DETEKTIV SEDLINA - 6.
Čtvrtek, 12 březen 2020
Zvonek u dveří. Je tady. Vpustí ho dál a zavře za ním dveře. Dalibor přinesl další splátku za její mlčení. To by si bulvár pošmákl, kdyby se na jeho stránkách objevilo přepsané opilecké extempore, v němž vyjevil řadu nečistých kšeftů a jmenoval řadu lidí, kterým by se ani náhodou nelíbilo, v jakém kontextu že jsou uvedeni. Zařídila si to tak, aby na sebe syn a otec nemohli v žádném případě narazit. Tento byt platí Dalibor, její další byt financuje Richard. A ona se přemísťuje podle potřeby.

 

 

 

 Třebaže ho vydírá, dovolí mu, pokud má chuť, aby spojil nepříjemné s tím příjemnějším – a on se neudrží a spojuje.

 

 Však se také patřičně oblékla, aby ho dráždila, jen vejde dovnitř. Div neslintá, chudák, pomyslí si.

 Beze slova vytáhne z brašny obálku a podá jí ji. Ona nasadí koketní tón.

 „Nebudeme přece jen stroze obchodní, co?“, usměje se na něho, zrzavé vlasy jí dopadají na ňadra jako paprsky slunce a činí je snad ještě přitažlivějšími.

 Doslova se na ni vrhne.

 

 Když už vedle ní leží celý schvácený a vyčerpaný, nadhodí, jakoby nic: „Možná bych pro tebe měla zajímavej návrh. Jsem ochotna ti tu nahrávku prodat. Či spíš tedy vyměnit – za protislužbu.“

 Posadil se vedle ní.

 „A co by to jako bylo?“

 „Ty znáš určitě lidi všelijaký včetně různých grázlů schopných všeho, že?“

Pátravě se na ni zadíval.

 „Možná“, řekl po určité pauze. „A kdyby?“

„No, kdyby jo – pak by čistě teoreticky – podotýkám – pak by čistě teoreticky mohl tvou snachu přepadnout v jejich domě lupič – který by zpanikařil – a asi oba tušíme, jak by to mohlo dopadnout.“

 

Vytřeštil na ni oči.

 

 „Ty po mně chceš, abych…?“

 „Je to jenom nápad, jak tě dostat z tvých problémů“, usmála se na něho. „Je už na tobě, zda chceš dále pravidelně platit, nebo mi pomoci jednorázově – a mít mě za snachu. Povinnosti by ti odpadly – a potěšení zůstalo“, sáhla mu do rozkroku a cítila, jak mu tam cosi topoří.

 

 „Prostě o tom zatím uvažuj – jak dlouho chceš“ – rozkročila se nad ním a jemu přišlo, že nastal konec světa.

 

 

 Radim Krnávek si připadal jako ve špatném snu. V hodně špatném snu – přímo hororovém. Za pár měsíců to budou to dva roky, kdy jeho milovanou sestru někdo zavraždil. Někdo – dosud byl skálopevně přesvědčen, že jméno vraha zná. A soustředil se na jediné – že až toho zmetka pustí, on sestru pomstí.

 

 Měl začít studovat geologii, ale na přednášky nechodil – a zápočty, natož zkoušky neabsolvoval. Nebyl schopen se na nic soustředit.

 A do toho se objeví zpráva, že vrah není vrahem – a že bude propuštěn. A že zabíjí nějaký neznámý maniak, který je stále na svobodě. Tohle bylo na Radimovu křehkou psychiku už příliš.

 Hubnul, vytrácel se před očima. Původně se měl jmenovat Romeo – aby to ladilo s Julií – ale pak naštěstí rodiče dostali rozum – a uvědomili si, že zplodili sourozence, nikoli milenecký pár. Ale aspoň mu dali jméno začínající stejným písmenem jako u mladého Monteka.

 

 

 

 

 

 Radimovi rodiče byli natolik stiženi svým žalem, že ani nevnímali jeho utrpení. Dokonce si mysleli, že studuje a vše je v pořádku – a že pohublý je z usilovného studia.

 Co když vraha jeho sestry nikdy nedopadnou? Celou dobou připravoval plán, co provede tomu Klecírkovi – až ho jednou pustí – a najednou je Klecírek venku, ale Radim Krnávek nemá sebemenší důvod se mu mstít.

 

 Zhroutilo se mu tedy i to poslední, k čemu se upínal. Proč mu jen musí být tak hrozně mizerně?

 

 Když dorazil Oliver Pecka domů, byla Hanka nasupená.

 „Vždyť víš, že toho teď máme prostě moc. Zřejmě jde o sériového vraha, tohle nepočká.“

 „Víš vůbec, že mám za pár týdnů rodit? Na to si čas, doufám, uděláš.“

 „Hani, už jsme to probírali“, začal vyčerpaným hlasem Oliver, „to víš, že se budu snažit – ale s mou prací… Je to navíc až za pár měsíců, ne týdnů“, opravil ji.

 

Nenechala se odbýt:  „A to jme taky probírali“ – přisadila si Hanka – „jestli bys tu práci neměl změnit, když čekáš rodinu. Já tu nebudu pořád sama – a na baráku bude hodně práce. Tam nepůjde, že věčně nemáš čas. Zatím můžu být u rodičů, což taky po porodu budu – a je na tobě, abys sebou hodil, jestli chceš, abychom byli jako rodina pohromadě.“

 A je to tady, schlípeně si přiznal Oliver. Jako by nestačila práce.

 

Jistě, mohl by jít někam do kanclu – ale to právě nechce. Zároveň je jasné, že tohle bude muset nějak řešit – a již brzy.

 „Podívej, Hani, všechno postupně. Nejdřív barák, pak se začnu koukat po jiné práci. Ale zatím vyšetřuju mordy dvou holek ve tvým věku. Snad chápeš, že nad tím nemávnu rukou.“

 Trochu se uklidnila. Své si řekla – další bude na Oliverovi.

 

 „A jak jste na tom, hýbá se to?“

 

 „Právě že moc ne“, pokrčil rameny. „Nemáme stopy. Celej den lítám a ověřuju alibi různých lidí a sháním informace o jiných. Jsem vyflusanej.“

 To už Hanka pouští svůj oblíbený seriál, Ordinaci – a Oliver si jde pro své pivo do ledničky.  

 

 Vnitřně se smiřoval s představou, že v tomto duchu se bude odvíjet jeho další život.

 

 

 Richard se podíval po očku na manželku. Stále v pozici sochy. Před chvílí spolu řešili poslední detaily dovolené na Arubě. Mají letět i s dcerkou v dubnu. Na čtrnáct dnů. Připadalo mu to spíše jako by se připravoval na služební cestu. Její vznešenost Lucie s ním probrala všechno věcně – a velice chladně. Sotva se ho dotkne. Když přijde z tváře, čeká ho vždy pouze decentní otisk rtů na tvář. Žádná vášeň.

 

 Je pravda, že zelenooká tmavovláska s dlouhými vlnitými vlasy mu rozhodně nedělá ostudu. Vzorné držení těla, vybrané chování, rezervovaný slovník. Ve společnosti ho umí perfektně reprezentovat – a matka je skvělá, to jí nemůže upřít.

 

 Jenže Richard by chtěl mnohem víc. Zatím pracuje ve věhlasné advokátní kanceláři – ale časem by měl rád svoji – a uvažuje i o politické kariéře. Jeho tchán mu poskytl cenné kontakty.

 „Musím se podívat na Johanku“, konstatuje socha naproti němu – a elegantně se přesune do dětského pokojíčku.

 

 Co jí to všechno dá přemáhání. Jenže komu se může svěřit? Přijde jí, že vězení by bylo proti jejímu životu vysvobození.

 Miliardářská dcerka, na kterou jsou kladeny přemrštěné nároky ambiciózního otce. Odmala jí je vtloukáno, že chudý půjdou pouze po penězích, že musí hledat bohaté a schopné. Jenže ona v pubertě zjistila, že ji muži nepřitahují – zato dívky velmi. Nedovolila by si to však doma přiznat. 

 

 Štefan Ruhal má peníze v energetice a dopravě – něco také v jednom fotbalovém klubu. Dříve patřil k prominentům bývalého režimu a nadějným kádrům – a ani nepotřeboval stranickou legitimaci.

 

 Po revoluci využil bývalých kontaktů a informací – a dostal se k balíku, který již jen roste. Na jedinou dceru se upnul až nezdravě. O to více, že jeho slovenská manželka Frederika není dávno mezi živými. Přišel o ni tragicky, když dceři bylo pět let. Doma se o podrobnostech příliš nemluvilo, ale měla spadnout ze schodů opilá, když se jednou vracela po bouřlivém večírku domů. Úraz hlavy, okamžitá smrt.

 

 Štefan se potom sice ještě jednou oženil, ale toto manželství bylo bezdětné – a skončilo po třech letech oboustranného trápení rozvodem.

 Štefanovou ložnicí prošla celá řada žen, některých i veřejně známých – ale žádná již nezaujala roli jeho právoplatné choti a Luciiny macechy.

 Lucie dělala vše pro to, aby před otcem utajila vztah s o téměř deset let starší sportovní střelkyní, Marikou Klecánskou. Vše nakonec řešila sňatkem s mužem, který jí měl zajistit postavení a rodinu – a kdy měla zapomenout na své city.

 

 

 

 

 

 Sdělila Marice, že jejich vztah nesmí pokračovat. Ta se s tím nehodlala smířit – a Lucii bombardovala zoufalými esemeskami.

 Ani jedna z žen netušila, že Luciin otec najal detektivy – a o jejich poměru ví vše.

 

 Jednoho sychravého listopadového dne, kdy již Lucie byla těhotná, se dozvěděla o Maričině smrti. Měla spáchat doma v bytě sebevraždu – svou vlastní legálně drženou zbraní. Dopis na rozloučenou nebyl nalezen.

 

 Byl zázrak, že tehdy Lucie nepotratila. Jak moc jen si přála umřít.

 S Maričinou smrtí jako by svět přestal existovat. Celý zbledl a zlhostejněl. Jediné, co ji drží při životě, je její dcerka.

Naučila se fungovat jako robot. Plní sny a přání svého otce – manžela reprezentuje bez chybičky. Ale vše je to pouze stafáž.

 Doma spolu žijí jako cizinci – a není pitomá, aby netušila, že její ambiciózní a nadržený manžel má vedle ní jinou ženu.

 

 Je jí to snad úplně jedno?

 Neví. Hodlá fungovat setrvačně – na nějakou vlastní iniciativu nemá absolutně žádné síly. Její muž by se musel pomátnout, aby se s ní rozváděl. To by přišel, frajírek, o hodně. A bokem a tajně ať si dělá, co chce. Na tom jí vůbec nezáleží.

 

Hana Koňaříková přijala další zákaznici. Ženu asi padesátiletou, při těle – se silnými dioptriemi. Že prý chce z karet vyložit, jak to bude mít s prací.

 

 Pro Hanku bylo důležité si každého člověka, s nímž měla co do činění, nejprve dobře otipovat a zanalyzovat.

 Tahle žena byla evidentně utrápená. Pro Hanku nebylo těžké si vytvořit něco jako její profil: Neúspěšná v práci i soukromém životě. Osamělá, trpící pocitem neužitečnosti, zklamaná ze sebe i z okolního světa. Žije s partnerem, ale ten pije – a ona je nešťastná. Nedokáže ho opustit, protože se ze všeho nejvíc bojí samoty.

 

 „Vidím tady velké problémy v zaměstnání.“

 Žena sedící naproti ní jen odevzdaně povzdychne.

 „Tyto problémy budou ještě chvíli trvat a gradovat“ – pronese dále rozvážně Hanka a tváří se, že cosi analyzuje a přemýšlí.

 

 Klientka znovu rezignovaně povzdychne.

 

„Ale počkat. V dohledné době tu vidím velkou změnu. Přímo radikální – a zlepšení – pomůžete si – i finančně – ale půjde o nové zaměstnání.“

 

 Klientka netají, že je pravda, že problémy v práci má – a že se bojí, že o práci přijde.

 

 Hanka se na ni povzbudivě usměje. „Nevzdávejte se. Jedno skončí, druhé začíná. Nesmíte se vzdávat – a musíte jít svému osudu naproti. Cítím, jak jste bez energie – nějakou vám pošlu.“

 

 

 Vlastně si vytvořila malý zlatý důl. Převážně má klienty – ale i pár mužů se najde, co za ní chodí.

Ženy však v drtivé většině případů převažují – a spíše se jedná o ženy po čtyřicítce.

 

 Už má pro ně i připravenou literaturu, kterou mají hltat. Připadá si jako kněžka, která šíří své náboženství.

 

 Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy kde kdo má problémy v práci, cítí se vyhořelý, nepotřebný, marný – a doma to nemá o nic lepší – má Hanka přímo žně. A to prý žijeme v nejlepší možné době. Tento názor ostatně Hanka sdílí – a tvrdí, že je pouze na každém, po jaké cestě půjde. Už ovšem nedodává, že její životní pouť zase tak ohromující není. A rozhodně se nechlubí svou profesí zamlada – kdy prodávala sebe sama. Kdyby na to náhodou přišla řeč, má připravenou repliku, že byla osvícena a napravila se.

 

 

 

 

 

 

 Jednu dceru má mrtvou, druhou nesmírně daleko. Přesto si vytváří image někoho, komu vše vychází. Někoho, kdo se nevzdává.

 

 Nouzi o klienty – jak již bylo zmíněno, nemá. A její klientela je pestrá. Chodí k ní například jedna známá moderátorka, houslistka, ředitelka významné firmy, herečka, dokonce jedna starostka.

Krom toho k ní chodí úřednice, prodavačky, švadleny, ale také řemeslník, exfotbalista či lékař.

 

Ví, že je trnem v oku místnímu faráři. Na druhou stranu zná jednoho exorcistu, se kterým jsou naoko ve sporu – ale v podstatě mu přihrává část své klientely. Například ta jedna moderátorka ho také navštěvuje. A zdaleka není sama.

 

 Je tu vlastně jedna věc, která spojuje ji, faráře – i toho exorcistu – a to nenávist vůči prezidentovi republiky, Zemanovi.

Ani jednomu se totiž nehodí jeho racionální přístup. Ani jeden z nich si nepřeje, aby lidé přemýšleli a kriticky uvažovali. Neměli by pak totiž, komu kázat a koho ovlivňovat. A zdroj jejich příjmů by vyschl jako Aralské jezero.

 

 Klientka děkuje a loučí se. Za deset minut má objednanou další.

 

 Nemůže si pomoci – najednou před sebou vidí Denisu. Docela jasně. Dožaduje se informace, s kým bude šťastná.

 

 Vzápětí si ji představí v náručí svého muže – a pocítí neskutečný vztek. Ovládne se. Uklidní. Tohle již nemá cenu řešit. Tato kapitola je minulostí – a je jednou provždy uzavřena. Na Hančinu tvář se vrátí blahosklonný úsměv člověka, kterého nemá, co rozházet.

 

 

 

 Mojmír Koňařík založil organizaci na pomoc dívkám, které jsou na ulici – fetují, šlapou – a které by rády tento způsob života opustily. Organizace nese lehko zapamatovatelný název Přerod – a našla si své sponzory. Mezi nejvýznamnější patří multimilionář Fustr, jehož fetující dcera se díky Mojmírovi k němu vrátila. Tento příběh získal podobu legendy – a trůní na čelném místě internetových stránek Přerodu.

 

 Pravda je mnohem střízlivější. Holce došly peníze – a Mojmírovi se nabídla. Ten příležitostí nepohrdl – ale přišel na následující nápad. Vrátí se domů, bude jako sekat dobrotu – a on jí bude dodávat zboží. Jen to nesmí přehnat – a musí držet dekor.

 

 Kromě toho Mojmír založil se svou ženou spolek pro pozůstalé po obětech násilných činů – Fénixova křídla.  

 

 Mojmír je pohublý – ale dbá o sebe. Barví si zbylé vlasy na hnědo a stříhá si knírek. Na svůj věk docela sportuje. Běhá, jezdí na kole, plave.

 Má, na co si v podstatě může vzpomenout. Výbornou kondici, peníze, ženské by mohl přehazovat vidlema.

 

 Jenže současně ho cosi sužuje. Kdo by čekal, že úmrtí dcery, mýlil by se. Sužuje ho pud vraždit. Když tak vidí ty děvky, co se nabízejí komukoli za pár šupů – cítí nutkání je sprovodit ze světa. Přehodit jim smyčku kolem krku – a řádně utáhnout. Vychutnat si, jak z nich vyprchává život. Zatím se ovládá. Ale jak dlouho mu to může vydržet?

 

 V myšlenkách se najednou – proti své vůli – dostává k Denise.

Pro něj to také byla děvka. A spal s ní. Nejraději by tyto vzpomínky pohřbil spolu s její mrtvolou.

Ale nedaří se. Zrovna jako nyní.

 

 Zjistí policie, že s ní něco měl? Bude se ho na ni vyptávat?

 Na čele mu vyraší krůpěje potu.

Vytáhne složený kapesník, aby se otřel. Ne, teď na sebe nesmí nijak upozornit. To by totiž bylo velice nemilé.

 

 

MAREK ŘEZANKA

Pokračování příště

 

 

 

 

 

Komentáře

Powered by Azrul's Jom Comment
busy