v tmavém oblečení je na slunci větší horko než v oblečení světlém. Bohužel, nachází-li se v šuplíku nadepsaném "Znalosti z fyziky" prázdno, těžko se z něj bere. "Na mě se nekoukej," řekl jsem jí, když pohledem hledala záchranu. Já šuplík s nápisem "Znalosti z fyziky" ani nemám.
To však dítěti nevysvětlíte. Ba co víc, nesmíte mu to ani přiznat.Rychle by se vám to vrátilo při výtkách za špatnou známku ve škole. Ale - jsou i horší věci na vysvětlování. Konkrétně? Třeba vlkodlaci. "Mohl by být z krysaříka vlkodlak?", ptá se dcera. Logiku to má. Ve filmu je však vlkodlak vždy zpodobňován jako malé tele. Proč nikdo nepoužije malého ratlíka? Nebo alespoň jezevčíka? "Malého vlkodlaka by se nikdo nebál,"namítá manželka s vážnou tváří. Naučila se odpovídat na dceřiny dotazy z oblasti nadpřirozena bez úsměvu. "Malého vzteklého vlkodlaka?" odpovídá dcera otázkou a hledí přitom na našeho krysaříka, statečně bojujícího s obsahem misky.
"Velikost je u vlkodlaků důležitá. Čím větší vlkodlak, tím větší zuby. Čím větší zuby, tím větší kořist." Krysařík mezitím vylízal misku do blýskava, vyskočil na gauč a zhroutil se mezi polštáře. "Vlkodlak běží nocí za svou kořistí. Musí mít výdrž, protože takový lov trvá třeba celou noc. Nesmí polevit, ani se na okamžik zastavit." Mezitím už Krysařík tluče do paničky s jediným požadavkem: "Drbej!" Nezajímá ho, že panička nechce, prostě se domáhá svého tak dlouho, až panička rezignuje a začne drbat krysaříkův vyvalený pupek. Zkouším si ho představit jako vlkodlaka; krvavý pohled, tesáky výhružně vyceněné a temné hrdelní vrčení, které vám zmrazí krev v těle a to jediné, co budete doopravdy cítit, je strach až do morku kostí...
Panička na okamžik přestala masírovat naditý břich. Ozvalo se zavrčení, takové temné, hrdelní. Ruka okamžitě pokračuje v díle. Vlkodlaci patří do literární tradice spíše anglosaských zemí. Páni nocí a lesů.V české tradici by to byl „Pán gauče a poštářů". Krysařík se pod paniččinou drbající rukou natáčí tak, aby si to drbání vychutnal až... do morku kostí, řekl bych.
Minulou neděli jsme vyrazili na návštěvu. Známí nás již několikrát zvali, ale znáte to... většinou do toho vlítne spousta důležitějších věcí... (třeba ... třeba ležení na gauči). Nakonec jsme se rozhodli jet, neboť jsme měli už předem vyřešený problém "co s krysaříkem". "Vezměte ho sebou," řekla neprozřetelně Zuzana. Na její omluvu budiž řečeno, že krysaříka zahlédli jen jednou, letmo.
Při jejich návštěvě u nás se nízkoletící krysařík u nich zastavil, očuchal je, trochu je "vožebral" (to je výraz naší dcery) a opět letěl dál kamsi do prostoru. "Nemáte náhodou kočku?" namítla manželka. "To je v pohodě, Ricky je flegmatik, ten psy a myši prostě ignoruje," pokusila se nás uklidnit známá. A tak jsme tedy vyrazili.
Krysařík do bytu znamých nakráčel jako domů, přičemž z okna ho upřeně pozoroval Ricky. Krysařík, sotva že ho zahlédl, začal mu nadávat, až z toho kukačka v hodinách dostala škytavku. Kocour se pomalu spustil z okna a šel se podívat blíž. Odkdy myši štěkají? Nebo že by to byl pes?
Jak pomalu houpavě došel až ke krysaříkovi, štěkot umlknul. Kocour na tom okně vypadal přeci jen menší...
A pak najednou frnk a krysařík byl schovanej za paničkou. "Je to myš," uzavřel dilema kocour a vrátil se zpět na svoje okno a pokračoval v hypnotizování na větvích poskakujících vrabců. O krysaříka ztratil zájem.
Ten se rozeběhl přímo do bytu. Než jsme se stačili rozkoukat, sežral Rickymu všechny kočičí granule z misky (nesleduje reklamy na kočičí žrádlo a neví, že mu nemají chutnat). Poté se vydal blíže zkoumat na stolku ležící chlebíčky, ale to jsem ho už držel pod krkem...
Tříkilové kouli nacpané v kůži pro dvoukilového psa, se to zjevně nelíbilo, leč já mám větší sílu než on. Tak se alespoň uložil mezi námi na gauči a usnul (na jedno oko určitě, u toho druhého si nejsem jist, jestli jím nesledoval ty chlebíčky). A tak jsme seděli a mluvili řeči. No, jak už to tak lidi dělají.
Stalo se to neočekávaně... Jako první zpozorněla známá. Nasadila přesně takový ten výraz, jaký nasazují lidé, když chtějí něco ignorovat, ale jejich obličejové svaly mají opačný názor. Jako druhá zpozorněla manželka. Na ní ovšem už bylo zřetelně poznat, že ví, co se stalo. Pak jsem to ucítil já.
Dodnes je pro mě záhadou, jak tříkilový krysařík dokáže vyprodukovat zápach, za který by se nemusela stydět rota vojáků po fazolích. Hutný, těžký zápach, který náš krysařík vyprodukoval, lehl jako těžká peřina na celý prostor gauče. Konečně se probral i Pán větrů. Lehce nakrčil čumák, pohlédl na mě a zatvářil se lehce znechuceně (já vím, že to psi kvůli absenci mimických svalů nedokáží, ale jde o to, jestli to vědí i ti psi), zvedl se a odešel na druhou stranu gauče. Všichni se podívali na mě. Ale já přece...!
A potom, doma, už o samotě, jsem sdělil krysaříkovi, že je to pěkně hnusné, co provedl, a vůbec, držel jsem k němu velmi poučnou přednášku o slušném chování. Pozorně mne vyslechl a poté na mě vyplázl jazyk.
Pevně věřím, že jen proto, že mu bylo horko.
Jón Kixx
Miluju zvířátka! Je s nima taková legrace...
. Ale ta socha mně opravdu uchvátila 
