JAK JSEM UTEKLA HROBNÍKOVI Z LOPATY
Pondělí, 23 březen 2020
Ne, nebojte, žádný virus na mě aktuálně nezaútočil. Tahle historka je z doby, kdy mi bylo necelých třiatřicet a je důkazem toho, že neštěstí nechodí po horách, ale i občas po lidech a většinou jde víc událostí ruku v ruce, aby to ten človíček neměl až tak jednoduché. Roku 2012, pamatujete si, jak tenkrát byla tak trochu krize, tak trochu podniky propouštěly, tak trochu hodně lidí panikařilo? Pracovala jsem tenkrát jinde než dnes, a už jsem se tu zmínila, že jsme tehdy převychovali našeho šéfa.
 

 

Propouštění se tehdy týkalo i nás.

 

Naše vedení na to šlo tak, že lidem, kteří měli ve smlouvě uvedeno přímo naše oddělení pro výkon práce, nabídlo smlouvy nové, s tím, že se budou týkat celé výroby. Nechtělo se mi do toho, proto jsem si radši vzala odstupné a hledala si práci jinde.

 

Devět dnů jsem si doma odpočinula a pak nastoupila jinde. Ta bývalá fabrika byla mnohem lepším doporučením, než celé mé vzdělání, které ostatně není technicky zaměřené. A koneckonců i skladník si může přečíst Vergilia v originále, proč by to tedy nešlo i naopak.

 

Nová práce mě zdaleka nebavila jako ta minulá, ne kvůli pracovní náplni, ta byla víceméně hodně podobná, chyběl mi náš soudržný kolektiv, ta legrace, která tam bývala a taky i můj převychovaný šéf. Během měsíce jsem se ale zaběhla, zjistila i určité výhody, a to že se necítím úplně fit, jsem přičítala psychice, protože po fyzické stránce mi nic nebylo. Nic mě nebolelo, neměla jsem teplotu, jen jsem byla unavenější, bez nálady. Takhle jsem fungovala další měsíc.

 

Byl konec května, příroda v plném jasu a kráse, plánovali jsme, co chceme dělat v létě, klasika voda, nejlépe Sázava, ale co dál a co s dětmi přes celé prázdniny. Bylo jim 7 a 14.

A Honza už byl ze mě docela nervózní. Neznal mě takovou. I on měl novou práci, pracovali jsme předtím spolu ve stejném podniku a i on volil radši cestu odchodu.

 

Začalo mě mírně pobolívat v kříži. Vlevo víc než v pravo. Pár dnů jsem se utěšovala, že je to z práce, ale jednoho dne jsem se vzbudila a bolest to už byla dost nesnesitelná. Honza na mě sáhl a se slovy: „Hoříš, to není normální, jedeme,“ mě doslovo unesl k doktoru. A pak už to lítalo. Horečku jsem měla 39,8 ráno, přes 40 večer.

 

 

Image result for SANITKA JEDE RYCHLE

 

 

Nejdřív obvodní, ta fofrem a sanitkou zařídila převoz na internu, vyšetření, pak urologie, protože podezření na zánět ledvin, ale to také bylo v pořádku. Jen neskutečně vysoké CRP. Na urologii velmi mladá paní doktorka, neskutečně příjemná. Asi bylo dobře, že tam byla a byla rozumná, protože mě jen nenechala položit na pokoj na pozorování, ale poslala mě rovnou na CT od krku až dolů. A tam se objevilo, co na normálním sonu vidět nebylo.

 

Další převoz rychlou, to už vleže na gynekologii do plzeňské FN na Lochotíně. Něco, zatím přesně nevěděli co, na levém vaječníku, něco tak velkého, že mi to tlačilo na močovod a proto ta bolest v kříži.

 

Pak mám dva dny jako v mlze, pamatuju si na hodné sestřičky, které se mi střídaly u poslete, kterou mi několikrát za den převlékaly, protože jsem ji potem doslova promáčela. Pamatuju na pány doktory, kteří mě vyšetřovali, a mně, plaché holce, bylo vcelku jedno, kolik a jak a jakých mužů na mě sahá.

Pamatuju na kapačku, neustále mi do ruky pumpující krystalický penicilín, jak jsem se později dozvěděla.

Mimochodem, kdo nezažil, ty žíly po tom pekelně bolí.

 

 

 

 

 

Třetí den mi bylo o něco líp, alespoň už jsem vnímala, i když horečku nad 39 jsem měla stále a zánětlivé markery prý také neklesaly.

Ukázalo se, že operace bude nevyhnutelná a šlo už jen o to v jakém rozsahu a kdy. Přišel si se mnou promluvit pan primář. Sympaťák  a okouzlující. Vůbec jsem nechápala, že na tamním oddělení byli doktoři pouze muži. S doktorkou jsem se nesetkala ani s jednou.

 

Vysvětlil mi, že ten vaječník musí pryč a že by rád, abychom zkusili vyndat opravdu nejdřív jen ten a vše ostatní zatím zachovat, že jsem ještě mladá a organismus zabojuje. To už mi docházelo, že to asi nebude jen tak nějaká legrace a diagnoza akutní aktimomykóza s abscesem 10x6 cm na vaječníku zněla dost nechutně. Fuj. Kde se to vzalo, netuším dodnes.

 

Operace za další dva dny, pořád mi bylo bídně. Dostala jsem krev a jak mi nevadí ji darovat, tak z toho vaku při přijímání mi vůbec nebylo dobře.

A návštěva pana primáře: „Vy jste mi dala ženská, pořád jsem čekal, kdy vás budeme muset rozříznout.“ On mi totiž slíbil, že pokud to půjde, tak to zkusí laparoskopií. Asi měl trochu problém, ale dal to.

 

Hnus byl i drén z břicha, který mi vadil při každém pohybu. A pak už přišla na řadu ta humornější část mého měsíčního pobytu v nemocnici.

Sestra, která o sobě říkala, že by mohla být pomocnice doktora Mengeleho. Neskutečně prima ženská, která si později se mnou chodila povídat a drbat doktory, dokonce jsme se pohádaly i o to, který je nejvíc sexy, abychom se shodly na tom, že primáře do divadla, jeho zástupce na rockový koncert a sekundáře do postele…

 

Drén mi vyndávala stylem:

Já: „Bude to bolet?“

Ona: „Ne, lechtat.“

Já: „Vážně?“

Ona: „No když začnete řvát, pak vám dám na pusu polštář, ať neděsíte ostatní pacošky.“

Já: „To je vtip?“

Ona: „Jo, zasmějte se.“

 

A já se zasmála a ona škub a drb, a byl venku. Tedy ten drén.

 

Když měla noční, nosila mi mnohem víc utišujícího prostředku než ostatní sestry, já se pěkně sjela a spala alespoň 6 hodin v kuse, což je i za normálu u mě rekord. Natož v bolestech. Naštěstí se ze mě nestihl stát feťák.

 

 

 

Image result for YOUNG AND PRETTY DOCTOR MAN

 

Doktoři tam vážně byli překrásní. Tak vysokou koncentraci hezkých chlapů jsem neviděla už nikdy potom.

 

Pan primář si mě nechal, nikomu mě nepředal a asi druhý den po operaci přišel s tím, že za mnou přijde psycholožka. Nechápala jsem. Podotkla jsem, že si připadám celkem normální. Jen se zasmál, že to je po tak velkém zásahu do organismu standard. Pořád jsem nechápala, no tak nemám jeden vaječník, a co? Děti mám, jizvičky přežiju, hlavně když přežiju.

Psycholožka přišla a odešla po pěti minutách.

 

Na druhý den při vizitě se pan primář ptal, jestli mi pomohla a má přijít znovu a já ho ujistila, že paní psycholožka chodit nemusí, ale kdyby se občas po práci na pár slov zastavil on… Sestra od doktora Mengele se začala chechtat a pan primář?

 

No, do konce mého pobytu se málokdy odpoledne nezastavil. Na té vizitě jen zkonstatoval, že je mi nějak podezřele dobře.

 

Bylo mi zle, ještě dva týdny jsem měla horečky, rozpíchané žíly, protože kapačku mi museli přendávat, jelikož ten penicilín se nedá dávat do jednoho místa déle než dva dny

.

Ze sekundáře se vyklubal rocker a metalista, a protože byl červen a okna jsem měla směrem k amfiteátru a zrovna byl metal fest, navíc mi sestra od dr. Mengeleho kličkou otevřela okno, tak jsem několik večerů strávila při poslouchání hudby, jeho povídání o muzice a studiích na vysoké a vůbec docela příjemně a hezky.

 

 

 

 

Za celou dobu 30 dnů mi na ten dvoulůžák nikoho nedali.

Ale málokdy jsem tam byla sama. Bylo mi zle, to fakt bylo, ale s odstupem doby jsem si uvědomila, že jsem si tam neskutečně odpočinula.

Přečetla jsem celou ságu rodu Courtneyů od Wilbura Smitha.

 

Můj drahý se mezitím naučil obsluhovat pračku a myčku nádobí, dokonce i použít žehličku, když pochopil, že ta košile na poradu se sama nevyžehlí.

 

Já si tehdy uvědomila, že je jen skutečně málo věcí, na kterých doopravdy záleží, protože mi pan primář řekl, že to bylo doslova za pět minut dvanáct a sepse organismu by nebyla nic moc. Nevím, nejsem zdravotník a nikdy jsem po tom raději moc nebádala. Zatím je mi 9 let zas už dobře, jen jsem začala vnímat život trochu jinak. Ne jako samozřejmost. Nad spoustou prkotin mávnu rukou. A mnohem víc si užívám to příjemné, to, co mě opravdu baví.

 

Možná to přišlo v pravý čas, kdy jsme spolu s Honzou byli přes patnáct let a už to tak trochu nebylo ono.

A možná i to, co je teď, přišlo v pravý čas.

Zase jsem mohla zvolnit, jsme spolu doma, zatím jsme se nepozabíjeli, naopak.

 

Jsem ráda, že tu naši nucenou izolaci trávím i po 25 letech s tím nejlepším chlapem, kterého znám.

 

 

 

PS: Když jsem se z té nemocnice vrátila tehdy po měsíci domů, skutečně jsem netušila,

co mě tam bude čekat a jak je to „něco nad námi“ spravedlivé.

 

Ale to už je zas jiný příběh. Tak možná někdy.

KYTTKA


 

 

 

Komentáře
... : doktor
Kytko,jojo,krystalický penicilin si pamatuji,když mne převezli sanitkou do špitálu s růží v noze v pokročilém stádiu.Ale můj únik zubaté kmotřičce se konal asi tak v mých deseti letech.Náš tělocvikář byl gymnasta a chtěl z nás všech mít gymnasty.Postupně jsme všichni ( kluci ) se museli nějaký časový úsek houpat n. kruzích.Houpal nás sám tělocvikář.Strop byl limit,výše to nešlo.Chtě nechtě přišla řada i na mne.Po nějaké době jsem začal řvát,že už to nevydržím.Ovšem náš gymnasta byl jiného názoru,ale jen do doby než jsem u stropu pusti,kruhy mi vyklouzly a bylo všem ..... víc si nepamatuji.Probuzení se konalo ve špitále za asistence řádových sester ( byly dvě ).Po třech dnech mi bylo oznámeno,že krom otřesu mozku (vypadalo to,že tam asi opravdu nějaky byl )jsem fit a mohla si mne mamka vzít domů.
březen 24, 2020 12:53
... : Milene
Ty o tom píšeš tak vesele, ale veselé to určitě nebylo. Zdravím všechny. smilies/wink.gif
březen 25, 2020 18:54

Powered by Azrul's Jom Comment
busy