SKLERÓZA - MÁ VĚRNÁ PŘÍTULKYNĚ
Pondělí, 10 březen 2008

 Tohle vám prostě musím na sebe prásknout... Protože už mám docela hrůzu z budoucích dnů letních, konkrétně veder, před kterými není a není hodně dlouhá doba úniku, rozhodla jsem se k "zklimatizování" svého pracovního prostoru. Pozvala jsem si tedy pána přes klimatizace, který by měl za chvíli přijít... Ještě vysypat koš....

 

 

 

    

      .... a bylo to. Ano, přátelé skončila jsem před panelákem na schodech. Prostě a jednoduše jsem si klíče zapomněla v tom "blahém očekávání" doma...  Ještě že jsem si (protože pán klimatizační se měl předem ohlásit mobilem, aby tu nebloudil) vzala s sebou do kapsy mobil. Pochopitelně, že jinak si ho na vycházku ke kontejnerům neberu, proč taky. Tohle byla klika jak vrat...

 

      Díky tomu jsem mohla zavolat synáčkovi, aby přijel maminku vysvobodit, vpustit do domu a do bytu. Mezitím zavolal i onen očekávaný technik, a chvíli po Bobovi přijel.

 

     Ještě jsem Roberta varovala, že si musí zvykat, že takhle to začíná... Že co já vím, taky se může stát, a jednou budu bloudit v noční košili po schodech. Na to mi ten bídák odvětil, že se nebojí, protože to už nebudu mít u sebe ani ten mobil....

 

 

 

 

Kolikrát vás mobil podobně zachránil?

Stalo se vám

také něco podobného?

 

 

d@niela

 

   

Komentáře
tak já takhle bez klíčů : ivanka
zůstala jednou asi 4 hodiny, než přišel manžel.
Naštěstí jsem se dostala aspoň k sousedce (na kafe).
No, to jsem byla bez mobilu smilies/angry.gif
březen 10, 2008 14:02
klíče : Kamila
jsem si vzala jiný... a pak jsem zabouchla. Výsledek tentýž, jela jsem si pro druhé klíče k mamince přes celou Prahu. Jinak mobil mně jako záchranný pás rozhodně připadá, jako "svobodná matka" bych si asi nelajsla delší cesty s mladým autem. Takhle mám dobrý pocit, že kdyby něco, můžu si pomoc přivolat. Jinak Daní mělas kliku, žes ten telefon měla, "normální" lidi, když jdou s odpadky, tak si mobil neberou smilies/grin.gif smilies/grin.gif
březen 10, 2008 14:30
ta klika byla jak od hradu, : d@niela
protože kdybych zavolala o chvilku později, tak bych měla smůlu. A to že obrovskou, protože pak jel mimo Prahu...
To bych se snad už dřív dočkala manžela, až přiletí z NY smilies/cheesy.gif
březen 10, 2008 16:05
Daní, : mamča
však venku bylo hezky, jinak by ses na procházku nedostala. smilies/cheesy.gif
březen 10, 2008 16:20
Nejsi sama, : mamča
já jsem jednou věšela prádlo na společné lodžii u schodiště. Všichni doma, tak jsem odskákla s prádlem. Mezitím se ovšem rodinka rozhodla, že jenom zajedou s něčím k babičce (přes půl Prahy), že jsou hned zpátky. Pečlivě zamkli dveře na OBA zámky, nic netuše, že já mám jen jeden klíč od zámku, co se zamyká jen přes den.
Tak jsem tam seděla za dveřmi na botníku, od sousedky jsem zavolala k babičce, ať je rychle pošle domů, že mám v troubě kuřecí specialitku.
Než se stihli vrátit, kuře už doutnalo...

březen 10, 2008 16:25
A z těchto důvodů : wendy
máme u spolehlivých sousedů náhradní klíče. A balkonem sousedíme s lidmi, od kterých se dá lehce přelézt - v době kdy se balkonové dveře nezavírají je to taky pojistka. Když jsem u nich zazvonila kvůli zabouchnutým dvweřím potřetí, už jen mávli rukou řka : Už trefíte, že. A já prošla jejich bytem a pokračovala do našeho...normoš.
Jinak na mobil, na ten já nedám dopustit.
březen 10, 2008 17:10
Také už jsem asi 3x zachraňoval, situaci, : strejda
z toho jednou jsem byl skoro popotahován...
V čase svatby mé švagrové (to je také pěkně dávno a sledujete tu mou stále se nehoršící paměť? Pamatuji si každý detail. A bez Lecithinu. Kam se hrabe kůň...) si má tchýně vzpomněla, že doma zapomněla brusinky na svíčkovou, protože v restauraci, kde byl oběd, je neměli a ona jim je slíbila dodat. Nabídl jsem se, že pro ně skočím. Hledala klíče od bytu, ale nenašla je. Pak si vzpomněla a zbledla. Díky svatbě a všemu tomu pečení a starostem, je nechala asi ve dveřích. Ovšem ze strany bytu. Kdyby byly z venku, ani by to nebylo zajímavé.
Stará zástavba, byt v prvém patře. Koukám, kde je pootevřené okno, aby to bylo snazší. Nikde. Co teď? Pro jistotu jsem se však podíval, jestli klíče nejsou náhodou v zámku z chodby. Nebyly. Hosté už mají chuť na svíčkovou, já také, a teď tu řeším jak dovnitř. Nápad. Soused se zahradou asi 50 metrů níže. Vysvětlil jsem mu prekérní situaci a požádal ho o žebřík. No jasně. Prý mi s ním pomůže, když jsem tak v gala a také, aby zachránil svatební hostinu. Asi 6ti metrový žebřík, s dost vrklavými žbrdlíky, jsme společnými silami postavili pod okno koupelny, to proto, aby byla co nejmenší škoda při rozbití okna. Jen tak tak stačil. V obleku a pěkně s kravatou, lezl jsem nahoru jako nějaký záletník na kus šmajchlu. Okno bylo však zavřené na kličky a tak jsem musel na to tvrdě. Zavřel jsem oči a loktem jsem rozbil nejprve jednu tabuli, pak i vnitřní. Rachot skla byl slyšet v domě i před domem. Opatrně jsem vyndal ostré střepy z rámu a už už jsem chtěl vlézt dovnitř..., když slyším houkačku. To byl mžik. Oni snad čekali za rohem...Veřejná bezpečnost, okamžitě slezte!
A tak jsem slezl. Vysvětloval jsem, prokázal jsem se občankou, ale nic platné. Nebyl to můj byt, lezl jsem do cizího a basta. Kterej parchant mě asi práskl. To mě blesklo hlavou při tom dohadování se s VB. Čas však letěl. Na mé vysvětlování a žadonění, že jsem zeť té paní, ke které lezu, že se koná svatba, oběd, že hosté čekají, nereagovali. Nakonec jsem to domluvil tak, že mně ti nevěřící Tomášové odvezli zpět do restaurace, já jsem jim představil tchýni, která potvrdila, že já jsem já, že nejsem zloděj a že jsem lezl pouze pro brusinky, protože ona si zabouchla, atd. Dopadlo to tak, že mně i s tchýní odvezli zpět pod okno, jeden z nich mi dokonce držel žebřík a já jsem dokončil svůj "lup" za asistence Veřejné bezpečnosti. Tchýně je pak zvala i na oběd, ale oni s díky odmítli. Tak skončila má prvá zachranná akce.
Druhá byla podobná, sice bez asistence policie, ale v šestém patře paneláku, když jsem lezl přes balkony od sousedky z vedlejšího bytu na balkon té zapomnětlivé. Také jsem si vybral okno s nejmenší následnou škodou. A třetí? Uplně stejná, skoro na chlup jako ta druhá, pouze s tím rozdílem, že tou zapomnětlivou byla opět má milovaná tchýně a vše se odehrávalo v 9.patře paneláku, nikoli v šestém, rovněž s přelézáním balkonů a pozor - bez záchrany a úvazu! Ono to není zas až tak zajímavé, protože jak vidno, stále žiji. Ale o tom možná někdy příště.
březen 10, 2008 18:04
Je zajímavý, : skaz
že já tuto chorobu mám pouze ve vztahu s mámou a manželem.Pokud samostatně hovořím s kýmkoliv,všechno vím.Ale jejich - jsem říkal/ a/,no,tam mi to problémy dělá.Jinak s láskou vzpomínám na dobu,kdy jsem si mohla dovolit i já zapomínat.
březen 10, 2008 20:48
Pohotovost : Sandokan
Jeli jsme s dcerou nad ránem - jak ninak na zubní pohotovost. Já jako řidič, dcera v roli trpitele a manželka utěšovatelka. Aby se náš Ňafík nebál sám doma, jel s námi také. Na parkovišti před poliklinikou jsme vystoupili z auta a začali se rozhlížet po vchodu do ordinace. Pes stále ještě uvnitř vozidla potřeboval okamžitě, ale optavdu hned také ven, aby mu neunikla nějaká legrace. Začal úprkem kroužit po interiéru a hledal, kde kdo zapoměl nějakou otevřenou díru. Při svém letu packou stiskl čudlík na dveřích a centrální zamykání s pomstychtivým klapnutím vykonalo svůj úkol. Zkoprnělá osádka před zamčeným autem, nadržený pes a klíče uvnitř , únor, nějaká hodina po půlnoci.... Naštěstí jsem měl mobil u sebe a kamarád byl ochoten absolvovat noční okružní cestu městem pro náhradní klíče.
březen 11, 2008 17:01
Pánové, to je nááádhera - : d@niela
já to přímo vidím v barvách před sebou...
jak "strejdu" coby prchajícího milovníka či toho zoufalého řvoucího Ňufínka...
Ještě že to nakonec všechno dobře dopadlo smilies/cheesy.gif
březen 11, 2008 18:38

Powered by Azrul's Jom Comment
busy