VERONIKA NA CESTÁCH PO AZUROVÉM POBŘEŽÍ
Pondělí, 22 únor 2021
Když jsem jednou vyslovila přání, že bych někdy ráda viděla azurové pobřeží, nebylo nic, co by mi můj (bývalý) přítel D. odepřel. Protože měl velmi podnikavého a cestovatelského ducha, stejně, jako já a byl to muž činu, netrvalo dlouho a mé přání mi splnil. Na sbalení kufru jsem měla asi třicet minut, a ačkoliv jsem pragmatická žena do nepohody, musela jsem při balení zklamaně usoudit, že večerní koktejlové šaty a Prada lodičky na jehlovém podpatku nevyužiji, zato si úplně vystačím se svátečními tepláky a keckami.

 

 

Bylo mi to trošku líto, neboť jsem v poslední době nosila tepláky častěji, než by mi to bylo milé, ovšem co bych pro další dobrodružství neobětovala. Než jsem se nadála, mířili jsme v obytném autě směr St. Maries de la Mer, což je oblíbený cíl romských poutníků.

 

Cesta nám svižně ubíhala, protože jsme si měli pořád o čem povídat, ale po překročení francouzských hranic byla již tma, ručička hodin se blížila ke dvanáctce a D. přemáhal mikro spánek. Vzhledem k tomu, že jsem ho nemohla vystřídat, neboť nejsem vlastníkem řidičského průkazu, což je pro účastníky silničního provozu jedině dobře, donutila jsem ho, abychom zastavili.

 

D., který byl už značně unaven, chtěl zaparkovat na nejbližším odpočívadle u silnice, ale já, vědoma si nebezpečí, která mohou číhat na cestách, jsem jej vytrvale udržovala při životě a prosila ho, ať ještě chvilku vydrží, než najdeme dobře osvětlené parkoviště u non stop benzínové pumpy.

 

 

Provence a Azurové pobřeží 2009

 

 

Po několika kilometrech se na nás usmálo štěstí, a tak jsme mohli pohodlně zaparkovat u čerpací stanice s nepřetržitým provozem a osvětleným parkovištěm. Nakoupili jsme si proviant na večeři, a než jsme se uložili ke spánku, D. bezpečně zajistil náš karavan před nevítanou návštěvou. Nejen, že zabezpečil okna, ale neopomněl dveře ze stran řidiče a spolujezdce spojit zevnitř pevným řetězem, aby je návštěvníci s nekalými úmysly nemohli zvenčí otevřít i přes porušení zámku.

 

Ráno jsme se probudili krásně odpočatí a sotva D. rozlepil oči, zmerčil, že něco není v pořádku. Mně to tak nepřipadalo, neboť oba naše nové drahé telefony ležely na stole, stejně, jako drahý fotoaparát. D. se okamžitě jal kontrolovat peněženku a ke zděšení obou byla pryč veškerá naše hotovost.

 

Velký porcelánový popelník, kde jsme střádali mince na mýtné a drobné výdaje, byly kompletně roztříděny a zmizely pouze Eura. Mince ve švýcarských francích drzé návštěvníky nezajímaly. Tou největší záhadou bylo to, že nás nevzbudili a jak se k nám dovnitř sakra dostali, když okna, rovněž jako dveře a řetěz zůstaly neporušené!

 

Jakožto žena činu, která chtěla situaci řešit ihned, vyrazila jsem na benzínku, aby přivolali policii a vyřešili tento případ století. I přesto, že se domluvím několika jazyky, francouzštinou ve svém repertoáru nevládnu. Tedy, krom té praktické části. D. uměl francouzsky asi dvě slova (tedy o dvě víc, než já) a tak jsem naivně doufala, že se domluvím alespoň anglicky.

 

Rozcuchaná a rozčilená jsem vlítla na čerpací stanici, jako bohyně pomsty a jala jsem se s přítomnou pracovnicí živě v angličtině diskutovat o tom, co se nám přihodilo.

Ačkoliv pracovnice rozuměla jen „yes“ a „no“, díky mé rozdivočelé gestikulaci asi pochopila, co se děje a velmi vysokým a písklavým hláskem zvolala: „Bandit??“

 

 

 

 

S nesmírnou úlevou, že ta bodrá žena pochopila situaci, jsem jen přikývla a nadějně jsem domáhala pomocí slůvka „police“ příjezdu policie. Tu žena jen nezúčastněně zavrtěla hlavou a použila větu: „La police n'est pas intéressée“ (policii to nezajímá), čímž mi vzala veškerou naději na spravedlnost.

 

Zklamaná a rozčarovaná jsem se vrátila zpátky do našeho mobilního hotelu a D. rozhodnul, že se nenecháme touhle nepříjemností rozhodit a pojedeme dál. Kreditní a debetní karty nám zůstaly, tak jsme spoléhali na to, že někde po cestě si menší hotovost vybereme.

 

S čím jsme nepočítali, bylo to, že následujících 100 km jsme nenarazili na žádnou civilizaci, pouze na vybírače mýtného, který samozřejmě jako naschvál vyžadoval pouze hotovost a platit kartou nebylo možné. Tu jsem ve hru vstoupila opět já, rozcuchané vlasy jsem si narychlo olízla, načechrala jsem si sváteční tepláky a šla jsem vyjednávat. Ke své smůle jsem opět narazila na zapřisáhlého patriota, který se mnou odmítal komunikovat jinak, než ve francouzštině. Vědoma si svých neverbálních dovedností jsem ho nakonec „ukecala“ i bez použití jazyka a pustil nás dál bez poplatku.

 

 

Školní zájezdy a školní výlety do celé Evropy Školní zájezd do Provence -  šestidenní putování

 

 

Další zastávkou byl národní park Camarque, kde bankomat nebo platební terminál byl také zbytečným luxusem. Měli jsme hlad a žízeň a krom bankovních karet jsme ještě pořád nedisponovali žádnou hotovostí. Zastavili jsme u provizorního farmářskému stánku u cesty a já jsem nově naučeným francouzským slovíčkem „bandit“ naznačila, do jaké prekérní situace jsme se dostali.

 

Větrem ošlehaný farmář se nad námi slitoval, dal nám najíst a napít a my tak mohli nerušeně pokračovat dál. Náš výlet po krásách francouzské Riviéry se i přes to všechno velmi vydařil a užili jsme si to se vším všudy.

 

Ovšem, to ještě neměl být konec našeho dobrodružství ...

dobrodružka VERONIKA

 



Komentáře
... : strejda
No já pořád čekám, kdy se dobrodružka Veronika, se svým D, dostane do civilizace, kde už platební karty nebudou jen bezcennými tretkami, že se po těch prožitcích a štrapáci posadí do nějaké příjemné restaurace, nejlépe s výhledem na moře, objednají si něco jiného než bagetu a budou si povídat o krásách jižní Francie. Pak se někdo z nich zasní, zapracuje fantazie a někoho z nich napadne neskutečná utopie, že kdyby se na Zemi objevilo - nedej Bože - něco nepředvídaného, třeba nějaký zákeřný virus, že by se jim, třeba i díky lockdownu, mohlo o azurovém pobřeží jen zdát. Také by mohla nastat varianta, že by tam zůstali dlouho v karanténě a protože ještě neumřeli, jsou tam dodnes. Atd atd. Těch variant je nespočet.

Veroniko, promiň, dělám si z toho bžundu, ale víš v co věřím? Že s odstupem času budeme dětem vyprávět pohádky podepsané dobou. 19. století bylo stoletím páry, tohle zpackané století je stoletím coronaviru..

únor 27, 2021 21:23

Powered by Azrul's Jom Comment
busy