Dostala jsem e-mailem přenádhernou povídku, kterou si nemůžu nechat pro sebe. Je plná lásky k jednomu divokému chlupatci, divokému, nespíš těžko zvladatelnému, ale svým páníčkem fest milovanému. Je to vlastně úžasné pojednání na téma spolužití pana psa s jeho člověkem...
"Pes do domu, čakan do ruky", prohlásil dědeček František v hospodě u Lorenců. O pár dní později si děda přečetl knihu „Tři muži ve člunu" a pořídil si foxteriéra. Montmorency mu jako jméno psa na Slovácku připadalo poněkud nevhodné a tak malého, milého, strakatého, hrubosrstého psíka pojmenoval Aran. Ten pes tu knihu asi četl taky a měl vnitřní potřebu literární vzor ve všech směrech překonat. Pro výměnu svých mléčných zubů za nové použil dědečkovu vycházkovou hůl. Hůl, která s dědou přežila dvě světové války porazil Aran během tří minut. Nebyl to pes. Byla to neřízená střela, sud střelného prachu a pytel blech v jednom. Během několika dní vyhnal z našeho dvora a zahrady myši, potkany, veverky, tchoře, sousedovy dvojčata a tetu Filoménu, co nám kradla okurky z pařeniště. Kočky, které se trapně spletly při představě, že na sloupku plotu jsou v bezpečí, likvidoval Aran jediným skokem a bočním chvatem, za jaký by se nemusel stydět prvoligový zápasník.
Místní hajný, strýc Antonín (protože u nás jsme všichni nějak příbuzní a když ne, tak na tom pracujeme) nabízel při návštěvách dědečkovi za Arana stále vyšší částky. Nebylo však náhodné, že pan Čapek napsal pohádku o Dášence podle plemene foxteriér. Není jiný pes na světě, který má smysl pro lumpárny, jako foxteriér. Jsou to psi se smyslem pro humor a nic jim nevadí, že je to často humor veskrze černý.
Dědečkovi Aran se svými nápady přilnul k srdci tak, že bez smlouvání platil pošťákovi za roztrhané kalhoty, tetě Fanynce za sežrané papuče a sestřenici Olince za nový penál. Myslím si ovšem, že Olinka si ten penál okousala sama, aby si mohla koupit nový dvoupatrový s obrázky. Omlouvá ji však to, že Aran jí způsobil veliké vnitřní dilema. Olinka se ve škole přihlásila do kroužku mladých přírodovědců a ochránců přírody. Bylo to v době, kdy jsme v nějakém kroužku museli být všichni.
Kdo se nepřihlásil dobrovolně, byl do nějakého zapsán školníkem Hrbáčkem. Bylo rozhodně lepší krmit rybičky, než si hrát někde na řepném poli s motykou na Mičurina.
Naštěstí paní učitelka vedla děti k lásce ke zvířatům celkem nenásilně. K tomu půjčovala dětem svého kocoura Kokeše plemene „ruský modrý" vždy na několik dní domů. Měly ho ukázat rodičům a vysvětlit jim, na co má kocour vousy. Na vesnici, kde měl každý tři kočky, kocoura, kozu, prase, králíky, slepice, kohouta, kačeny a husy, to byl velmi zajímavý výchovný krok. Paní učitelce, která po škole dostala z Prahy umístěnku do naší vesnice v akci „město pomáhá venkovu", se však kocour jako pomůcka jevil z hlediska Komenského principu „škola hrou" jako nenahraditelný. Zvláště pak proto, že byl ruský.
Dědeček František tvrdil, že je mu úplně jedno, na co má jakýsi domestikovaný Felis vousy. On, že má kocoura Boba na to „aby chytal myši, ale ty on nechytá, protože ho babička moc krmí a Bob je pak líný jako sviňa." Paní učitelka ovšem zapůjčení ruského modrého kocoura naší Olince nedomyslela. Foxteriér Aran přítomnost Kokeše ve svém rajonu vnímal velmi nevlídně a ihned jej vyzval na souboj. Souboj vyhrál v prvním kole KO a ani metla hozená babičkou mezi zápasníky, jako ručník do ringu, Kokeše nezachránila.
Děda vytáhnul ze šopy rýč a šel se všemi poctami ukončit Kokešovu pozemskou pouť pod náš ořech. Olinka se rázem ocitla v obtížné situaci. Z našeho milovaného Aránka se vyklubal bezohledný vrah, který zavraždil celou vesnicí milovaného školního kocoura Kokeše.
Navíc ji celá rodina začala přesvědčovat, že vysvědčení se blíží a proto musí ve škole tvrdit, že Kokeš nám utekl sám. Strýc Olin se dokonce nabízel, že při úpravě školního hřiště jako náhradu odpracuje 50 brigádnických hodin. Vzhledem k tomu, že strýc Olin byl příslušníkem sboru národní bezpečnosti a fyzické práce se štítil, byla situace opravdu vážná. Olinka to nesla těžce. Celé roky jí doma vykládali, že se lže jen ve škole. Děda ji hodiny přesvědčoval, že v knize „Ruští vynálezci a objevitelé" uvedený Ivan Sergejevič Telefonov nikdy telefon neobjevil. Že to byl jakýsi Bell ze země, kterou soudružka učitelka nazývala prohnilým západem. K jejímu rozpolcení přispělo i zjištění, že kocour plemene „modrý ruský" se nechová v Rusku, ale téměř výhradně v Anglii. A teď má lhát ve škole i ona? Pro Olinku to byly těžké chvíle. Ten penál si zasloužila.
Děda František se rozhodnul, že věc urovná rázně. Arana prodá strýcovi Antonínovi na hájenku a bude pokoj. Hajný, strýc Antonín k nabízené finanční částce postupně přidal flašku slivovice, zajíce, bažanta a srnčí. To už bylo i na dědu moc, ale Aran to vyřešil způsobem jedině psům vlastním. Ve chvíli, kdy už se děda František se strejdou Antonínem chystal na dobrý obchod připít slivovicí, přišel do kuchyně Aran a přinesl v hubě ze dvora dědečkovi jeho milovanou fajfku třešňačku, kterou děda už druhý týden hledal. A bylo po obchodu.
Od té doby přemýšlím o tom, zda chováme my psa, nebo pes nás. Je nad slunce jasnější, že Aran měl fajfku pro tyto mimořádné případy dobře ukrytou a použil ji ve chvíli, kdy to považoval za nezbytně nutné. Po létech, které jsem v naší rodině prožil v přítomnosti psů mnoha plemen jsem dospěl k názoru, že se psy je to stejné jako v knize „Ruští vynálezci a objevitelé" s Ivanem Sergejevičem Telefonovem...
Lžeme sami sobě. Dnešní věda dokáže potvrdit, že jediným předchůdcem všech plemen psů je vlk. Nedovede však ani s použitím poznatků genetiky, biochemie a psychologie zvířat odhalit tak prostou věc, jako je fakt, že pes si ochočil člověka. Bylo to takhle:
pokračování zítra
L.M.
